INFARKTOVÉ STAVY SRDCE
Dáma s neohebným hřbetem, temným hlasem a velkým srdcem, letos – v den svých narozenin a druhého výročí infarktu – skončí se zpíváním. Chce mít konečně klid. Po všech svých životních infarktových situacích.
Začíná rok 2017, na který jste oznámila konec veřejného vystupování. Dovedete si to vůbec představit? Bez zpívání mi bude blaze, mám to vyzkoušené z let 1970 až 1989. Ale vážně, těším se na to, že bude klid, že si konečně odpočinu. Když bylo nedávno první výročí mého infarktu, vůbec se mi nechtělo brát diář do ruky, abych si neudělala špatnou náladu, kolik tam mám pracovních povinností. Jenže kouknout se musím, abych něco neprošvihla. A tak na druhé výročí mého infarktu, dá-li Bůh, 1. listopadu 2017 (je to zároveň den jejích 75. narozenin), končím.
S jakými myšlenkami jste si to výročí letos připomněla? Nijak zvlášť. Přežila jsem to, mám dva stenty a je mi dobře. Jen mi pořád kladli na srdce: Šetřete se! Jenže jak? Vstát musím, na procházku se psem jít musím, kočky doma ani ty venku nikdo jiný nenakrmí, pak mám vystoupení v Praze nebo jedu někam do tramtárie. Jak se mám teda šetřit?
Váš otec byl lékař, internista, vy jste taky původně toužila po medicíně. Neměla jste tendenci do toho doktorům mluvit? Jistě. Jako doktorské dítě si leccos pamatuju, takže jsem jim do konstatovaného infarktu promlouvala, ale po chvíli mi došlo, že mé znalosti jsou už přece jen trošku zastaralé. Tak jsem zmlkla. Věděla jsem, že jsem v těch nejlepších rukou, že jsem v sanitce, která mě odveze na Homolku, kde mi dosud dělali všechny operace, kde mám dokumentaci, kde to znám.
Vzpomínala jste pak na dobu, kdy jste zpívala kardiakům
v lázních Poděbrady a vydělávala si tak své první honoráře? Tehdy se houfně umíralo, a když měl někdo infarkt na zadní straně, jako jsem měla já, tak to byla konečná.
NEJSTARŠÍ VZPOMÍNKA
Vraťme se radši na začátek. Jaká je vaše nejzazší vzpomínka na dětství? Myslím, že jsem něco vnímala už v prenatálním stavu, už v té době ve mně zrálo nějaké to rebelství. Maminku vytáhli z postele jednou nad ránem po atentátu na Heydricha. Byla se mnou ve čtvrtém měsíci. Musela jim ukázat, kde má manžela. Můj otec se totiž jmenoval Jan Kubiš.
No jo, to mě vůbec nenapadlo, že asi prověřovali rodiny všech Janů Kubišů. Ano. To jsou ty dotyky historie na vlastní kůži. Otec dělal sekundáře v nemocnici v Českých Budějovicích. Musel to být pro maminku hrozný stres a na mě to asi mělo vliv. A má nejzazší vzpomínka z dětství je nejspíš nálet v pětačtyřicátém. Byly mi čtyři roky. Američané bombardovali v Budějovicích nádraží, aby přerušili spojení a zásobování. Vzpomínám, jak k nám do sklepa vtrhnul děda, celý černý a špinavý, působil v domobraně. Slyšeli jsme vždycky vuííííííí. A výbuch. Bratr Honza strašně řval, byl miminko. Maminka křičela na babičku: Mami, jdi od toho okna! Bylo to velký, až to se mnou klepalo, ale sama jsem nebrečela, jen jsem si říkala, ať už ten Honzík neřve. Naštěstí to ten náš linecký konec Budějovic dostal málo, ale přistály u nás tašky z jiné čtvrti. V člověku se to všechno ukládá.
Musím říct, že mě až překvapujete přívalem energie a razancí, když mluvíte. Asi vás mám pořád zafixovanou ze starých videoklipů, kde jste trochu démonická, tajemná a hlavně vážná.
Jsem pořád stejná, ale je fakt, že Němec (Jan Němec, režisér a první muž Marty Kubišo
vé) mě možná chtěl mít takovou, jak říkáte, démoničtější. Před natáčením vždycky vtrhl do maskérny a řval: Ty voči víc! Maskérky měly co dělat. Byla to trochu manipulace, image. Zrovna dneska jsem si telefonovala s jeho asistentem Petrem Hledíkem. S asistentem Jana Němce? Není to tak dlouho, co zemřel. Jak na něj vzpomínáte? V dobrým, jedině v dobrým. Ten rozchod musel přijít, sama jsem mu doporučovala, aby vycestoval, měla jsem obavy, že ho zavřou (emigroval v roce 1974). On si nemohl pomoct, tak párkrát poslal doktora Husáka ke všem čertům, kapku vostřejc. A trénoval si vzduchovkou střelbu.
Tu si trénoval i na vás. Historka o tom, jak vám opilý střílel do okna, když jste s ním odmítla jít na nějakou akci, je za ta léta hodně známá. Ale to on mi prý jen chtěl vystřílet srdce do arkýře.
Vždycky mě udiví ta míra komiky, s jakou o tom vyprávíte. Ale ve skutečnosti to asi nebyla sranda, když po vás někdo střílel z ulice, ne? Přišlo mi to komické už tehdy. Nikdo nezemřel, tak co. Netušila jsem samozřejmě, že to byl Němec, myslela jsem, že někdo sedí na lampě a střílí. Přiběhla maminka: Zhasnout, lehnout na zem! Pak se přišourala nic netušící babička a maminka na ni křikla: Mami, jdi si lehnout! Babička nemohla dobloudit do postele v té tmě. Je to komické. Pak pokoj plný chlapů s frčkama na uniformách, pod nimi pyžama, jak je vytáhli v noci z postele. Atentát na tu paní, co zpívá Ať mír dál zůstává...
A pak jste si zamilovaného atentátníka vzala. Přiznal se, omluvil. Chtěla jsem s ním být.
A CO KDYŽ SI DÁ TĚCH KAFÍ DESET?
Měla jste někdy opravdu strach? Jedině o dítě. A když jsem o to první přišla, to jsem byla down. Úplně down. Nic takového jsem nikdy předtím a nikdy potom necítila jako v ten moment, když mi sdělili, že žádné dítě není. Na přelomu sedmého a osmého měsíce. Už předtím jsem byla v nemocnici, ale pak mě pustili domů, jenže krvácení začalo zase. Tak znovu do porodnice. Bála jsem se jen o život toho dítěte, mě vůbec nenapadlo, že mi jde taky o krk.
PRÝ JSEM PRODĚLALA DVĚ KLINICKÉ SMRTI. PRVNÍ NA SÁLE, TO MĚ HRAVĚ OŽIVILI. PAK JSEM CÍTILA, JAK MĚ TAK PROPLESKÁVAJÍ.
Dvakrát vás museli křísit. Prý jsem prodělala dvě klinické smrti. První na sále, to mě hravě oživili. Pak mě přišla navštívit maminka. „Mami, řekni jim, ať mi nedávají tu kapačku tak rychle.“Ale to už jsem byla v pololimbu... Pak jsem cítila, jak mě tak propleskávají: Nesmíte spát, nesmíte spát, Marto! Pak nevím...
A když vás probudili? Když mě probudili, řekli, že dítě není. To bylo šílený. A samé otázky. Jak se to mohlo stát? Oni mi to kreslili a vysvětlovali, placenta previa (vcestné lůžko, závažná komplikace v děloze). I v tomhle je už medicína úplně jinde, dneska se to dá včas zjistit a těhotenství končí šťastně, ale tehdy na to přišli, až když mě otevřeli. A bylo pozdě. To bylo hodně špatné. Navíc ten den mi maminka ještě prozradila, že se ztratila Dadynka, což byla boxerka, kterou jsme s Němcem odkoupili ještě s oslíkem po natáčení filmu Revue pro následníka trůnu.
S oslíkem? Jo. Točilo se na zimovišti cirkusu. Ptali jsme se, co budou po natáčení s tím oslíkem dělat. Půjde taky lvům, říkali. No tak to ne! Donutila jsem Němce, že je koupíme. Boxerku i osla. A pak jsme ho měli v našem bytě. V předsíni. Naštěstí asi jen dva týdny, než jsme mu našli ustájení. Jen jsem přes peršany dala nějaké igelity a byl tam. Když jsem šla do koupelny nebo na záchod, musela jsem ho odstrčit. A když jsem otevřela šatnu, tak mi tam okamžitě strčil hlavu. Do toho za mnou chodili různí lidé, abych podepsala, že podporuju normalizační režim, abych mohla zase zpívat. Říkala jsem jim: „Já nechci zpívat, já chci vědět, kdo byl na těch pornofotkách! Tady nejde o zpívání.“(V únoru 1970 Pragokoncert zakázal zpěvačce činnost, záminkou byly podvržené fotografie.)
Když jste tím vším prošla, je to vlastně zázrak, že jste infarkt prodělala až loni. Taky si říkám. Ale já mám v sobě asi nějaký životabudič. Vždycky jsem nějak věřila, že mi nejde o život, takhle jsem to měla nastavené a tělo k tomu díky tomu přesvědčení možná zaujalo svoje stanovisko a tím pádem se nepoddává. Kdybych si uvědomila, pozor, to je konečná, asi by se to nepodařilo.
Koukám, že kouříte.
Pšššššššt... Tohle je jen povolená cigareta. Byl to velký boj. Deset týdnů po infarktu jsem opravdu nekouřila. Pak jsem se s panem profesorem Neužilem domluvila, že už můžu zpívat. Jen se do toho obujte! povzbudil mě. Jenže jsme s Petrem (klavírista a skladatel Petr Malásek) nenašli jedinou písničku, kterou bych odzpívala, jak mi pořád jezdily v krku hleny. Uprostřed písně si nemůžete jen tak odkašlat. Takže buď konec zpívání, nebo si holt budu muset před zpíváním zapálit.
Ten kuřácký kašel vám pomáhá pročistit si hrdlo? Přesně tak. Je to osvobozující.
Abychom nemuseli dát varování, že devíti z deseti zpěváků kouření opravdu nepomáhá. Ale vážně, je asi hodně těžké přestat, co? Kouřím od jednadvaceti. A někteří lékaři tvrdí, že lidem, kteří kouří celý život, se to nemá ze dne na den brát, že by jim mohlo být mnohem hůř, kdyby přestali. Probrala jsem to s panem profesorem a on mi dovolil, že s kafem si můžu dát jednu cigaretu – na