Palouš: Být disident bylo fajn
„V textu lze vidět autentického Havla,“komentuje Martin Palouš nově objevenou reportáž Václava Havla o vzniku Charty 77.
Urozhovoru s Martinem Paloušem bylo na stole cukroví a zapálené svíčky coby pozůstatek Vánoc. Vedle pak leželo ještě cosi, o čemž si všichni včetně autora mysleli, že zmizelo: v zelených deskách faksimile strojopisu Václava Havla popisující vznik Charty 77 a první dny po jejím zveřejnění. Text byl nedávno objeven v pozůstalosti Havlova přítele Zdeňka Urbánka, jehož vnuk ji poskytl Knihovně Václava Havla. „Nedá se říct, že by v textu bylo něco, co by mě vyloženě překvapilo,“říká Palouš, jeden z prvních signatářů Charty a nyní pedagog na americké univerzitě. „Potěšujícím překvapením je však objevení Havlova svědectví,“dodává.
Co vás na něm zaujalo nejvíc?
Je v něm zpřítomněna bezprostřední atmosféra doby. Ta byla jednou velkou sérií improvizací. Nikdo nemohl tušit, jak se po zveřejnění Charty režim zachová, jakou si zformuluje strategii, politickou odpověď. Všichni byli překvapováni tím, co se dělo, žili napjatým očekáváním, kdy kladivo moci dopadne a udeří.
Text je občas i havlovsky vtipný. Ve fragmentech, které jsem měl možnost číst, mě pobavilo, jak Havlův spoluvězeň, prostinký příživníček Láďa, navrhuje, aby napsal tehdejšímu americkému prezidentovi Carterovi o žvýkačky.
Člověk se často při čtení usmívá. Vidí typického Havla. Mně se velice líbila pasáž, jak mu odpadl výslech, on se rozhodl, že bude lepší, když nebude spát doma, a odjel do bytu Věry Jirousové. Když tam v noci dorazil, vyšla ze dveří jakási dívka, kočkovitě se protáhla, což v něm vzbudilo jisté myšlenky, ale Věra ho zahnala spát do pokoje ke svému malému synovi. Já mám jako čtenář tu výhodu, že mám byt Věry Jirousové v paměti, dobře jsem znal Věru, a koneckonců synem, u kterého Václav spal, byl dnešní spisovatel a zajímavá osobnost Tobiáš Jirous.
Když vyjdeme z úvodu strojopisu, Havel v něm píše, že kdyby tajná policie víc rozuměla dění, které tak pečlivě sledovala, mohla být ušetřena šoku, který jí vznik Charty způsobil.
Rok a půl před Chartou se podobným tématem zabýval Jan Patočka ve spise Hrdinové naší doby, západní intelektuálové se začali zastávat českých kolegů, sám Václav Havel napsal už dřív protestní dopis prezidentu Husákovi. Bylo jasné, že se cosi chystá, že nejsou všichni úplně znormalizováni. Ale že to vezme tuto podobu a že to bude mít takový dopad, estébáci patrně netušili. Ostatně ani my ne – mezi chartisty bylo málo těch, co uměli plně domýšlet mezinárodní souvislosti, k těmto ignorantům se zpětně rád hlásím. Podepsali jsme to takříkajíc z existenciálních důvodů a vrhli se do dobrodružství, neboť jsme nevěděli, co bude.
Museli jste tušit, že tohle dobrodružství moc veselé nebude.
Když vás estébáci zavřeli na celu předběžného zadržení, šly vám hlavou různé myšlenky. Ostatně objevený text detailně líčí onen den, kdy se už Havel nevrátil z výslechu domů a ocitl se na Ruzyni. Z vlastního rozhodnutí se vydal na cestu, která nebyla procházkou růžovým sadem.
Dá se s nadsázkou říct, že s jeho zavřením přišlo vaše společenství o svého gurua?
Kdybych měl vybrat svého gurua, byl by to Patočka. Jeho smrt po estébáckých výsleších dala všem jakýsi impulz ve smyslu: Teď nesmíme zklamat! Havel však pochopitelně nosil větší břemeno než řadoví chartisté. Řadovým jsem byl coby mladík já a považoval jsem si, že se mohu s velikány stýkat. Charta mimo jiné umožňovala seznamovaní s lidmi, jichž si člověk vážil, a díky ní se navazovala přátelství, která měla jinou váhu, než když se s někým potkáte na lyžařském zájezdu.
Tohle muselo být navzdory represím příjemné, ne?
Samozřejmě. Šlo by to snadno romantizovat. Člověk se cítil součástí něčeho, co jej přesahovalo, to má své kouzlo, ale zároveň je v tom skryto určité nebezpečí, že člověk může věci, co s ním souvisí, přeceňovat. Někteří chartisté byli v rámci represí zavřeni, jiné postihly nepříjemnosti jako ztráta zaměstnání, odebrání řidičáku a další příkoří. Ale vzdor tomu vám snad všichni řeknou, že díky společenství mnoha výjimečných lidí to bylo v podstatě fajn.
Výjimeční lidé? Použiji-li s dovolením citát z internetových diskusí, pak byli signatáři jakýmisi existencemi, které se napily, zasouložily si, podepsaly Chartu a šly do kotelny. Neděsí vás takové názory, které nejsou sice relevantní, ale nelze je nevnímat?
Záleží, jak moc z takových názorů čiší zlá, až nenávistná vůle, nebo zda jde třeba o rozčílení moralisty, který má tendenci a vlastní důvody poukazovat na jisté jevy. Člověk by neměl zakrývat skutečnost, ale nemělo by chybět jádro věci. To, co jste citoval, se s jádrem věci naprosto míjí.
Počkejte, není to od vás příliš smířlivý postoj k tomu, že je společenství – odpusťte patos – bojující za svobodu zaměňováno za bandu opilců?
Učím v Americe a komunikuji tam s dvacetiletými studenty. Když jim mám zprostředkovat tuto část své životní zkušenosti, musím vzít v potaz, že žijí v jiném světě a narodili se dávno po událostech, o nichž hovoříme. Jde o to, zda je minulost zprostředkovatelná, nebo ji znemožňují přihlouplé komentáře podobné tomu, který jste citoval. Já věřím, že minulost můžeme mladé generaci tlumočit a v tom případě se můžeme blbům smát.
Nejde tedy o žádný nebezpečný signál?
U účastníků v dané věci je vždy riziko sebeidealizace – pokud jste průvodcem v muzeu, v němž jste současně hlavním exponátem, máte havlovsky absurdní pocit. Chci tím říct, že když vás někdo naštve blbými řečmi, zároveň vám to dá jistou sebereflexi, což je pozitivní. Jsem optimista v tom smyslu, že se věc Charty neztratí, že se nedá odkopnout tím, že budete dokolečka opakovat, že chartisté byli ožralou partou, která se chovala neslušně. Jistě, kdyby se někdo ve stylu bulváru takto soustředil na život Václava Havla, může z něj začít vytahovat určité věci, může vybírat příslušné pasáže z jeho divadelních her a tak dál. Ale je přece jasné, že mu to nejpodstatnější zcela unikne.
Jste optimista i proto, že Charta v současnosti inspiruje třeba disidentské kruhy v Číně či Bělorusku?
Mým konkrétním příkladem je Kuba. Pracuji v Miami a s Kubánci se stýkám velice intenzivně, proto vím, že oni dnes hledají, jak se postavit ke změnám ve světě. A argument lidských práv propojený s dalšími oblastmi může být inspirující. Žádná kuchařka a konkrétní návod neexistuje, ale Charta může být se svými zkušenostmi v tomto směru velmi dobrým partnerem. Každému bych přitom doporučil k promyšlení pojetí lidských práv, jak je v ní zakotveno. Nyní mnozí – a možná jsou mezi nimi právě autoři nenávistných komentářů – poukazují vcelku oprávněně na neblahý zvyk dnešní doby, totiž na téměř nekonečně narůstající seznam lidských práv a nároků, v nichž se už společnost prakticky není schopna vyznat, a vzniká mišmaš. Patočka v souvislosti s Chartou vysvětloval lidská práva nikoliv na právech vlastních, nýbrž na právech druhého a na mé povinnosti tato práva hájit. Navázal na Kantovu morální filozofii, na povinnost nemlčet. To je hlas, který by měl být stále připomínán.
Charta podle vás staví Česko do hezkého světla?
Charta není jediným českým potenciálem, nicméně je něčím, o čem se ve světě tak či onak ví a co je zajímavým tématem nosným i v současném vnímání hodnot. Vedu na univerzitě v Miami Centrum Václava Havla pro lidská práva a jestliže je něco, čím můžeme přispět k vývoji a budoucnosti světa, pak je to zkušenost Charty s odporem vůči totalitarismu. Jistě, má velký význam, když Svaz protifašistických bojovníků pečuje o pomníky, ale nechtěl bych, aby v této roli byli chartisté. Jejich hlavní role leží v apelativním smyslu.
Dobu těsně po podpisu Charty jste nazval dobrodružstvím...
Bylo to velké dobrodružství!
Proto se chci možná nepatřičně zeptat, zda může být člověk sám na sebe hrdý, že v dobrodružství obstál, že z něj vyšel nezlomen.
Neváhal jsem s podpisem a pak jsem se samozřejmě bál, co bude, ale co už s tím šlo dělat? Můj první výslech na StB v lednu 1977 se mnou dělal šedesátiletý chlap a otcovsky mi říkal: Být tvůj táta, nasekám ti na prdel. Jindy to bylo ostré, ztratil jsem zaměstnání, šel do kotelny, ale... Přežili jsme.
Jste na sebe hrdý?
Řeknu to obráceně: Kdybych tehdy našel důvod nepodepsat, dnes by mě to mrzelo. Mám-li hodnotit jednotlivá rozhodnutí svého života, toto bylo rozhodně správné.
Před námi leží zdánlivě ztracená reportáž o vzniku Charty. Je podle vás v souvislosti s Václavem Havlem ještě co objevovat?
Člověk nikdy neví, ale že by se někde objevila další utajená bedna s Havlovými texty, o tom pochybuji. Zdeněk Urbánek byl velkým Havlovým důvěrníkem, takže je logické, že se právě z jeho sklepa vynesl text na svět.
A to je definitivní tečka?
Není na mně toto vyhlašovat, záleží na vnukovi Zdeňka Urbánka, panu Duškovi, jak bude informace dávkovat. Snad mohu prozradit, že ve Zdeňkově bedně ještě něco bylo, ještě se něco dozvíte.