Byly to spíše ojedinělé akce, atmosféra byla hodně dusná.
Jindřichův Hradec, sobota 10. února 1979. Na křižovatce ulic Miřijovského a Kpt. Jaroše rozhazuje studený vítr po chodníku a zmrzlé dlažbě desítky papírů.
Lidé je u obrubníků pokrytých zbytky sněhu sbírají a v sotva čitelném textu čtou nadpis: „Stát ve státě aneb republika ve srabu. Jediný způsob, jak dostat republiku z potíží, v kterých je už téměř 30 let.“
Následuje deset bodů s výzvami, jako je například okamžitý odchod okupačních armád, propuštění všech politických vězňů Charty 77, svobodné volby, ukončení tvrdé stalinské linie politiky vlády, svobodné cestování do všech států světa a tak dále. Poslední řádek je výmluvný: Charta 1979 ilegálně.
Okresní oddělení Statní bezpečnosti v Jindřichově Hradci, ale i v dalších městech v okolí je náhle v pohotovosti a rozjíždí nebývalou akci. Vlastně banální případ vyšetřuje pomalu jako teroristický útok. Je to trestný čin pobuřování, útok na socialistické zřízení republiky a proti jejím spojeneckým závazkům se SSSR a socialistickými státy.
Zabránit styku s Prahou
O signatářích Charty 77, od jejíhož vzniku uplynulo 40 let, se popsalo mnoho stránek. Ovšem badatelé a historici se blíže soustředili de facto výhradně na disidenty z Prahy, maximálně Brna. Tím, jak neformální občanská iniciativa koncem 70. let zapůsobila v regionech vzdálenějších od těchto center, se zatím systematicky nikdo zvlášť nezabýval.
Konkrétní případ popsaný v úvodu tak může ilustrativně ukázat, jak to tehdy na malých městech zhruba chodilo.
„V regionech pochopitelně nemohla mít Charta takovou odezvu jako v Praze, která byla jejím nezpochybnitelným ohniskem. Jednak to znemožňovala opatření, která nastavily represivní složky státu, druhak tam nebyly tak silné intelektuálské skupiny,“vysvětluje historik Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda.
„V regionech se tedy vyskytovali pouze jednotlivci, kteří Chartu podepsali, a materiály tam přiváželi lidé, kteří buď pracovali v Praze, nebo na ni měli silné vazby,“doplňuje.
Jak vyplývá z výročních zpráv okresních a krajských oddělení Státní bezpečnosti té doby, StB i Veřejná bezpečnost se všemožně snažily zabraňovat „snahám jednotlivých osob s pravicovým zaměřením o navázání styku s exponenty pravice z jiných oblastí a kontrolovat snahy o navázání vztahu osob oblasti na své protějšky z Prahy“.
Zároveň se v této souvislosti zaměřovala na eliminaci šíření protistátních tiskovin či nápisů v ulicích měst.
Ojedinělé akce
Nalezení přes tří stovek pobuřujících letáků z února 1979 v Jindřichově Hradci, zřejmě vyhozených z jedoucího auta, bylo klasickým příkladem, jak se nespokojení lidé snažili z pohledu komunistického režimu závadné materiály dostat i do menších měst.
„Byly to na konci 70. let spíše ojedinělé akce, hodně v podobě právě letáků. Atmosféra byla zkrátka tehdy hodně dusná. A taková situace jako ve zmíněném Jindřichově Hradci je víceméně identická se všemi českými regiony. Vzpoura proti represivnímu aparátu státu tak většinou končila na této úrovni,“upozorňuje Svoboda.
Přesto tajná policie tyto případy nepodceňovala a až s patologickou pečlivostí po pachatelích pátrala.
Estébácká akce Klášter
Jindřichohradeckou kauzu estébáci pojmenovali „akce Klášter“. Svědky přitom nehledala pouze v terénu, ale i pomocí rozhlasu.
Vyšetřovatelé jich nakonec vyslechli několik desítek, vyzpovídali a prošetřovali i náhodné chodce, kteří letáky sebrali ze země. Dokonce zarputile prověřili asi tisícovku psacích strojů v celém okrese a pátrali, zdali text o „republice ve srabu“nebyl napsán na některém z nich.
Když ani to nevedlo k cíli, složitými expertizami do nejmenších podrobností analyzovali různé skvrny na tiskovinách, barvu a inkoust tisku či papír, „kterého bylo použito k výrobě protizákonných letáků“. Když je měli, vyrazili hledat stopy do konkrétních papíren.
Z dochovaných vyšetřovacích spisů vyplývá, že dokonce prověřovali možné styky místního rodáka a signatáře Charty 77 Jiřího Wolfa, který však byl v tu dobu už rok v těžkém kriminále. Byl odsouzen k několika letům vězení za podvracení republiky. Státní bezpečnost po týdnech vyšetřování nakonec znala konkrétní typ psacího stroje, jeho vady, výrobce inkoustu, chemické a organické složení kancelářského papíru i fabriku, která ho vyráběla, a dokonce měla seznam jejích odběratelů.
„K napsání cyklostylové blány bylo s největší pravděpodobností použito psacího stroje zn. Hermes s roztečí 2,50 mm a s osazením PICA. K rozmnožování bylo použito černé olejové barvy. Modré skvrny na papírech mají charakter inkoustu – běžného výrobku n. p. Gama,“stojí v posudku majora Alexandera Doksanského z 19. února 1979 a ukazuje, jak absurdní byla doba normalizace.
Přesto „pachatel“stále unikal.
Jak StB pátrala po odpůrcích režimu mimo Prahu a Brno.
Vyšetřování letáků utichlo
Nicméně vyšetřovatelům docházel dech a případ postupně zapadal, až vše utichlo úplně. To bylo ostatně podle historika Svobody pro regiony typické.
StB i při sebemenší „protistátní“akci nejprve nasadila obrovské úsilí, ale to postupně ochabovalo, až vyšumělo úplně. „Tajná policie se skutečně snažila, ale na druhou stranu nechtěla vyšetřováním příliš popularizovat Chartu 77. Mnoho vyšetřování tak skončilo nařízením z vyšších míst, i když některé ty lidi pak třeba setli za něco jiného,“upozorňuje Svoboda.
Ohlas Charty 77 mimo Prahu, Brno, případně pár dalších velkých měst, byl na sklonku 70. let opravdu poměrně slabý.
Jsou zaznamenány případy, kdy tajní policisté sledovali jednotlivce, kteří třeba v podniku tiskoviny nabízeli kolegům k přečtení. Na ty si StB vedla svazek, různě jim otravovala život, ale když zjistila, že se jedná o malé ryby, zpravidla je časem nechala být. „Drtivá většina první vlny signatářů Charty 77, kterých bylo celkem 242, byla z Prahy. Docela silná skupina pak pocházela z Brna. Byli to intelektuálové, jako třeba spisovatel Jan Trefulka, historik Jaroslav Mezník, který se stal po sametové revoluci děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, dramatik Milan Uhde či rodina Šabatů. Ale jinde to bylo opravdu slabé,“vyjmenovává Svoboda.
Ještě slabší ohlas než v českých zemích pak měla Charta na Slovensku. Minimálně ve svých počátcích. A pokud ji už nějaký Slovák podepsal, v Praze buď žil, nebo měl na hlavní město silnou vazbu.
Malá akce s ohlasem ve světě
Je však nutno zdůraznit, že ačkoliv byl počet signatářů Charty vzhledem k celkovému počtu obyvatel Československa malý, je dnes považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968. A navíc vzbudila ohlas ve světě.