Mihulová osloví medvídka Pú z řeznictví
Šance, že vás v pětasedmdesáti na nádraží náhle na krk políbí úplně neznámá čtyřicátnice, asi není úplně velká. Stydlivý samotář Alex (Jan Vlasák) je proto více než v šoku, když se na něj takhle bezprostředním způsobem nalepí rozšafná Georgie (Alena Mihulová).
Ti dva nemají na první pohled společného nic, on je přemýšlivý, těžko se rozhoupává, roky žije bez jakéhokoli kontaktu s lidmi, provozuje upadající řeznictví a čas nejraději tráví dlouhými procházkami, psaním básniček a poslechem hudby („pomatený sedmdesátiletý medvídek Pú se zálibou v hip hopu“). Ona je naopak rtuťovitá, spontánní a vždy nejdříve mluví a teprve pak myslí. Sblížení se starším podivínem jí teď prostě připadá jako ten nejlepší nápad.
Současný britský dramatik Simon Stephens právě takhle vystavěl komorní drama pro dva herce, které pod názvem Princip náhody přesně zapadá do dlouholeté dramaturgie pražského Divadla Ungelt. Pro Stephense to není úplně typická hra, jak ostatně upozorňuje i dramaturg Pavel Ondruch. Pětačtyřicetiletý Brit se totiž ve světě nejvíce proslavil dramatizací knihy Podivný případ se psem, tedy hravým vícevrstevnatým kusem pro více postav, který s úspěchem uvedl bezpočet českých scén. V podobném akčním duchu se nese i jeho další tvorba; dva roky starý Princip náhody postavený na konverzaci rozdílné dvojice tak úplně vybočuje.
V Ungeltu se režie ujal Vít Vencl. Jak už je na zdejší scéně zvykem, režíruje se střídmě, prostor plně patří hercům. Jeho nejvýraznějším vstupem je vedle dobře zvolené hudby vtipně pojaté převlékání obou protagonistů přímo před diváky. Jednak se tak předejde dlouhým prodlevám, nápad zároveň i podtrhuje téma hry – oba se v různých situacích poznávají a pomalu ze sebe svlékají všechny za ty roky nastřádané vrstvy, aby ukázali sebe samé. Vlasák i Mihulová do rolí pasují dobře; on za celou dobu nevystoupí z pozice samotáře zaskočeného na stará kolena, její postava prodělává vývoj náročnější.
Divákům však může vrtat hlavou, proč se do kusu dostalo přímé označení jednoho mléčného výrobku, pokud jde o product placement, působí jak pověstný slon v porcelánu. A možná se mohlo trochu škrtat, Stephensova hra je v některých místech upovídaná až příliš, ne vše je třeba doříct do posledního slova.
Princip náhody patří ke standardu, který divákům Ungelt už roky nabízí, větších ambic asi netřeba.