Opět jsme objevili Ameriku: wehrmacht bojoval na pervitinu
Třeba že symbolická stopa ve znělce je Feničova. Otisky do písku zkoušel leckdo, ale vesměs ploché nohy kameraman Jaroslav Brabec odmítal, nakonec se jako nejvhodnější ukázalo chodidlo autora.
Málokdo už si vybaví, že 28. října 1992 na nádvoří Hradu tehdy devětadvacetiletý Igor Chaun, jeden ze studentských lídrů Listopadu, začal jako první točit Pavla Tigrida. Či že na předpremiéře seděli Václav Havel a Václav Klaus každý u jiného
Milan Vodička redaktor MF DNES
Tak je to tady: největší zpráva o druhé světové válce od chvíle, kdy jsme se před dvěma roky už asi po páté dozvěděli, že Hitler měl jen jedno varle.
Wehrmacht bojoval válku na pervitinu a Hitler taky.
Na rozdíl od údajného fýrerova pološourku, což je pověst tradující se od roku 1939, je pervitin, díky němuž prováděli Němci neúnavně blitzkrieg, pravda pravdoucí.
Přesto člověk dostává kopřivku z toho, jak je české vydání knihy Totální rauš od Normana Ohlera opěvované.
Je to totiž zpráva skoro tak omšelá jako Hitlerovo varle.
„Mysleli jsme, že o druhé světové válce víme už vše – a jsme znovu a znovu vyváděni z omylu. Vynořil se nový objev,“píše vzrušeně jeden týdeník. Další periodikum píše: „Zdálo se, že ohledně Hitlera a nacistů už není možné přijít s něčím novým,“a pak taky hovoří o „objevu“. To je mimochodem slovo, které padá i jinde a často. Přichází také údiv, že něco takového neobjevili historici už dříve, hovoří se o vyvracení mýtů a tak dál.
No, historici na to přišli už dávno. Vlastně ani na nic nemuseli přicházet.
Jen detail: oprášil jsem z knihovny skvělou knihu Hodina mrtvých očí od Harryho Thürka. Tenhle východoněmecký spisovatel se za války v sedmnácti přihlásil k parašutistům a skončil u speciálních jednotek. Napsal o tom román tak dobrý, že Thürka někteří lidé mají za Remarqua druhé světové války. O tom, že parašutisté a další vojáci fasovali běžně pervitin, se poprvé zmiňuje na straně 47, pak 67, pak 142... Kniha česky vyšla v letech 1960, 1966, 1982 (to v nákladu 90 000 kusů) a 2008.
Jistě, většina lidí ji logicky nečetla. Tak tedy jinak. Máme paměť, případně Google, novináři databázi českých médií Newton. Takže: v českých médiích se o tom, že Hitler a jeho vojáci válčili na pervitinu, psalo za posledních patnáct let v roce 2002, 2004, 2008, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015. Vždy to bylo ve vlnách a v řadě celostátních deníků a časopisů naráz. Bylo to vždy v reakci na to, jak téma wehrmachtu a pervitinu postupně „objevovala“zahraniční média.
To není nic proti knize. Je zajímavá a je dobré si ji přečíst. Ale je dobré brát ji tak, jak ji střízlivě představuje nakladatelská anotace: že je to první komplexní studie o drogách v třetí říši. stolu. Premiéra v ČT byla v pondělí 4. ledna 1993, hned po zrodu samostatného státu, kdy televize přišla o tradici pondělních slovenských her, a úvodní Klausův portrét sledovalo šedesát procent obyvatel, což byl pro dokument unikátní výsledek i v éře před Novou. Od té doby pořad nasbíral spoustu zákulisních rarit a statistických nej.
Baarová s becherovkou
Nejzvláštnější přání měl Michael Kocáb: chtěl být snímán na Karlově mostě v prvních hodinách Česka 1. ledna 1993. Dramaturg Tomáš Motl cestou silvestrovskou nocí na natáčení poznal svou příští partnerku.
Nejkontroverznější slovo elita vyvolalo povyk, takže po pěti dílech se z podtitulu odstranilo; nyní se pořad k původní verzi znělky vrátí.
Nejsmutnějším faktem je, že polovina z 285 lidí zaznamenaných v dosavadních sériích již nežije. V 90. letech vznikly dvě stodílné řady, 82 dílů přibylo v letech 2001–2, ve třech případech šlo o dvojportréty: Hanzelka a Zikmund, Jitka a Květa Válovy, Alfréd a Darja Kocábovi.
Nejstarším režisérem cyklu byl Otakar Vávra, který profil Lídy Baarové točil ve čtyřiaosmdesáti a s herečkou svých děl se potkal po čtyřiceti letech; líčil, že Baarová tenkrát v rozrušení vypila sama celou lahev becherovky.
Nejmladší byla naopak Tereza Kopáčová,
Není to však Amerika. Pro česká média asi ano, přestože jak ukáže letmé prozkoumání archivů, i do zpráv o tom, že německá policie si stěžuje na pašování pervitinu z Česka, rutinně vkládají pasáž, že pervitin používala za války ve velkém německá armáda a vyráběl se i v okupovaných Čechách.
Od poprašku k vánici
Občas však takové zkoumání ukáže i zajímavé věci. Zatímco v článku o pervitinu za nacistů z roku 2002 se píše, že při pokusech v koncentračním táboře Sachsenhausen podvyživení vězni s pervitinem ušli 90 kilometrů se zátěží 20 kilo, za pár let se jejich výkonnost ještě zvedla, takže v jiném článku z roku 2011 ušli už 130 kilometrů s 30 kily. Nedovolme faktům, aby nám pokazily dobrou zprávu, že. která Karla Gotta natáčela jako čtyřiadvacetiletá studentka; cyklu GEN poté zasvětila i svou diplomovou práci na FAMU.
Z lidí před kamerou byl dosud nejstarší osobností 96letý Jindřich Kolowrat, nejmladší Jaromír Jágr vešel do cyklu už v 21 letech. I v nové sérii drží věkové rekordy šlechtic a sportovkyně, Zdeněk Sternberg v 93 a Petra Kvitová v 26 letech.
Největší zájem režiséři měli o fotografa Jana Saudka, ze sedmnácti uchazečů byla vybrána Irena Pavlásková, která později natočila celovečerní film s motivy jeho života.
Nejpilnější portrétistka Olga Sommerová zvládla 15 osobností, nyní pracuje na dílu o Viktoru Preissovi.
Jména mimo sestavu
A kdo zůstal mimo sestavu? Nabídku účasti odmítli třeba spisovatel Milan Kundera či někdejší manželka nynějšího amerického prezidenta Ivana Trumpová.
Z časových důvodů nevyšel portrét Miloše Formana v režii Jana Špáty, kvůli zdravotním problémům bývalé atletky zase profil Dany Zátopkové. „Jiří Grygar řekl, že se necítí být elitou, Petr Kellner nestál o pozornost veřejnosti a Zdeněk Svěrák měl pocit, že pořadů o něm už je dost,“shrnul Fenič.
V roce 2017 by mělo být odvysíláno padesát autorských dílů, premiérovou sérii zahájí příští neděli zpověď zpěvačky Hany Zagorové.
Nadšení z nacistického pervitinu, tedy z objevu, který není objevem, je symptomem paradoxní doby. Máme víc informací, ale víme míň. Dříve byl jen informační poprašek, takže bylo přehledné, co už víme a co je novinka. Teď máme informační vánici, v níž rychle vše zapadá, a tak jsme zřejmě odsouzeni pořád objevovat Ameriku. Kdo by pořád něco někde ověřoval, když pořád tak sněží. Třeba jednou bude novinkou, že byla bitva v Ardenách. Jak cynicky řekl jeden stárnoucí novinář kolegovi, který mu nabízel zprávu s upozorněním, že den předtím už ji některá média přinesla: „Nevadí, počkej s tím pár týdnů a zase to bude novinka.“