Řekni, co tě trápí, a Bublan to dá do zákona

Občan je povinen zdravit sousedy. Kdo souseda nepozdraví či na sousedův pozdrav ani přes vyzvání neodpoví, zaplatí peněžitou pokutu do výše padesáti tisíc korun. Jedná-li coby pověřený zástupce právnické osoby, tato uhradí až pět set tisíc korun. Je-li soused v penzi, lze uložit pokutu do jednoho milionu.

Smyšlená norma z předchozího odstavce je tak hloupá, až praská výplň ve dveřích, nikoliv však nesmyslná. S přihlédnutím k tomu, jaké zákazy a omezení chrlí v poslední době zákonodárci, by se dokonce dala označit za hluboce systémovou a logickou. Pokud by se dostala do rukou nějakému dobromilnému poslanci či senátorovi – říkejme mu třeba Bublan – vůbec není jisté, že by ji parlamentem zdárně neprotáhl.

Zdravit se přece má, to ví každé dítě. Nezdravit je nepěkné, s tím souhlasí všichni, a tak není důvod to nenapsat do zákona. Kdo je proti, automaticky se ocitá v argumentační nouzi: cožpak nemá srdce, že nechce přát zdraví umírajícímu důchodci z baráku, zvlášť když si od něho o dovolené nechá zalévat kytky? Tak se to schválí a bude na světě zase o trochu lépe.

Poháněn toutéž úvahou se do zákonů a vyhlášek nedávno dostal zákaz prodeje v supermarketech o svátcích (je pěkné, když jsou prodavačky na Štěpána s dětmi doma), kouření v hospodách (cigarety jsou legální, ale není pěkné kouřit někomu pod nos, když jí nebo pije) či automatů na sladkosti ve školách (tatranka, již jídávali rodiče, není dle aktuálních trendů pěkná).

Je už jen otázkou času, kdy si zákonodárci uvědomí, že nepěkné je rovněž plivat na ulicích, střílet petardy o silvestru, hlasitě smrkat na veřejnosti, venčit psa u cyklostezky či řídit auto v klobouku. Spravedliví oponenti se budou opět hledat jen těžko – zaplivané ulice jsou eklhaft, smrkat se má potichu, petardy trhají uši psům, psi trhají údy cyklistům a klobouk za volantem je dle obecné zkušenosti horší než tři a půl promile v krvi.

Všechno je to pravda, ale v zákoně touží mít takové pravdy zapsány jen tupec, případně někdo, pro koho je stát bohem, ústava náboženstvím, zákon ranní i večerní modlitbou. Takový věrec je však bezpečnostním rizikem pro tvorbu předpisů svobodné společnosti. V ní má být právo nikoli telefonním seznamem morálky, ale její krajní rešerší, chránit ji má jako tenký plot na pomezí, postihovat jen ten nejzákladnější konflikt, to nejmenší z nejmenšího, bez čeho by stát ztratil sílu. Drtivou většinu pravidel soužití nechť si sousedé ohlídají sami.

Základním omylem zákonodárců s pracovním názvem Bublani je, že pocit „je to krásné a dobré“zaměňují za imperativ „měl by na to být paragraf“. Nadšení z konaného dobra jim zakrývá výhled na otázku, čím vlastně zákon je, k čemu slouží, co ještě řešit musí a kdy jde s pistolí proti vose.

Sankci v podobě sousedovy zamračené tváře Bublani odnímají ze sousedových rukou a přenášejí ji do náruče státu, jenž si dobro vynucuje soused nesoused.

Je zvláštní, že se svobodní lidé nebouří, projde-li parlamentem norma, podle které se o svátcích nesmí prodávat jídlo; ovšem ne o všech svátcích, nýbrž o sedmi svátcích z třinácti, ovšem ne o celých svátcích, nýbrž o jednom svátku jen odpoledne, ovšem ne ve všech prodejnách, nýbrž jenom v těch větších než dvě stě metrů čtverečních. Sváteční nakupování se zjevně neobejde bez manuálu a podobných příruček bude přibývat, to jak budou Bublani krůček po krůčku budovat lepší svět, v němž budou všichni ukáznění, slušní a způsobní.

Pokud tedy někoho nenapadne uzákonit, aby si dali Bublani pohov a smířili se s tím, že stát nemůže a nikdy nebude řídit život svobodných lidí.