Technické sklo, které dostalo duši

Váza, či spíše skleněná nádoba, která vypadá z každé strany trochu jinak a může být použita na mnoho způsobů. Když jich postavíme více vedle sebe, zapadají do sebe jako buňky měňavky. Organické tvary, které netají její severský původ, jsou jedním z důvodů

Jméno Alvar Aalto je dodnes jedním ze synonym pro severskou architekturu. Jeho tvůrčí vývoj sahá od severského neoklasicismu přes funkcionalismus a experimentální architekturu až po monumentalismus, typický pro šedesátá a sedmdesátá léta. Okrajově se věnoval i navrhování nábytku a dalšího bytového zařízení a užitého umění – to ovšem neznamená, že by se tato jeho ,malá díla‘ nezapsala do historie.

DESIGN V SOULADU S ČLOVĚKEM

Aalto se narodil na sklonku 19. století v městečku Kuortane. Už při studiích na střední škole chodil do kurzů kreslení. Fascinovalo ho stavitelství, které bylo také nejčastějším tématem jeho kreseb. V osmnácti letech byl přijat na technickou univerzitu v Helsinkách. Svou první stavbu realizoval ještě za studií – dům pro rodiče ve městě Alajärvi. Krátce po studiích se oženil se svou kolegyní, architektkou Aino Marsio, se kterou tvořili ve společném ateliéru až do ženiny smrti roku 1945.

Hlavní Aaltovou inspirací byly přírodní a přirozené tvary, které vznikaly v souladu s člověkem a jeho zvyklostmi. Stejně jako u monumentálních staveb, tak i u drobných designových předmětů jeho díla vždy spojuje lehkost a domnělá pohyblivost. Ať už jde o vlnitý kulturní dům v Helsinkách, nebo právě skleněnou vázu, vždy vidíme jasnou v organických tvarech, přičemž důraz na účelnost a funkčnost nezůstává stranou.

Skleněná váza s prostým názvem Aalto vznikla v polovině třicátých let a dnes můžeme s klidem tvrdit, že předběhla svou dobu. Byla teprve druhým Aaltovým designérským počinem – tím prvním bylo pohodlné křeslo Paimio, pojmenované podle prvního slavného autorova díla – funkcionalistické budovy tuberkulózního sanatoria v Paimiu. Váza byla poprvé představena v helsinské restauraci Savoy, kde je ozdobou dodnes.

SKLENĚNÁ VLNA

Byla odlita z odolného skla v továrně na výrobu lahví a zavařovacích sklenic – i proto byla na začátku k dispozici pouze v charakteristických barevných variantách technického skla – čiré, hnědé, modré, zelené a šedé. Při pohledu kolmo shora působí váza jako rozlitá tekutina. Co architekta k tomuto tvaru inspirovalo, však není jasné – teorie hovoří o vrstevnicích, které v dětství obdivoval na mapách svého otce – kartografa, nebo o zálivech Baltského moře. Za vším může stejně dobře být fakt, že ohýbaný materiál byl v té době velmi žádaným designovým prvkem. Další zajímavostí a podnětem ke spekulacím pak je, že architektovo příjmení ve finštině znamená vlna.

Nesouměrný a svým způsobem dost variabilní tvar vázy byl tak trochu inspirací a popíchnutím pro její nové majitele. Aalto se sám nechal slyšet, že je váza něco jako buňka, ze které lze složit mnoho kombinací, a je jen na nás, jak ji využijeme. Jistě by ho potěšilo, že je dnes k dostání v dalších deseti barevných variantách a různých velikostech – od malé nízké misky až po původní vysokou vázu. Můžeme tak utvořit shluk nádob jen tak na ozdobu, nebo jako základ jakési zahrady z řezaných květin, můžeme si pořídit malou variantu vázy na stůl a používat ji jako svícen či zásobník na tužky. V čistě bílé verzi vypadá váza skvěle i jako poněkud luxusní kuchyňská nádoba. Váza může žít mnoha různými ,životy‘ – i to je jeden z předpokladů pro to, aby se předmět stal designovou ikonou, která se drží v oblibě přes sedm desetiletí.