„Rusko mi už vzalo dva roky života. Čeho se ještě bát. Jsem voják. Bát se nikdy nebudu.“
Překvapivě křehká a ženská na pohled, schopná vykouzlit milý dětský úsměv, ale tvrdá a vojensky rozhodná v každé větě, každém svém postoji.
Obdivuhodně statečná a nelitující se, když mluví o dvou letech zajetí a věznění v Rusku. Naivní a mlhavě ultraradikální, když začne hovořit o politice a svých plánech s Ukrajinou.
Pětatřicetiletá Nadija Savčenková dokázala z triumfálního návratu do vlasti, kde ji po únosu a dvou letech věznění a zinscenovaném procesu pokládali za novou ukrajinskou Johanku z Arku, ztratit většinu svého obrovského kreditu. Rozhádala se s kdekým, od prezidenta Petra Porošenka až po šéfku strany Vlast Julii Tymošenkovou, která ji v době, kdy Savčenková seděla v ruském vězení, přepustila první místo na kandidátce své strany. Odešla ze všech stranických a parlamentních struktur, zůstala nezávislou poslankyní a zakládá vlastní hnutí Runa.
„Nejsme strana, jsme občanská platforma. Naším cílem je zlikvidovat dnešní stranický systém na Ukrajině, který je nenávratně zkažený,“říká razantně Savčenková na setkání s novináři v Praze, kam přijela na pozvání lidoveckého europoslance Pavla Svobody. „Chceme plnou demokracii. Musíme zlikvidovat korupci,“dodává Savčenková. Pár minut předtím se vyznává z obdivu k Václavu Havlovi a z toho, že on v Česku demokracii zavést dokázal.
Ještě víc než její mlhavé, ale o to radikálnější představy o nutných politických změnách na Ukrajině jí politici i mnoho normálních Ukrajinců zazlívá její soukromé vyjednávání s vůdci proruských doněckých separatistů. V této záležitosti však už její argumenty ve snaze docílit výměny zajatců podle systému „všichni za všechny“znějí logičtěji. „Když jde o lidské životy, tak se jako voják musím dokázat bavit i s lidmi, s nimiž vedeme válku,“vysvětluje, proč se setkala s vůdci separatistů. Když však dojde na konkrétní představy o ukončení konfliktu na východní Ukrajině, omezí se Savčenková na větu, že „žádná válka netrvá věčně“a že to, co dnes vidíme, je „umělé rozdělení Ukrajiny“. „Na východě je spousta Ukrajinců, kteří vidí, že to, co jim bylo slibováno, se vůbec nesplnilo. To, co chtějí, je mír.“
Nenechte se Rusy překvapit
Když však dojde na její věznění v Rusku, je to najednou jiná Savčenková, jasná a průzračná. „Byla jsem zajata a unesena. Obvinili mě z naprosto smyšlených zločinů. Za mřížemi jsem prožila dva úplně nejhorší roky života.“Na otázku, zda se kvůli své tvrdé kritice Kremlu nebojí o život, odpoví s vojenskou rozhodností: „Rusko mi už vzalo dva roky života. Čeho se ještě bát. Jsem voják. Bát se nikdy nebudu,“říká.
K prezidentovi Miloši Zemanovi, který zpochybňoval snahy o její osvobození, je shovívavá. „Řekl tehdy, že o mé vině má rozhodnout ruský soud. Vysvětlila bych mu, že v Rusku žádné spravedlivé soudnictví neexistuje,“říká a pak s úsměvem dodává. „Jako prezident by se měl lépe orientovat, aby věděl, co můžete od Ruska čekat. Naši politici to nezvládli a Rusko nás překvapilo nepřipravené.“
Původně měla nová koncertní budova Elbphilharmonie stát 77 milionů eur (dvě miliardy korun), nakonec ale náklady vzrostly více než desetinásobně: na 789 milionů eur (21,3 miliardy korun).
Tak jako Praha má svůj tunel Blanka a Berlín stále nedostavěné mezinárodní letiště, má Hamburk budovu Elbphilharmonie. Stavbu, jejíž dokončení se neustále odkládalo a jejíž rozpočet extrémně přesáhl všechny původní výpočty.
Tehdejší primátor Hamburku Ole von Beust měl s velkoryse pojatou koncertní halou velké plány: Labská filharmonie se měla stát jednou z deseti nejlepších koncertních síní světa a novou dominantou města na Labi.
Svědectví hrůzy
S výstavbou se začalo na jaře 2007, dokončena měla být o tři roky později, v létě 2010. Kvůli průtahům a několikaletému právnímu sporu se tak stalo až tuto středu.
Kvůli tomu, jak se budova v průběhu let prodražovala, si vysloužila označení „největší evropský tunel“. Labskou filharmonií se zabýval také parlamentní vyšetřovací výbor, už v roce 2013 měla závěrečná zpráva přes osm set stran. Deník Frankfurter Allgemeine ji kvůli popisu nesčetných pochybení politiků a manažerů označil za „svědectví hrůzy“.
I to zaznělo během slavnostního otevření tuto středu za účasti kancléřky Angely Merkelové a prezidenta Joachima Gaucka, jenž ve svém projevu spory provázející stavbu zmínil. Labská filharmonie podle něj v uplynulých letech byla snem i noční můrou, blamáží i zázrakem. Konečný výsledek je podle něj klenotem německého kulturního národa.
Základnu Labské filharmonie tvoří starý přístavní sklad z červených cihel, na němž je obrovská skleněná nástavba se dvěma hlavními koncertními sály.
Součástí budovy, která je přes 100 metrů dlouhá a v nejvyšším bodě 110 metrů vysoká, je také hotel s 244 pokoji, přes čtyři desítky soukromých bytů, více než 500 parkovacích míst a menší koncertní sály nebo restaurace.
Budovu ze tří stran obklopuje Labe a kvůli záplavám stojí 8,5 metru nad běžnou hladinou řeky. Členěna je přitom tak, aby voda nikdy nemohla dosáhnout na to nejdůležitější, dvojici hudebních sálů ve skleněné nástavbě.
Hamburk každoročně navštíví 13 milionů turistů a očekává se, že i díky této stavbě popularita města ještě stoupne. Budova, jejíž střecha připomíná rozbouřenou hladinu nedalekého Severního moře, se má stát novým symbolem přístavního velkoměsta. Hamburský primátor Olaf Scholz věří, že tato „symfonie z kamene a skla“nadchne svět.