Dnes o jednom domě aneb inspirující Němci
Vojtěcha Varyše, komentátora MF DNES
Je to nádherná, odvážná a výrazná budova, která se stává přirozenou dominantou přístavního města a nepochybně vstoupí do učebnic. Navíc to není „jen“architektura, byť ji lze obdivovat i jen jako takovou. Jde o mnohoúčelové kulturní centrum obsahující tři mimořádné koncertní sály. A řadu dalších prostor včetně bytů, vyhlídky, restaurací či hotelu. Koncept stavby vychází z místa, v němž se nachází. Je vlastně nástavbou na starší, památkově chráněné základně vedle vod Severního moře, na jehož břehu působí prosklená budova naznačující vlny velmi elegantně.
V severoněmeckém Hamburku byla slavnostně otevřena Labská filharmonie, Elbphilharmonie, lidově „Elbphi“. Megalomanský projekt hned několika vedení místní radnice, který přitom původně začal jako soukromá iniciativa. Chce se říct „konečně“, neboť stavba s průtahy a prodražováním posledních let získávala pomalu podobnou pověst jako už mnoho let nedostavěné berlínské letiště nebo jiný věčný „projekt století“, přestavba železničního uzlu a nádraží Stuttgart 21.
Jenomže když se staví něco velkého, málokdy se to stihne v prvním termínu, málokdy se u toho nevyskytnou komplikace a málokdy to stojí tolik, kolik se uvádělo na začátku. To by nemělo vést k tomu, že se každý větší projekt automaticky shodí ze stolu nebo bude škarohlídsky ostřelován. Právě naopak, takové velké projekty dávají činnosti a existenci obtížně uchopitelných celků, jako jsou státy, národy a města, skutečný obsah a smysl.
Třeba na francouzského prezidenta Georgese Pompidoua by si dnes kromě milovníků jistých zákrut francouzské politiky vzpomněl opravdu málokdo, ale díky Centre Georges Pompidou ho zná každý. Je to jedna z nejslavnějších staveb moderní doby, i v „přepamátkované“Paříži bývá uváděna v předních částech seznamů toho, co určitě vidět. Opět jde o špičkovou, vizionářskou architekturu a zároveň významné kulturní centrum, kde se snoubí náplň s obalem, obsah s formou či účel s krásou, chceme-li.
Německý prezident Joachim Gauck označil Labskou filharmonii za „klenot kulturního národa Německo“. I ten vlastenecký tón v tom má smysl, taková stavba je samozřejmě i manifestem. Nejenom toho, že na to Německo „má“(peníze, síly, odvahu), ale i toho, že právě tak chce, aby ho ostatní viděli. Jako národ a stát, který je kulturní, holduje umění, vnímá krásu.
Stavby a instituce tohoto druhu nevznikají a z principu nemohou vznikat každý den. Jenže města, kde se nestaví, jsou mrtvá. Už proto, že tam leckdy není kde bydlet, kde nakupovat, kde pracovat a jak se pohybovat.
O tom, že i pro vnímání nejen současné hudby, divadla nebo třeba výtvarného umění nelze užívat jen stavby postavené ve zcela jiném estetickém kánonu a společenské i hospodářské situaci někdy před mnoha desítkami či stovkami let, nemluvě. Neznamená to, že se mají bourat staré památky (u nás jsme zatím experti na bourání cenných staveb modernějších), ale že čas od času se vyplatí vzepnout se k mimořádnému výkonu architektonickému, stavebnímu – a samozřejmě politickému a ekonomickému.
I pro sebevědomí toho místa a jeho obyvatel, pro pocit sounáležitosti a lokálního patriotismu. Navíc platí, že koncertních síní, knihoven, divadel či galerií není nikdy nadbytek.
Že bychom si tady u nás taky někdy, jednou v budoucnu, nebo raději víckrát, něco velkého a výrazného ještě postavili?