Po čtyřicítce podle vědců už příliš práce škodí
Jen asi deset kultur v historii lidstva mumifikovalo své mrtvé a starobylý filipínský kmen Ibaloi byl jednou z nich. Nyní máme jeho legendární „ohňové“mumie na dosah.
V šest hodin ráno vyjíždíme z Kabayanu pronajatým džípem s průvodcem do sedm kilometrů vzdálené vesnice Bangao.
Cáry mlhy se valí údolím. Jiný způsob, jak se k mumiím dostat, neexistuje. Do těchto míst nejezdí žádná veřejná doprava, strmou a místy rozbahněnou cestu nevyjedou ani motorky. Auto s pohonem na všechna čtyři kola je nutností.
Na rozbité cestě, která nese stopy po nedávném tajfunu Lawin v podobě sesuvů půdy, má i čtyřkolka chvílemi co dělat. Míjíme děti, které jdou po blátivé stezce do školy. Cesta trvá ani ne hodinu, dál už musíme jít pěšky.
Stovky let staré mumie v okolí filipínského města Kabayan na severním Luzonu jsou mezi odborníky pojmem. Vděčí za to unikátnímu způsobu mumifikování, při kterém se náročnou procedurou konzervovaly vnitřní orgány. Přesto lidské ostatky v dřevěných rakvích ukryté v jeskyních na hřebenech Cordiller navštíví ročně jen hrstka turistů.
Ještě méně lidí vědí, jak se k nim dostat. Žádné mapy ani kvalitní značení stezek neexistuje. Kabayanské mumie jsou pečlivě střeženým tajemstvím usedlíků, kteří si jejich tajemství předávají z generace na generaci.
Filipínský průvodce s typicky českým jménem Roman shání klíč od vrat, která od roku 2000 zdejší jeskyni chrání. S řidičem se mezitím bavíme o novém filipínském prezidentovi Dutertovi. „Je šílený. V Manile umírají každý den lidé, hodně lidí,“připomíná řidič dopady drogové války v hlavním městě. Roman se mezitím vrací s klíčem. Před turistickou „kanceláří“postává hlouček stařešinů.
Zapisuji se do knihy návštěv a jako dobrovolný příspěvek věnuji 100 pesos (50 korun). Francouz, Dán, Američané a naposledy tři
Je sice pravda, že práce člověka zušlechťuje, ale pokud je jí příliš, platíme za to určitou cenu: výrazně klesne náš kognitivní výkon.
Slábne paměť, duševní činnost a schopnost uvažovat a to s sebou nese i nižší produktivitu práce. Po čtyřicítce to postihuje každého, kdo pracuje více než pětadvacet hodin týdně.
Vyplývá to ze studie, na které pracoval tým australských a japonských vědců a jejíž výsledky publikoval Institut aplikovaného ekonomického a sociálního výzkumu v Melbourne.
Vědci zkoumali kognitivní schopnosti více než 6 500 Australanů ve Češi. Domácí výletníci jsou podle minima zápisů v knize ve výrazné menšině. Počet podpisů za poslední měsíc se dá spočítat na prstech dvou rukou. Přesto mumie v posledních letech přece jen zažívají mírnou turistickou renesanci, popularita místa u mladých Filipínců postupně roste.
„Dříve se o to nezajímali, museli věku nad čtyřicet let a srovnávali výsledky těchto testů s počtem hodin, který tito lidé za týden odpracovali. Z jejich analýzy vyplynulo, že existuje komplexní vztah mezi prací a inteligencí: jestliže účastníci výzkumu pracovali méně než pětadvacet hodin týdně, pak zřejmě jejich práce vedla ke zvyšování duševní kapacity, ale jakmile pracovali více než 25 hodin týdně, nastala rychle opačná situace.
Hranice je 25 hodin týdně
„Práce zřejmě zpočátku mozkové buňky stimuluje. Na určitém stupni ale vstupuje do hry stres spojený s fyzickou a duševní prací a příznivý vliv práce začíná potírat. Příliš mnoho se věnovat hlavně práci. Dnes přichází více mladých,“říká Roman. Důkazem toho je parta pěti teenagerů z města Davao, které potkáváme na zpáteční cestě.
Stoupáme po prudkých a kluzkých schodech, které jsou ještě mokré od nočního deště. Cesta vede přímo mezi terasovitými políčky se zeleninou, na záhonech je hlavně mrkev. Výhled do údolí je impozantní.
V půli kopce se Roman zastavuje: „Jedna, dva, tři...“pomalu počítá a rukou ukazuje na protější svah, kde všude se nacházejí jeskyně s mumiemi. Dojde k číslu osm. Cestu k nim znají pouze místní, podle průvodce zhruba dvacet lidí. Mapu mají v hlavě, značení v terénu neexistuje. Pro turistu je téměř nemožné jeskyni bez pomoci najít.
Kromě složité a na místní poměry dosti drahé dopravy to je další z důvodů, proč masový turistický ruch toto pozoruhodné místo obloukem míjí.
Prase objevitel
Kromě Filipínců jsou v jeskyních pochovaní i Japonci, kteří se na Luzon v minulosti přistěhovali.
„Čas od času sem Japonci jezdí a detektory hledají kosti svých příbuzných. Pokud je najdou, mají právo si je odvézt,“vysvětluje Roman, přestože jinak je odnášení ostatků z jeskyní striktně zakázané.
Přicházíme na zalesněný hřeben, průvodce zavelí zatočit vlevo. Cesta je v trávě sotva vidět. Nacházíme se v místech, kde se Filipínci z vesnice schovávali za druhé světové války před japonskými bombovými práce z hlediska kognitivních funkcí je horší, než když nepracujeme vůbec,“citoval italský deník Corriere della Sera odborníka Colina McKenzieho z japonské Univerzity Keio.
Vědci zatím analyzovali jen souvislost, která existuje mezi počtem hodin odpracovaných týdně a kognitivním výkonem, a nezjišťovali, jaká je příčina pozorovaných výsledků.
Autoři studie však předložili dvě hypotézy: je to stres a nedostatek spánku. Tyto činitele mohou hluboce ovlivňovat strukturu a kapacitu našeho mozku.
Účinky práce u osob mladších čtyřiceti let mohou být méně zjevné. útoky. Nadmořská výška se blíží ke dvěma tisícům metrů. Po patnácti minutách přicházíme k osamocené skále, před níž visí na stromě velká dřevěná šipka. První značka, kterou vidíme. Tady už je ale skoro zbytečná. Vchod do jeskyně Pongasan chrání železná vrata se dvěma zámky.
Jako první vchází dovnitř Roman, oddělává víka dvou dřevěných rakví. První je dlouhá jen něco přes metr, druhá o poznání prostornější, připomíná velkou truhlu. Celkem je v jeskyni osm mumií.
Odkrytá těla jsou schoulená v klubíčku, jako kdyby seděla. V této poloze se už vysoušela nad plamenem, aby se jich do jeskyní vešlo co „Usuzuji, že schopnost obnovy mozku u mladších osob je různá,“uvádí McKenzie. „Mladí lidé bývají odolnější proti účinkům dlouhých pracovních směn,“dodává.
Lidé starší čtyřiceti let jsou v takové fázi života, kdy se často musí starat o malé děti nebo o staré rodiče. To jim dodává sociální roli zásadního významu a účinky intenzivní práce na jejich mozek jsou komplexnější.
V souvislosti se zvyšujícím se důchodovým věkem v celém světě výsledky studie naznačují, že pracujeme-li
nejvíce. Na horních i dolních končetinách je patrná vysušená kůže, lebky jsou úplně holé. Z vnitřních orgánů toho už moc nezbylo, jejich zakonzervování domorodci docilovali foukáním tabákového kouře do břišní dutiny.
„Jak jsou těla stará?“ptám se průvodce. „To nikdo přesně neví, budou to ale stovky let,“odpovídá. Nejstarší podle něj mohou pocházet z 10. století.
Jeskyně Pongasan byla přitom objevena teprve nedávno, a to velmi kuriózním způsobem.
V roce 1914 ji shodou náhod našel farmář z vesnice Bangao. „Hledal zaběhnuté prase, které se schovalo u jeskyně. Dovedly ho sem stopy prasete,“poznamenává Roman. V té době byl před vchodem do jeskyně pouze kámen a mumifikování už bylo dávno záležitostí minulosti. Později, když se pozoruhodný nález rozkřikl, si lidé chodili mumie prohlížet, vytahovali rakve ven a s těly různě manipulovali. Mnoho mumií nenávratně zmizelo. Proto dnes vstup chrání zamčená vrata.
V jeskyních v okolí Kabayanu končili po smrti všichni vesničané. Na rozdíl od asi padesát kilometrů vzdálené Sagady, kde nebožtíky v duchu starých animistických tradic dodnes zavěšují v rakvích na vápencové skály, skončilo zdejší mumifikování už v 17. století s příchodem španělských kolonizátorů. Dnes příbuzní pochovávají mrtvé u svých domů. „Každá rodina má svůj vlastní hřbitov,“upozorňuje průvodce na zpáteční cestě.
V roce 1914 našel jeskyni náhodou farmář, který hledal zaběhnuté prase.
více a déle, nezvyšuje to naši produktivitu. Právě naopak: tři dny práce do týdne (25 hodin) čili částečný pracovní úvazek se zdá být produktivnější volbou pro ty, kdo překročili čtyřicítku.
Zatímco v Itálii to zní jako kacířství, pro Švédy to je spíše potvrzením nového trendu: různé podniky a instituce této skandinávské země experimentují se zavedením šestihodinové pracovní směny jako standardu.
Vyšší produktivita práce zaměstnanců by mohla ospravedlňovat zachování stejné mzdy za situace, kdy se pracuje týdně o deset hodin méně. Dosavadní výsledky tuto hypotézu zřejmě potvrzují.