Jednou budem dál aneb jen víru mít

Člověk by měl občas bilancovat. Nejen to, co dělá sám, ale také by se měl zamyslet nad tím, jak si vede jeho společnost. Před více než 25 lety u nás padl komunistický režim, postavený na ideologické nesnášenlivosti, sociálně pokřiveném systému a na vládě privilegovaných provládních vrstev. Nastal čas budování svobodné, liberální a tržně orientované společnosti, v níž se dobře budou mít schopní. Byla to doba svobody, kdy bylo možné vše. Jediné, co se nesmělo, bylo chválit komunismus. Od té doby uplynula více než jedna lidská generace. Co se změnilo? Nebo ještě přesněji, co vše nám bylo od té doby zakázáno?

Zaměstnavatel nemůže sám rozhodnout, koho zaměstná, aby nediskriminoval. Nemůže určovat mzdy, protože o tom rozhoduje marxistické ministerstvo a odbory. Vidíte, jak se dějiny opakují. Nemůže už ani rozhodovat, s kterými zeměmi bude obchodovat, protože tu máme protiruské sankce (Putin je hanebný), stejně jako pravdoláskařské moralizující výzvy vůči Číně kvůli Tibetu. A připočítejte gejzíry nesmyslných předpisů rodících se v pomatených hlavách bruselských a v závěsu za nimi i našich byrokratů. Zatím jsme podnikání znárodnili jen organizačně, zaměstnavatel ať nese za podnik odpovědnost, ale jak ho vést, o tom už svobodně rozhodovat nesmí.

Hospodský už nemůže rozhodovat o tom, koho do lokálu pustí, nesmí vycházet vstříc hostům, protože moudrá vláda rozhodla, co je zdravé, a tak to budou dělat všichni. Kouřit se bude na ulicích před hospodami či v povolené vzdálenosti od škol. Chudáci učitelé a studenti, co se o přestávkách naběhají.

Už taky víme, jak chránit naše děti. Zakázali jsme prodávat ve školách sladkosti a sladké limonády. Je to stejně naivní, jako když se v jistém království ničilo vše ostré, aby se princezna Růženka nepopíchala a neusnula. Děti si to, co jim chutná, koupí jinde. Nebo vznikne černý školní trh.

Ani rodiče už nemohou vychovávat děti dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Potomky nesmějí trestat ani jim nařizovat, aby nedošli psychické újmy. A soudy rozhodují o tom, kterého z rodičů mají mít děti rády.

Za první republiky platilo, že na hodiny náboženství nemusely chodit děti bezvěrců, to až komunisti zavedli povinné hodiny marxismu-leninismu. Dnes jsme zavedli povinné hodiny evropskounijní ideologie, ať už vypadají jakkoliv, třeba jako základy islámu. Pokud učitelé trvají na dodržování zákonů a školních předpisů, jsou proskribováni. Ale děti mohou svobodně učitele šikanovat, protože je třeba ponechat jim svobodu názoru.

Opět se podporují prorežimní umělci, dnes maskovaní třeba jako alternativní kultura. Na představení či filmy mnohých z nich sice skoro nikdo nechodí, jejich díla se nečtou, ale stát je živí štědrými granty. Stejně jako režim živil za socialismu skupiny objíždějící festivaly politické písně či vydával autory píšící v duchu románu Na lovu v Bambujce. Dnes stačí tvořit proevropsky a antidiskriminačně. Umění není to, co se líbí prostému a prý nevzdělanému lidu, protože to jsou přece zhusta díla populistická, xenofobní či červenoknihovní, zatímco umění musí být korektní, musí v něm rezonovat závažné problémy naší doby, samozřejmě z ideologicky správného pohledu. Souhrnem tedy to, co poklonkuje režimu a líbí se úzké vrstvě vyvolených.

Za socialismu koloval vtip, že máme svobodu projevu, ale fajn by bylo, kdyby byla svoboda i po projevu. Ten vtip bude asi brzy zase aktuální, pokud se podíváme na to, co chystá ministerstvo vnitra, aby eliminovalo činnost těch, kteří odmítají stát v sevřeném ideologickém šiku tzv. evropanství.

Už nám toho zakázali v průběhu poslední generace strašně moc. A to jsem ještě nepsal o „vylepšeních“, kterými se prý zkvalitňuje život, ale v praxi jde o další omezení svobody, protože lidé volbu nemají, musí to akceptovat, ať se jim to líbí, či nikoli – energetické štítky pro domy, přidávání řepky do paliv, zavírání hypermarketů o státních svátcích. Každý ze svého života zná desítky příkladů.

Co se dá dělat? V podstatě totéž, co vždy v minulosti – ignorovat hloupost a v pravou chvíli zvednout hlas. Nikomu neradím, ale já nemíním tančit s těmi, kterým nevěřím. Vrátil jsem proto vstupenky do divadla na představení, v němž měli vystupovat aktéři demonstrací za korektnost. Snažím se nakupovat jen u firem, které nejsou hlásnými troubami nových pořádků. Říkám, co si myslím, a až budou volby, rozhodně nebudu volit ty, kteří tohle vše zavinili. Dějiny se opakují až neuvěřitelně. Při psaní téhle úvahy jsem poslouchal CD s písněmi Spritiuál kvintetu. Pobavila mne třeba skladba „Pískající cikán“. Ale ta, při níž mne znovu a znovu zamrazí, je „Jednou budem dál“. Jen víru mít!