Tajemství vraždy se skrývá v písničce Dívka o půlnoci
Píše se rok 1980, jí je jedenadvacet, jemu čtyřiadvacet, oba studují a právě mají den před svatbou. Tak vypadá první, ještě černobílý záběr časosběrného projektu, jenž se protáhl přes dva režimy a dokládá, že trpělivost se vyplácí.
Na samém počátku pochopitelně stálo i štěstí, které přeje připraveným: Třeštíková si vytipovala chytrý a podnikavý pár. Dokonce natolik činorodý, že v očích vlastních potomků se Strnadovi jeví občas na zabití. „Naši jsou hrozně pracovití a čekají to od všech,“stěžuje si jeden ze synů, zatímco bezradný otec si stýská: „Ta dnešní generace je úplně jiná, my jsme žili jen pro ně a teď nevím, jak na ně.“Proměna doby s posunem představ o profesi, úspěchu
Alena Slezáková redaktorka MF DNES
Taková spousta motivů, které polská autorka Katarzyna Bonda umně spletla v thrilleru Dívka o půlnoci, by vystačila na čtyři knihy. Pro čtenáře z toho vyplývá nezbytnost značně se soustředit, aby se v příběhu Saši Zaluské, svobodné matky šestileté dcery a bývalé alkoholičky, neutopil. Ale román za to soustředění stojí.
„Jsem schopná určit, jaké vlastnosti má osoba, která spáchala čin, kolik jí je, jakého je pohlaví, a dokonce – když se potom nějaký zločin stane – kde bydlí a pracuje. Určím taky motiv a úkryt pachatele, pokud se někde schovává,“říká o sobě suverénně Saša. Schopnosti, kterých nabyla při studiu psychologie vyšetřování na anglické univerzitě, odkud se právě vrátila do Gdaňska, se jí budou hodit, když se jako nezávislá expertka podílí na pátrání po pachateli vraždy zpěváka a narkomana Janka Wisniewského. Je známý pod přezdívkou Jehla a jeho největším a vlastně jediným hitem je pochmurná Dívka o půlnoci.
Chuť na skleničku
Saša, kterou její zlozvyk donutil odejít od policie, abstinuje již sedm let, s touhou po doušku něčeho ostřejšího však musí stále bojovat, zvláště ve vypjatých okamžicích, jichž je při vyšetřování víc než dost. Líčení alkoholismu v Polsku, kde se pití mužů považuje za normální, zatímco panuje přesvědčení, že mezi ženami mu podléhají jen ty ze „špatných“rodin – Sašin otec byl diplomat – patří k silným stránkám knihy. Stejně jako komplexní sociálně-morální zázemí či úvahy o síle víry, zastoupené charizmatickým knězem, a jejích záludnostech.
Hlavní děj se sice odehrává v roce 2013, ale začíná o dvacet let dříve vyprávěním o osudech skupinky mladých lidí v Trojměstí (Gdaňsk, a vztazích vystupuje z dějin jedné rodiny stokrát výmluvněji než ze všech sociologických studií.
Všem, kdo se bojí
Ale k tomu Strnadovi teprve dospějí. Zatím coby novomanželé zvelebují byt po babičce, pár měsíců poté ona chová miminko a on opravuje koupelnu. Za rok se kamera vrátí do koupelny stále rozkopané, spolu s úředními spory o vodovodní kohoutky tu socialistický komunál vystupuje v celé své zapomenuté ohavnosti. Stejně jako šílená vánoční fronta či okamžik, kdy oba rodiče dostudují, otec musí na vojnu a matka na národním výboru žebrá o povolení k prodeji „suvenýrů“vlastní výroby. Ale přitom se slaví drobné osobní události, třeba že se konečně naučila vařit knedlíky.
Propojení všeobecné historie se soukromou představuje onu profesní nadstavbu, účinkující nejen v časech, kdy kamera v bytě znamenala dobrodružství, ale i v dnešní době, kdy si domácí video točí každý. Pět let po svatbě se spojí další těhotenství, další razítko, tentokrát manželovi pro výrobu nábytku, a vítězství našich hokejistů. Malé radosti.
Rok 1999 přináší skok do barvy a do úplně jiné éry. Strnadovi si vlastnoručně postavili dům, berou si úvěr na prodejnu nábytku, mají pět dětí, které by rádi zapojili do rodinné firmy – a tady to začne skřípat. Generační vzpoury přerůstají v maléry Sopoty, Gdyně), z níž dva sourozenci záhadně zemřou. Mládež vyznávající drogy a rokenrol (sex tu funguje až v druhé řadě) autorka obklopuje popisem temného světa počátku 90. let, kdy korupce a spolupráce policie s podsvětím byla obvyklým jevem. Z mnoha tehdejších šíbrů, pašeráků a podvodníků se stali bohatí podnikatelé, bývalý zkorumpovaný policista je majitelem klubu, v němž zastřelili Jehlu. A staré kontakty pořád fungují.
A co ta písnička?
Naštěstí i ty Sašiny, jíž z policejní minulosti zůstalo pár slušnějších přátel, kteří jí pomáhají snášet nedůvěru i výsměch, jimiž ji zahrnují jiní páni v uniformách. Hrdinka se ostatně jen tak nedá, kdysi přežila únos a dokáže čelit i své hyperkorektní matce a nepřízni příbuzných, – mimochodem získat pro účinkování v dokumentu i souhlas potomků byl husarský kousek – a zatímco otec plný plánů opakuje „Neuměl bych se probudit a jít se jen tak procházet“, matka ve své snaze o dokonalost a výkonnost ve firmě i v běžných domácích úkonech prochází sérií depresí. „Na den odešla z domova,“zazní s novým tisíciletím – a to je teprve začátek.
Svým způsobem lze Strnadovy sledovat jako detektivku. Hlavně v pozdějších letech přináší každý návrat před kameru nečekaný zlom. Jednou je vše zalité sluncem a zdá se, že partnerská budovatelská vášeň jejich vztah znovu posílila, příště se najednou octnou ve hře nůž, prášky, policie, soudní zákaz, zrušená svatba dcery. A okamžik, kdy žena poprvé odmítá natáčení. Za dva roky je zase všechno jinak. Čas, který je strůjcem, dramaturgem i léčitelem osudů, dává za pravdu páru, v němž vždy jeden včas zasáhne: „A dost, než začnu brečet.“Jak vystihl Jiří Šebesta z distribuční firmy Aerofilms, v éře váhání a odkladů je „inspirací všem, kdo by chtěli milovat, ale bojí se zranění, manuálem, jak neprováhat život, ale žít, i když to někdy nepasuje“.
Přesně tohle umí Třeštíková odvyprávět, aniž by to vyslovila. pro které je pijanka a svobodná matka kýmsi ostudným. Jen Dívka o půlnoci jí pořád vrtá hlavou, nemůže se zbavit dojmu, že právě v písni se skrývá tajemství Jehlovy smrti. Neprozrazuji nic, když napíšu, že měla pravdu, protože řešení je tak složité a mnohovrstevnaté, že na ně pravděpodobně nepřijdou ani zkušení znalci detektivek.
V paměti utkví především silné ženské postavy. Barmanka Lucie, neprávem obviněná z vraždy. Její oddaná a věřící teta Kristina. Jelena, mnohokrát znásilněná v rodném Srbsku i na útěku do Polska. A především Saša. Autorka jí věnovala i další romány; snad s jejich vydáním nebude Jota otálet.
Dívka o půlnoci