Televize veřejné marnosti
Česká televize je terčem kritiky a výsměchu běžně, poprvé se proti ní však obrátila oficiální autorita s kompetencí v oboru: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Znamená to něco?
Jako součást systému bude každá veřejnoprávní televize tak nějak na straně establishmentu.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vytkla České televizi, že její pořad o prezidentských volbách, konkrétně speciál Americká volební noc, byl krajně nevyvážený. To, že zpravodajství a publicistika veřejnoprávní televize nadržuje Hillary Clintonové a vykresluje jejího protikandidáta Donalda Trumpa v démonických barvách, bylo zřejmé i z jiných pořadů dávno před volbami. A že ČT dostala oficiálně přes prsty, je moc dobře, navzdory drobným pochybnostem, které to může vzbuzovat.
Předně, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není příliš důvěryhodný orgán a nad samotným jeho posláním se vznášejí varovné otazníky. Většinu času se věnuje obskurnostem typu vypočítávání vulgarismů, které ve vysílání zazní před 22. hodinou: buď řeší banality, nebo se věnuje moralizování.
Vedle toho se Česká televize před podzimními parlamentními volbami, jež nás tento rok čekají, ocitne pod palbou politiků, a navíc volby čekají i ji samotnou. Každá kritika z televize bude hned odrážena jako pokus ovlivnit vysílání. V září skončí šestileté funkční období současnému generálnímu řediteli Petru Dvořákovi. Podle všeho by Rada České televize měla nového šéfa zvolit už letos na jaře. Vyhne se tak tomu, aby se boj o ČT stal součástí předvolební kampaně a především možnému bezvládí v televizi.
S 1. červencem končí mandáty třem z patnácti členů rady a je možné, že nekompletní orgán by nebyl ředitele, pro nějž musí hlasovat aspoň deset radních, schopen zvolit.
Rada v současném složení je nakloněna stávajícím pořádkům v ČT, Dvořákovo vedení nekritizuje ani nezpochybňuje, naopak mu ráda přiznává vysoké odměny.
Smát se České televizi, případně ji kritizovat, je možné z mnoha úhlů. Jednomu může být trnem v oku nezajímavá, fádní a umělecky impotentní původní tvorba, jež se snaží ukojit většinový vkus těmi nejpokleslejšími projekty, v nichž se objevují stále dokola ty samé tváře.
Někdo by mohl projevit pohoršení nad nostalgickou dramaturgií – televize se intenzivně věnuje vytěžování archivů (pohříchu normalizačních). Jinému se možná zajídá narcistická nedělní one man show Otázky Václava Moravce, jež dávno ztratila obsah i význam. Zlí jazykové by dodali, že úroveň neměla nikdy.
Navzdory existenci vlastního kulturního kanálu televize dlouhodobě selhává v reflexi kulturního dění i v edukačním poslání. Ostatně, jakou veřejnou službu čekat, když za největší kulturní událost roku ČT každoročně pokládá karlovarský filmový festival, jemuž poskytuje prostor srovnatelný snad jen s olympiádou. Dají se zmínit i ryze praktické věci – masivní přezaměstnanost, molochovitost celého byrokratického komplexu zvíci ministerstva, neuvěřitelně přepálený, sedmimiliardový roční rozpočet. A samozřejmě, vybírání koncesionářského poplatku od všech, kteří vlastní přijímač. To je dvousečná zbraň – na straně jedné činí televizi nezávislou na reklamě a na státním rozpočtu, na druhé straně dává každému koncesionáři tak trochu pocit, že je to i jeho televize a může do toho mluvit. Ten pocit je oprávněný, ale v reálu to málokdy vede ke všestranné spokojenosti.
Když někdo zaútočí na samotný veřejnoprávní status ČT, obvykle se se zlou potáže. Navíc se nebezpečně přibližuje šíření dezinformací, neboť může vyvolat dojem, že má Česká televize snad něco společného s respektovanými světovými institucemi, jako je BBC nebo ARD.
Co leží v žaludku nejvíce lidem, je dlouhodobě vychýlený koncept zpravodajství a publicistiky. To se neprojevilo jen na amerických volbách, byť to bylo zřejmě nejviditelnější. Při vyhlašování výsledků to vypadalo, že se strnulí redaktoři veřejné služby snad rozpláčou. Jde i o způsob referování o brexitu, o opozičních frakcích v Evropském parlamentu a o Unii vůbec. Nálepkování politiků jako extremistů či populistů. Výběr hostů v publicistických pořadech, otáčení stále stejných „expertů“ve vysílání. Snaha jedny natlačit do předem určeného kouta a znevěrohodnit je, jiným klást návodné otázky a nábožně jim naslouchat.
Jistě, absolutní objektivita neexistuje a u normálního média není zdaleka na škodu, pokud je názorově konkrétně koncipované. Existují levicové a pravicové noviny, konzervativní a liberální televize, výstřední i problematické weby. Existují i televizní kanály zaměřené třeba na myslivost, vaření nebo operu. Potíž to je v situaci, kdy má televize mluvit za všechny, kdy je – a chce být – jakousi národní morální institucí. Pak jí vyhraněnost jedním konkrétním směrem nejenže nesluší, ale i škodí.
Ti, kteří kritizují nevyváženost pořadů, bývají často osočováni z toho, že by chtěli, aby televize vysílala ve stylu „pět minut Žid a pět minut nacista“. To je klasický argumentační faul, neboť nikdo nepožaduje, aby v ní mluvili nacisté (což je ostatně nezákonné) nebo aby v diskusích vystupoval někdo, kdo chce druhého hosta vyhladit. Jenže v určitém vidění světa, které se prosadilo i v ČT, se svět už dělí jen na Židy a nacisty. To je nejen nesmysl, ale i nebezpečná paranoia.
Ano, jako součást systému, jeho přímo oficiální hlásná trouba, bude přirozeně každá veřejnoprávní televize tak nějak na straně establishmentu. Je to její přirozenost. Musí se to však korigovat a hlídat. A občas si přiznat, že je čas na změnu kurzu.