Když muže mlátí žena
„Roste počet bývalých partnerů, kteří neunesli rozchod a snaží se mstít. Říkáme tomu expartner stalking,“říká Vladimír Vedra z Bílého kruhu bezpečí.
Domácí násilí se nikdy nepodaří vymýtit, přibývá však možností, jak pomoct obětem. Zlepšily se také zákony, fungují organizace, které se na pomoc specializují. Vladimír Vedra pracuje dvanáct let v brněnské pobočce Bílého kruhu bezpečí, kde obětem kriminality pomáhají převážně dobrovolníci. Jako policista může lépe poradit, protože ví, jak probíhá vyšetřování.
S čím se na vás lidé nejčastěji obrací?
Jednu z největších skupin tvoří oběti domácího násilí. V posledních pěti letech se dostává do popředí téma nebezpečného pronásledování – stalkingu. Významně narůstá, ať ze strany neznámých pachatelů, tak takzvaného expartner stalkingu. V těchto případech si bývalí partneři, kteří neunesli rozchod a snaží se mstít, vynucují pozornost oběti, ničí její věci nebo využívají moderní technologie a sociální sítě typu Facebook, aby ji očerňovali. Tato dvě témata tvoří zhruba 60 procent problémů, s nimiž se na nás klienti obracejí.
Kdy už je stalking přes čáru? Když o mně bývalý partner napíše na Facebook něco hanlivého?
Každý máme jinou míru citlivosti. Hranice stalkingu je velmi obtížně stanovitelná. Existuje stanovisko ministerstva vnitra říkající, že je třeba posuzovat dvě veličiny. Jednou je forma. Něco jiného je, když vám přijde e-mail, a něco jiného, když vás někdo fyzicky pronásleduje, čeká na vás před domem nebo vám stále telefonuje. Druhou veličinou je doba trvání takového jednání. Aby šlo o stalking, je třeba, aby ohrožená osoba jednoznačně řekla, že si další kontakt nepřeje. Proto klientům doporučujeme dát pachateli jednoznačnou stopku. Pokud i poté v pronásledování pokračuje a zasahuje do života oběti závažným způsobem, je možné obecně mluvit o trestném činu.
Předpokládám, že se to týká především mladších lidí.
Primárně ano, ale týká se to i lidí v produktivním věku. Setkáváme se i s případy, kdy si partneři v době vztahu pořídili citlivé fotky a pak je jeden zneužije nebo tím vyhrožuje. Vydírá expartnera, že je zveřejní na Facebooku, případně je opravdu zveřejní. A pokud jde o domácí násilí, opakovaně se v naší poradně ukazuje, že jde o problém všech společenských vrstev a věkových skupin. Rozdíl je v tom, jestli to oběť přestane skrývat. Čím vyšší máte společenský status, tím víc máte důvodů, proč nechcete, aby se to někdo dozvěděl.
Bílý kruh bezpečí loni oslavil 25 let existence. Je za tu dobu vidět nějaký posun?
Asi nejvíce je to vidět u domácího násilí. Jednoznačný posun nastal v legislativě. Zákon z roku 2013 výrazně rozšířil katalog práv obětí. Avšak to, že se mění legislativa, neznamená automaticky i změnu v praxi. Vždy záleží na konkrétním policistovi, soudci, státním zástupci, jak k oběti přistupují. Přístup orgánů činných v trestním řízení je poznamenán silnou nedůvěrou, protože musí vše ověřovat. Naproti tomu v Bílém kruhu bezpečí důvěřujeme a vycházíme z toho, že informace obětí jsou pravdivé.
Stává se v některých případech, že s rozhodnutím soudu nesouhlasíte?
Při použití násilí hraje v chování oběti obrovskou roli strach. Člověk často v krizové situaci „zmrzne“. Přestane se bránit, aby si zachránil život, což se stává u znásilnění. Reakce je to přirozená a nedá se racionálně ovlivnit. Setkal jsem se s případem, kdy soudce naší klientce naznačil, že je úplně hloupá a že si může za znásilnění sama. Byla na hudebním festivalu, navázala kontakt s chlapcem. Situace naznačovala, že se chlapec bude chtít sblížit. Ona mu do určité míry ustoupila, ale dál zajít nechtěla a on tento odpor překonal. Bylo to jednoznačné znásilnění, ale z pohledu soudce si za to mohla sama, protože „měla předpokládat“, co se stane.
Už se stalo, že by vám klient sdělil, že je obětí násilí, ale ve skutečnosti to tak nebylo?
U nás se to nestává, protože klient by tím nic nezískal. My lidem jen pomáháme. U policie není situace tak jednoduchá. Dle zkušeností policistů se stává, že žena obviní ze znásilnění muže kvůli nátlaku nebo jako výmluvu. Je to zvláštní paradox. Tvrdí se, že jen 5 procent skutečných znásilnění lidé nahlásí, ale policie zase říká, že u poloviny z oznámených znásilnění se ukáže, že se jedná o falešné obvinění. Což ale ze zkušeností z naší poradny může být někdy odrazem nedůvěry a přístupu orgánů činných v trestním řízení. Obětem může být vyšetřování nepříjemné tak, že změní výpověď, aby již nemusely čelit druhotné újmě. V očích vyšetřujících orgánů to pak vypadá, že si to vymyslely.
Pomáhá vám při práci v Bílém kruhu bezpečí, že jste policista?
U policie mám na starosti oblast mezinárodních vztahů, což s činností kruhu nesouvisí. Nicméně člověk, který zná její činnost zevnitř, může v mnoha ohledech lépe poradit klientům. Řada z nich řeší otázku, zda trestný čin vůbec oznámit. My je k tomu rozhodně nenutíme. Projdeme s nimi, jak to udělat, co člověka čeká a jak to vypadá u výslechu. Pomáháme jim uplatnit jejich práva, například požádat o výslech u soudu v nepřítomnosti pachatele. Je dobré upozornit i na nepříjemné věci spojené s trestním řízením, jako třeba na průběh znaleckého zkoumání. Oběť musí odpovídat na citlivé otázky a není to vždy příjemná záležitost. Je dobré, když s tím počítá.
Stále více se řeší to, že i muži mohou být oběťmi domácího násilí. Jak často vyhledávají vaši pomoc?
Je skvělé, že se na nás vůbec obracejí. Latence domácího násilí u mužů je umocněna na druhou. Pořád je tu ten pocit, že chlap si to nemůže nechat líbit a všichni by se mu vysmáli. Kdo by mu věřil, že nemá na to, aby ženskou přepral. Ale zaplať pánbůh za muže, který pochopí, že něco není v pořádku, a obrátí se na nás.
U mužů má domácí násilí podobu spíše psychickou než fyzickou. Jak může vypadat?
Úplně stejně jako klasické domácí násilí páchané mužem na ženě. Včetně fyzického násilí. Ačkoli řada mužů by skutečně měla na to se ubránit, jejich uvažování jim nedovolí na ženu sáhnout. Nemusí jít ale třeba jen o násilí ve smyslu mlácení válečkem, jak si to někdo může představovat. Vzpomínám si na případ, kdy žena svého muže zavřela v mrazu na balkon a on musel prosit, aby ho pustila dovnitř. Může se jednat také o jiné formy ponižování. I proto se s tím muži nesvěřují. Bojí se, že by neměli jednoznačný důkaz. V tom je situace podobná násilí páchanému na ženách.
Obstojí psychické násilí před soudem?
Existují případy, kdy i čisté psychické násilí bylo odsouzeno. Nicméně se musí jednat o vyhrocenější formu. Dlouhodobé psychické týrání, řev, zákazy, ponižování. Nestačí jen, že mě někdo uráží.
Jaký nejzávažnější případ jste řešil?
Je obtížné vybrat jeden. Vzpomínám si, že nedávno měli kolegové v poradně klientku, kterou pronásledoval její spolužák. Neopětovala jeho city a situace se vyhrotila tak, že ji napadl u ní doma nožem a chtěl ji zabít. Stalo se to před očima její matky, která se pokusila dceru bránit, ale protože byla po operaci, nebylo to snadné. Dívka nakonec přežila, podařilo se jí i přes zranění utéct k sousedům a policie pachatele chytila. Šlo o trestný čin, kdy pomoc potřebovala nejen dívka, ale i její matka, která byla útoku přítomna. Na případu je zřejmé, proč pomáháme nejen obětem, ale i svědkům trestných činů.
Může člověk rozpoznat, že má jeho partner sklony k násilí?
Existuje soubor varovných signálů, o kterých přednášíme už na základních školách. Typickým znakem je snaha někoho ovládat, manipulovat, mít ho jako hračku, dělat si s ním, co chci, nařizovat, zakazovat, omezovat. Potom taky chorobná žárlivost a obecná agresivita. Pokud má člověk sklony používat násilí ve vztahu k domnělým nebo reálným nepřátelům, velmi snadno se pak násilí může obrátit vůči blízkému člověku.
Je šance, že vztah, v němž se objevilo domácí násilí, bude ještě někdy fungovat?
Oběti tomu často chtějí věřit a není to vyloučené, ale záleží na typu domácího násilí. Nelze však očekávat změnu ve vztahu, aniž by se změnilo chování násilnické osoby. Když se domácí násilí stopne v začátku, kdy ještě nedosahuje intenzity trestného činu, může policie vykázáním pomoci násilníkovi si uvědomit, že bude-li pokračovat, ponese následky. Nechci tím říct, že by sebereflexe pachatele fungovala vždy, ale někdy zafunguje i strach. Moc takových případů však neznám.
Klienty oznamovat trestné činy nenutíte. Jak ale postupujete, když zjistíte, že oběťmi jsou i děti?
Kdokoliv se o týrání dítěte hodnověrným způsobem dozví, má povinnost oznámit tento trestný čin.