Nejsme DOKONALÍ

Tu se nám něčeho nedostává, tu nám něco přebývá. Zvlášť ve vyspělých částech světa, jako je ta naše, si navíc tělesné schránky cílevědomě devastujeme, zatímco armády lékařů a vědců usilovně pracují na jejich zdokonalování.

Nový rok jsem zahájila nemoudře. Nechat si odstranit všechny čtyři osmičky naráz bylo rozhodnutí zbrklé a nerozumné a já přísahám, že takovou chybu už nebudu nikdy v životě opakovat. Začalo to zjištěním, že moje moudrost vtělená do čtyř masivních stoliček zjevně nehodlá zůstat zakrnělá. To se mi samo o sobě zdálo přirozené, potřeba osobního růstu je mi vlastní. Když mi ale pak doktor nastínil, jak rozpínavě a egoisticky se dokážou osmičky chovat, rozhodla jsem se k radikální ofenzivě, tedy zbavit se jich i za cenu ztráty moudrosti.

Poučena zkušenostmi diskutujících z několika chatů jsem si koupila tři kýble zmrzliny do mrazáku a v lékárně megapack růžového štěstí. Na posteli jsem oprášila plyšáka z dětství a v mobilu sestavila playlist bolestínských melodií. Samotná ztráta moudrosti pak byla pro mě něco mezi psychedelickým hororem a černou komedií a týden, co následoval poté, jsem prožila v rauši, horečce a s obličejem, co vystřídal snad všechny barvy duhy. Zážitek, co si dobrovolně dopřejete fakt jen jednou v životě.

Kdo neměl to potěšení jako já být moudrý aspoň na kvadrát, ten má možná zkušenost s dal- ší nedokonalostí lidského těla, kterou je bezpochyby kostrč. Jen ten, kdo si ji polámal nebo aspoň pořádně narazil, zná ten nezapomenutelný elektrizující výboj až do konečků prstů. Nevím sice, jaké to je, když člověkem projede blesk, ale myslím, že s pádem přímo na zadek si to nezadá. Osobně jsem si svůj zakrnělý ocásek pochroumala hned dvakrát a pokaždé to byla událost měsíce. Činnosti v sedě jsem pak provozovala usazená v plovacím kruhu. Poprvé jsem dala důvěru tomu s Krtečkem, podruhé pak s Hello Kitty a řeknu vám, že je to zvlášť při moderování televizního pořadu nebo řízení auta celkem prekérní záležitost. Do seznamu nejzbytečnějších částí našeho těla ještě donedávna patřilo i slepé střevo. O osobní zkušenost se nepodělím, protože to mé se zatím chová umírněně, ale znám historky svých známých, kterým jeho nečekaná radikalizace dokázala nebývale zpestřit dovolenou v Indii nebo velkolepou svatbu. V hodině, kdy tam už všichni byli namol, prý ženichovi jeho břichabol nikdo nevěřil. Nakonec ani hasiči, které mu na pomoc přivolal novopečený tchán se zdůvodněním, že ženich přece láskou k jeho dceři doslova vzplál. Střízlivě ale usoudili, že ošplíchnout svíjejícího se ženáče stačit nebude, tak ho svěřili do rukou odborníků, kteří mu apendix v jeho svatební den nemilosrdně ufikli.

Na rozdíl od zubů moudrosti a kostrče se ale nakonec slepému střevu přece jen dostalo vědecké satisfakce. Po letech bádání američtí vědci zjistili, že slouží jako skrýš hodných bakterií. Když si nerozumně proženeme střevy nějaký dryák, který jim jde po krku, schovají se prý právě tam. Čekají zde, až bude příznivější klima, aby se v trubkách zase pěkně usídlily a páchaly dobro v naší střevní mikroflóře. To je přece geniální! Jak z gangsterky, kdy se okouzlující gentleman schová ve slepé uličce před bandou zloduchů, co ho pronásledují!

Jen je mi tedy teď líto těch bakteriálních klaďasů, kteří už se nemají kam schovat u hostitelů o slepé střevo připravených. Jako se to stalo tomu smolaři ženichovi. ●