„Horší“dvojče už taky válí
Vítězka wimbledonské juniorky Kristýna Plíšková povstává.
Nebylo pro ni snadné přihlížet působivému tažení sestry Karolíny. Ne že by jí úspěch sobecky nepřála. Jen sama – tápajíc – dychtila po vzestupu. Vždyť kdysi byla právě ona „tou lepší Plíškovou“.
Jenže zatímco její pravoruké dvojče kurážně dobývalo elitní desítku, levačka Kristýna se potácela okolo stovky a duši jí rvaly porážky po zpackaných zápasových koncovkách.
Až loni našlápla k působivé jízdě vzhůru. Svědčí jí spolupráce se zkušeným koučem Martinem Fassatim, v žebříčku se čerstvě vydrápala až na 58. místo.
Její vetché sebevědomí se zvolna mění v bytelné brnění, což názorně předvedla v pondělí na Australian Open. Odolala odpolednímu žáru, v němž se o ni pokoušely mdloby, a přemohla svou švýcarskou deblovou parťačku Golubicovou 6:3, 2:6, 6:4. „Počasí mě docela sundalo,“pronesla pak na tiskovce.
Za triumfem kráčela takřka bezohledně, jak to tenisové predátorky dělají. Po druhé sadě si vzala delší pauzu, aby krizi překonala.
„Nedivila bych se, kdyby se soupeřka naštvala, ale je mi jedno, co si myslí. Potřebovala jsem vyhrát.“
Dřív by zavrávorala. Sama sebe by potopila hloupou chybou. A včera? Promarnila sice šanci zavřít partii při vlastním podání.
Nicméně vzápětí sokyni brejkla, využila první mečbol a zítra smí v Melbourne Parku vyzvat 27. nasazenou Rumunku Beguovou. „V poslední době tříseťáky spíš zvládám, což je super,“prohlásila a úleva jí i přes vyčerpání zářila z očí. „Udělala jsem velký pokrok, za což hodně vděčím trenérovi. I když nejsem fit nebo se mi nedaří, umím si najít cestu.“
Jak? Chladnokrevně zariskuje jako světová pětka Karolína, která si v krizových situacích lebedí? Vytáhne ze svého arzenálu nějaký zázračný úder? „To ne. Ale prostě si věřím. Vím třeba, že se můžu opřít o servis. Že dokážu zabrat na returnu. To mi chybělo.“
Třebaže v září a říjnu posbírala tituly na turnajích v čínském Ta-lienu a uzbeckém Taškentu, zůstává pokorná. Obává se, aby nespadla z vlny, na níž se veze.
Zároveň si však někdejší šampionka wimbledonské juniorky nedává titěrné či opatrnické cíle.
„Chtěla bych do dvacítky. Zatím je daleko, ale není to nemožné,“tvrdí čtyřiadvacetiletá ranařka, která sází přes síť esa s podobnou vervou jako její sestra.
Už si spolu nejsou tak úžasně blízké jako ještě nedávno, kdy se vzájemně chodily sledovat na zápasy a málem i tréninky. Jejich kariéry svištěly po rozdílných dráhách. V Melbourne ani nebydlí ve stejném hotelu. Někdejší velké naděje se ovšem zanedlouho mohou potkat v úplné špičce.
Karolína považuje Australian Open za jeden ze svých nejoblíbenějších podniků. Taky Kristýně se u protinožců zalíbilo.
„Jenom by už nemusely být takové pařáky,“říká. „Naštěstí se má ochladit, takže mi snad ve středu mrákoty nehrozí.“