Knihovny: bohulibé znárodnění zůstává

ak by se asi tvářil výrobce aut, kdyby mu stát zákonem přikázal pár kusů od každého modelu odevzdávat úplně zdarma eráru? Co by tomu říkali výrobci bot, zlatníci, potravináři? Všude jinde by se takový zásah státu do soukromého vlastnictví považoval za nepokryté znárodnění či vyvlastnění bez náhrady – a úplně právem. Knihovnám, tedy institucím, s nimiž tradičně spojujeme jen samé pozitivní přívlastky, se však to samé od nepaměti toleruje.

Vyvlastnění je v právním státě považováno za nejzávažnější veřejný zásah do majetkových práv. Proto je také striktně vymezeno přímo v Listině základních práv a svobod: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“Splněny musí být vždy všechny tři podmínky současně: veřejný zájem, opora v zákoně i náhrada škody.

Jak je tedy možné, že se u nás (ale i ve většině civilizovaného světa) historicky toleruje právo takzvaného povinného výtisku, tedy že vydavatel musí zdarma a na vlastní náklady zasílat pět výtisků každé vydané knihy do zákonem určených knihoven? Dříve to bylo dokonce 17 výtisků – a ostatně 19 výtisků musí dodnes odesílat vydavatel každého periodika, tedy novin či časopisů. Někde je takové státem nařízené vyvlastňování alespoň osvobozeno od poštovních poplatků, u nás nikoliv, naopak je tam až padesátitisícová sankce za každé opomenutí.

Včera měla vláda na stole novelu příslušného knihovního zákona. Avšak šlo tam o něco jiného než uvést vydávání publikací do souladu s listinou práv. Zákon totiž zatím hovořil jen o tištěných publikacích a nepočítal s elektronickými. To novela rychle napraví, aby bylo možné vyvlastňovat i třeba vydavatele elektronických knih. Ministr kultury vysvětlil, že změna reaguje na technologický pokrok a rozvoj informační společnosti. Škoda že ne také na posun ve vnímání soukromého vlastnictví a právního státu. Erár tak bude dál páchat dobro, tedy uchovávat kulturní dědictví pro budoucí generace. Ovšem na účet soukromníků.