Nevyzpytatelná spravedlnost

Pár dní před připomínkou památky obětí holokaustu vychází z nitra německé soudní soustavy znepokojivý vzkaz: útok na synagogu už nepovažujeme za projev netolerance.

Leden je již tradičně měsícem připomínky dvou významných událostí dějin holokaustu, které symbolizují začátek a konec jednoho z nejděsivějších zločinů v dějinách lidstva. 20. ledna 1942 se špičky nacistického režimu sešly u jezera Wannsee nedaleko Berlína, aby zde pod předsednictvím Reinharda Heydricha zkoordinovaly postup probíhajících operací tzv. konečného řešení židovské otázky. I přes nezadržitelný pád německých vojsk se během následujících tří let nacistům podařilo vyhladit většinu židovského obyvatelstva na okupovaných územích od Francie až po Ukrajinu. Do značné míry k tomu přispěla mimořádně efektivní síť vyhlazovacích táborů, kterou nacisté vybudovali ve východní Evropě.

Když Rudá armáda 27. ledna 1945 osvobodila ten největší z nich, jednalo se o symbolické ukončení hrůz nacistické rasové politiky. Jen ve vyhlazovacím táboře Osvětim byl povražděn přibližně jeden milion Židů a další desetitisíce Poláků, Romů, sovětských válečných zajatců a příslušníků skupin obyvatel, které nacistická ideologie považovala za rasově a biologicky méněcenné. Od roku 2006 si civilizovaný svět připomíná datum osvobození Osvětimi jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti – a to na základě jednomyslně přijaté rezoluce Valného shromáždění OSN.

Jejím smyslem bylo kromě uctění památky všech obětí nacistické rasové politiky také odmítnutí popírání holokaustu jako historické události a zdůraznění základních příčin, které k němu vedly: „projevy náboženské netolerance a podněcování vůči osobám nebo skupinám na základě etnického původu nebo náboženské víry“.

Když soudce nemá svůj den

Jako rozhodnutí z jiného světa tak zapůsobil verdikt vrchního soudu v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko z počátku ledna letošního roku, který se týkal pokusu o vypálení synagogy ve městě Wuppertal. V roce 2014 trojice útočníků hodila na vstup do synagogy Molotovovy koktejly a z místa činu uprchla. Pouze díky včasnému zásahu hasičů nedošlo k výraznějšímu poškození budovy a pachatele se podařilo dopadnout.

O rok později vynesl soud nižší instance šokující rozsudek: pokus o zapálení synagogy neměl antisemitský motiv. Pachatelé dostali podmínku a směšnou pokutu s odůvodněním, že se pouze snažili vyjádřit svůj politický postoj k situaci v Pásmu Gazy, byli pod vlivem alkoholu a „škoda na budově synagogy byla nízká“.

Soudce oblastního soudu, zdá se, neměl svůj den, nicméně vrchní soud mu dal plně za pravdu. Jen několik dní před celosvětovou připomínkou památky obětí holokaustu tak přichází z nitra německé soudní soustavy znepokojivý vzkaz: útok na synagogu, kterou nacisté pro svůj „politický postoj“během tzv. křišťálové noci v roce 1938 do základů vypálili, v roce 2017 nepovažujeme za projev náboženské a etnické netolerance.

Verdikt porýnsko-vestfálského soudu klade celou řadu otázek, na které bude nutné v brzké době najít uspokojivé odpovědi. Jestliže Molotovův koktejl hozený na dveře synagogy není antisemitský postoj – co tedy je projevem antisemitismu?

Jestliže útok na synagogu v roce 2017 považuje německý soud za „politický postoj“, neměl by být s obdobně polehčujícími okolnostmi hodnocen motiv nacistického Německa v roce 1938? A mají pachatelé teroristických útoků v současném Berlíně, Bruselu a Nice stejné „politické právo“na násilí jako trojice útočníků z Wuppertalu?

V každém případě je wuppertalská kauza dalším dokladem, že se spravedlnost v evropských zemích stává čím dál nevyzpytatelnější. To není vůbec dobrá zpráva z hlediska obrany historické pravdy holokaustu před jeho popíráním. Ostatně relativizace motivů nacistického Německa patří k hlavnímu arzenálu popíračů holokaustu. Evropské státy sice koncem 20. století zabezpečily nezpochybnitelnost událostí let 1933–1945 tím, že popírání holokaustu kriminalizovaly, ale relativizace motivů je velmi těžko dokazatelná.

Navíc se z evropského právního prostředí vynořuje další „strašák“v podobě nároku na svobodu slova a projevu. Odstrašujícím příkladem je zejména verdikt Evropského soudu pro lidská práva, který v roce 2015 s odkazem na svobodu projevu rozhodl, že turecký politik Dogu Perincek měl právo na popírání arménské genocidy, za což byl odsouzen ve Švýcarsku. Ujišťování se, že arménská genocida je „přeci něco jiného“, je stejně naivní jako si myslet, že holokaust je navždy nezpochybnitelný.

„Osvětimská lež“již dávno není výmyslem neonacistických fanatiků, ale propagandistickým nástrojem v řadě – alespoň prozatím mimoevropských – zemí. V době, kdy je obtížné předpovídat postoje a rozhodnutí na celoevropské úrovni, bude obrana historické pravdy před popírači holokaustu stát více na „bedrech“národních parlamentů.

Český parlament může tomuto procesu napomoci například tím, že zařadí mezi významné dny občanského kalendáře 9. březen, kdy v roce 1944 došlo v táboře Osvětim-Březinka k největší hromadné vraždě československých občanů v dějinách druhé světové války. Každá drobná iniciativa se počítá.

Osvětimská lež už dávno není výmyslem neonacistických fanatiků, ale propagandistickým nástrojem v řadě zemí.