CHOBOTY NA SNĚHU
Už aby bylo jaro! – skuhráme v zimě my lidé. Zví řata v zoo si na sněhu ráda zařádí, některá se před zimou schovají a některá ji prostě prospí.
PRAŽSKÁ ZOO
Zoologická zahrada hl. m. Prahy je otevřena denně a během zimy se její provoz v ničem zásadně nemění. Navštívit můžete venkovní výběhy i dvanáct pavilonů včetně Údolí slonů, Velemlokária nebo Indonéské džungle.
Pražskou zoo dobře znám. Hlavně dřív jsem tam chodívala častěji. Totiž... za školu. V zimě i v létě. A v zimě možná ještě raději. V létě, v plné sezoně, se návštěvník musí obrnit trpělivostí, vydržet ječící děti i rodiče, trpělivě hledět do prázdných výběhů, když se zvířata před horkem schovala, a snášet odborné poznámky návštěvníků, jako proč tam má ten tygr vodu, když neumí plavat. V zimě je pražská zoo úplně jiná. Zvláštně tichá. Klidná. Jako by odpočívala. Což neznamená, že jsou všechna zvířata zalezlá v pavilonech a pochrupávají.
Dnes už za školu nechodím, ale mám vzácnou příležitost si po dlouhé době projít zimní zoo ve všední den. Místo rozpálených chodníků leží všude sníh a za krk leze mráz, ale ta atmosféra na mě dýchne hned. Vůně sněhu, zvířecích kožíšků, ticho a klid. Což je jen první dojem, protože dnes už vím, že právě v těchto mrazivých dnech je řada zvířat aktivnějších než v plném letním slunci. Některá z nich možná na první pohled ani nepoznám, upozorní mě také tisková mluvčí pražské zoo Jana Myslivečková. Zimní srst je totiž změní k nepoznání.
ŠUP DO VODY
První zvířata, k nimž zamíříme, jsou medvědi lední. Kdo jiný by měl být v zimě nejspokojenější? A opravdu. Tom, Bora a její dcerka Berta, o které se mělo za to, že je sameček, a proto dostala jméno Albert, se spokojeně procházejí ve výběhu.
„Touhle dobou už bývá Tom ve vodě,“koukne na hodinky Jana Myslivečková. „Tom je vyhlášený plavec labužník!“Zatímco čekáme, jestli na tu koupel dojde, dozvím se, že zimní a letní rytmus medvědů ledních se až tak dramaticky neliší.
Výběh medvěda ledního je jediné místo v zoo, kde najdete sníh po celý rok. Kromě průtočnévody,kterámáivlétěmaximálně patnáct stupňů, dostali medvědi výrobník sněhu. Když je horka moc, stačí ledové osvěžení. Ale medvědi snášejí i letní měsíce relativně dobře a lze je občas dokonce zahlédnout, jak se vyhřívají na slunci. Adaptační rytmus si však ponechali a v zimě vymění tenčí kožich za huňatější. To je vidět na první pohled.
Žbluňk! Tomovo mohutné medvědí tělo sklouzne do vody lehounce jako huňatá ryba. Je to tady. Tom se odráží tlapami, krouží, převaluje se, houpe na vlnách a ke všemu ochotně zapózuje před objektivem jednoho z návštěvníků. Těžko říct, kdo je teď herec a kdo divák, protože zvířata si prý velice ráda prohlížejí návštěvníky. Kromě Toma hlavně orangutani a gorily, ale i kočkovité šelmy, které obzvlášť rády pozorují malé děti.
Teď se ale baví Tom. Zatímco návštěvník nespustí oči z hledáčku kamery, Tom předvádí otočky, kotouly i potápění. Voda má zhruba čtyři stupně, ale Tom z ní jen tak brzy nevyleze. „Tři čtvrtě hodinky minimálně.“
V ledové vodě se prohánějí o kousek dál i vydry severoamerické. Pak vyskočí z vody, pobíhají po sněhu, válejí se a něžně koušou za krk, zatímco pár zmrzlých, ale zjihlých návštěvníků si ta dvě hravá a veselá zvířátka opět nadšeně natáčí a fotí. Zimní měsíce logicky velice dobře snášejí zvířata pocházející z chladných krajů, jako lachtani, zubři, losi, sobi a vlci. Zato třeba tučňák Humboldtův není oproti očekávání typické arktické zvíře a bez ledové kry se klidně obejde. „Když teploty klesnou hodně pod bod mrazu, peláší raději do tepla.“
Kousek nad rozdováděnými vydrami lze zahlédnout nevšední výjev – klokana na sněhu. To by se mu v australské buši určitě nepoštěstilo. Teď stojí proti nažloutlému slunci a trochu váhavě pozoruje jiskřivou bílou plochu. Klokani mají přes den na chvíli otevřený venkovní výběh, aby se mohli podívat na tu nádheru, a o tom, že se rádi po sněhu proskáčou, svědčí jejich stopy. Ale pak je třeba je dostat zpátky do tepla.
Klokani patří mezi zvířata, která nejsou na zimu adaptovaná a nemají s ní zkušenost. Zimu cítí, ale i když to začne být nepříjemné, nedokážou se schovat. Zní to zvláštně, ale stejně jako další zvířata zvyklá na tropické prostředí prostě nemají dostatečné instinkty, aby dokázali situaci vyhodnotit jako nebezpečnou a včas se podle toho zařídit. V jedné ze světových zoo tak omrzly gibonům koncové články prstů.
DNESKA BUDEME DOMA
Zimní a letní zvířecí režim v zoo se liší především podle vycházek do venkovních výběhů. Kromě druhů zvyklých na zimu, které můžou jít ven, kdykoli se jim zachce, mají některá zvířata výběhy omezené na určitou dobu a některá, například ptáci žijící v mokřadech, se na zimu stěhují do zimovišť. Takových je ale minimum.
Pražská zoo s dvanácti pavilony patří k jedněm z mála, kde můžete vidět většinu druhů po celý rok. U některých zvířat se každý den před vycházkou řeší
TUČŇÁK HUMBOLDTŮV NENÍ TYPICKÉ ARKTICKÉ ZVÍŘE A PELÁŠÍ RADŠI DO TEPLA.
s kurátorem, zda je dnes vycházka vhodná. Tak jako teď u slonů. Venku sice nemrzne, ale je lezavo a vlhko. A pod sněhovou vrstvou se schovává led, hlavní nebezpečí pro žirafy nebo slony.
Majestátní žirafy na kluzký povrch nesmějí vůbec. Stačilo by malé podklouznutí a šlo by doslova o krk. Proto mohou ze svého pavilonu na vycházkový dvůr, jen když je terén dostatečně bezpečný. To sloni na sníh chodí. A rádi. „Když napadne čerstvý prašan, dokážou si s ním nádherně vyhrát,“potvrdí mi později do telefonu bioložka Romana Anděrová.
Teď ale čekáme na slovo kurátora chovu slonů Pavla Brandla. „Tak dnes bohužel,“zní verdikt po poradě. Sloni mají sice nově postavenou přístupovou cestu s vyhříváním, aby nenamrzala, ale přesto zůstanou raději doma. Což o to, dospělí sloni se na sněhu chovají rozvážně a ukázněně, ale slůňata řádí jako draci. Pobíhají, pošťuchují se, poskakují. Riziko, že by jim to na kluzkém povrchu mohlo podjet, je příliš vysoké.
Jak vypadá řádění slůňat, to zjistím vzápětí, když dostaneme jedinečnou možnost se ke slonicím a slůňatům přiblížit jen přes mříž jejich vnitřního pavilonu. Skrz mříže okamžitě prostrkují choboty, zvědavě jimi rejdí po všem v dosahu a Rudi se mi dokonce pokusí bleskurychle sebrat můj blok s poznámkami. To vše se slůněčím „úsměvem“, jemuž se, co se týče roztomilosti, jen těžko něco vyrovná.
Rudi a Max jsou skutečný poklad pražské zoo. Aby se během jednoho roku narodila v lidské péči dvěma samicím dvě živá a zdravá mláďata, je skutečná rarita. A není těžké pochopit, proč jsou tady na svůj poklad tak opatrní.
Slůňatům dnešní zaražená vycházka náladu nijak nekazí a motají se mezi obříma nohama svých matek. Až námraza povolí, budou se moci proběhnout. V létě mají nový, velkorysý venkovní výběh otevřený od desíti ráno až do večera, v zimě se proběhnou na dvacet třicet minut. Slon je sice velké zvíře, které dokáže nakumulovat hodně tepla a jen tak neprochladne, ale i tak je dobré nic nepodcenit.
MAMÍ, TO STUDÍ!
Cestou od slonů míjíme příbytek kasuára přilbového, který pochází z Austrálie. I ten má výběh zavřený, tak alespoň pozoruje dění kolem z okna. „Vidíte? Kašík rád pozoruje okolí a potřebuje mít přehled,“komentuje Jana Myslivečková zkoumavý pohled nádherně zbarveného ptáka. Vypadá klidně, ale když se rozčílí, dokázal by mě svými drápy ostrými jako nože i zabít. Tak si radši stoupnu dál. Samice spokojeně dříme v druhé části domečku.
Kočkovité šelmy berou sníh jako skvělou příležitost ke hrám. Opět však záleží na jejich přirozeném prostředí.