Fidlovačka ctí klasika, ale barev se nebojí
Lesem plným svěšených bílých lián akrobaticky skotačí pružní elfové se svítícími hlavami, nad nimi se Titánie pomalu probouzí v závěsném loži. Odlesky třpytivých kostýmů, halekavá hudba...
Inscenací Shakespearova Snu noci svatojánské v podání režisérky Kateřiny Duškové se pražské Divadlo Na Fidlovačce vrhlo do vod zcela odlišných od své dosavadní produkce. Tedy ne že by zde dosud inscenovali pouze moderní konverzační komedie – připomeňme vydařený Rok na vsi – jenže scéna s tak silnou vizuální stránkou ofouknutá náznakem nového cirkusu tu prostě ještě nebyla.
Konzervativní publikum se moderního hávu bát nemusí, co se týče obsahu nabízejí jinak na Fidlovačce v překladu Martina Hilského úplnou klasiku věrnou předloze, která nevynechá ani ochotnickou scénu ze samého závěru.
Možná dokonce věrnou až moc, 160 minut dlouhé představení by vzhledem ke komfortu diváků jistě krátit šlo, stačí si vzpomenout na současně uváděný Sen čarovné noci v pražském Národním divadle, který Daniel Špinar osekal tak silně, že se vejde do sta minut a bez přestávky. Aniž přitom cokoli významného vynechal.
Dlužno podotknout, že přes mamutí délku není tahle svatojánská noc nekonečná, vedle zábavného vizuálu tomu pomáhají výkony herců, zejména pak Lukáše Adama ve stěžejní úloze Puka a Jakuba Slacha ve vděčné roli Klubka. Režisérka si dobře pohrála i se čtveřicí Athéňanů, scéně s ringem nechybí švih ani potřebná svatojánská rozvernost. V obou mladých párech pak dámy výrazně přehrávají své mužské protějšky
Pokud vedle sebe postavíme již zmíněnou současně uváděnou produkci v Národním divadle, působí Špinarův kus aktuálněji, po výtvarné stránce se však produkce Divadla Na Fidlovačce první scéně překvapivě vyrovná.
Pro věrného návštěvníka nuselské scény tak bude Sen noci svatojánské překvapivým zjevením a třeba i pozvánkou do barevného multimediálního světa současné režie.