Co je karóši
Macuri Takahašiové bylo pouhých čtyřiadvacet, když předloni na Štědrý den – zdánlivě bez příčiny – vyskočila z okna své ubytovny.
Tokijský pracovní úřad po pečlivém vyšetřování vyřkl ortel, z něhož mrazí: bylo to karoši, smrt z přepracování.
Pro lidi, kteří si kvůli přemíře práce sáhnou na život, mají Japonci speciální termín – „karodžisacu“.
Macuri Takahašiová se dostala do pečlivě vedených statistik jako karodžisacu.
Mladou ženu, absolventku prestižní Tokijské univerzity, podle zjištění úředníků její zaměstnavatelé z reklamní agentury Dencu nutili, aby každý měsíc odpracovala nejméně sto hodin přesčasů. Trvalo to celé měsíce. Žena neměla prakticky žádné volno, mnohdy urvala jen dvě hodiny spánku. Už nemohla dál, konstatovali vyšetřovatelé.
Makáme, ale nějak moc
Zdravotní sestra Jošida skonala ve věku dvaadvaceti let na zástavu srdce poté, co za sebou měla 34hodinovou směnu v nemocnici.
Pan Mijazaki předloni odpracoval 4 320 hodin a zemřel.
Těch morbidních příběhů se špatným koncem je řada téměř nekonečná. Našli bychom v ní taxikáře, inženýry i špičkové manažery. Jasné je jedno – Japonci makají až moc.
„Ochota k tvrdé práci ve firmě je stále vnímána jako výraz tradičního upřednostnění úspěchu celku nad zájmy jednotlivce,“líčil filmař Šiho Fukada v dokumentu Japonští pracovníci na jedno použití.
Ano, lidé mnohdy dřou od „nevidím do nevidím“dobrovolně, dokud jim síly stačí.
V zemi sice existuje zákon, jenž pro různé profese stanoví maximální dobu přesčasů, ale v praxi jej firmy obcházejí. „Nutí zaměstnance, aby si přesčasy nezaznamenávali, protože by bylo vidět, že jednají nezákonně. Říká se tomu furošiki, převlečený přesčas,“tvrdil britskému deníku The Guardian tokijský právník Toširo Uejanagi.
Statistiky hovoří takto: průměrný Japonec stráví v práci dvě hodiny denně navíc oproti předepsané pracovní době. Je však otázkou, nakolik bývá taková práce efektivní. Jsou sice v kanceláři od kuropění do západu slunce, ale často podřimují. Běžně jen čekají, až jejich manažer odejde domů.
Navíc, pokud se prokáže, že zaměstnanec zemřel v důsledku karoši, musí velké korporace platit pozůstalým velké peníze. Zatěžuje to rozpočet, a proto se země v poslední době snaží ve zvýšené míře se zhoubě bránit. Zvolněme tempo! zní z mnoha stran.
Než se však úředníci dočkají od svého šéfa „magické“otázky – Nechcete si vzít pár dní volno? – sakury v japonských parcích ještě nejspíš párkrát rozkvetou.
Přesto, něco se mění. Nejde jen o to, že v zemi funguje sdružení „Stop karoši“, které bojuje proti slepé poslušnosti vůči zaměstnavatelům a nekonečným přesčasovým Výraz, který Japonce děsí, lze přeložit jako Znamená úmrtí v důsledku mnoha hodin přesčasů. Lékařskou příčinou bývá většinou srdeční infarkt či mozková příhoda Tento jev byl v zemi definován v roce 1982 a pojem se postupně dostal do mezinárodních slovníků. Aby byl uznán, musí zemřelý pracovat minimálně V Japonsku se vedou pečlivé statistiky– Mnohdy dvacátníci. (zah) hodinám. O karoši se mluví v televizi, píše v novinách a už i odbory zdá se pochopily, že šílené pracovní nasazení je často cestou do rakve.
Zvolněte, ať se zase rodí děti!
Že je cosi špatně, dochází i vládě. Sám premiér Šinzó Abe prosazuje namátkové kontroly na pracovištích a vláda apeluje na firmy a úřady, aby alespoň v pátek pouštěly své zaměstnance domů dřív.
Někteří analytici spojují pracovní dril s jinou smutnou statistikou, podle níž Japonci vymírají. „Nedivte se, jsou tak utahaní, že ztrácejí chuť na sex. Kde by pak vzali čas na plození potomků?“tvrdil agentuře Bloomberg právník Šinzó Sekiguči, který pomáhá příbuzným obětí karoši.
Také podniky začaly přicházet s opatřeními, která by buď přepracování omezila, nebo alespoň zaměstnavatele vyvázala z odpovědnosti za případný malér. Například Toyota po úmrtí svého mladého konstruktéra zavedla maximální přesčasovou kvótu třiceti hodin měsíčně. Jiné firmy dokonce vyhlašují „dny bez přesčasů“. Zvyk je ovšem železná košile – někde museli začít vypínat v danou dobu světla, aby přinutili skončit pracovníky zvyklé vysedávat v práci dlouho do noci.
Úředníci doufají, že jejich úsilí pomůže změnit zavedenou kulturu, podle níž si lidé, kteří odejdou s koncem pracovní doby, připadají jako sobci. I pracovat se zkrátka musí s mírou. Pak se možná i v tokijském metru přestanou vyskytovat klimbající „bílé límečky“, kteří nejsou podnapilí, jak by si někdo mohl myslet, ale jen k smrti unavení.