Pavel Žáček
historik
Pokud se naše společnost zabývá historií vlastního národa a země, tak se to ve shodě s médii děje skokově, od výročí k výročí. To není správné, protože tento stav příliš nepřispívá k udržování historické kontinuity či historického povědomí (možná spíše uvědomění) a jen omezeně to odpovídá na klasickou otázku, jaká je role našeho živlu zde uprostřed Evropy, proč tu jsme a kam směřujeme. Ale aspoň něco, dalo by se říci.
Na počátku letošního roku jsme byli konfrontováni se čtyřicátým výročím zveřejnění Charty 77 a zároveň s kampaní komunistického normalizačního režimu proti ní – antichartou. A protože se již nacházíme ve třetí dekádě po listopadu 1989, nic se nejeví tak jednoznačně jako v průběhu 90. let, krátce po sametovém převzetí moci z rukou komunistické nomenklatury.
Při podrobnějším pohledu se nám obnažuje Charta 77 s řadou signatářů – bývalých členů KSČ, někdy vysokých aparátčíků, či dokonce příslušníků mocenských složek včetně Státní bezpečnosti. Z jejich pohledu šlo jistě o akt odvahy, neboť se postavili proti režimu a represivním mechanismům, které znali, z pohledu někdejších politických vězňů však šlo o nepřekročitelný blokační faktor, který výrazně limitoval počet signatářů.
Obdobně se dnes nahlíží na antichartu: při komplexním pohledu na dějiny normalizace ji odmítneme jako nástroj propagandy a zoufalé snahy režimu o legitimitu. A připodobňujeme ji poněkud ahistoricky k brutálním (a někdy smrtelným) kampaním z 50. let, zakladatelského období totalitního režimu. Zároveň také plošně odsuzujeme signatáře anticharty, zejména z řad herců a dalších tzv. kulturních pracovníků, jejich selhání a poplatnost komunistickému režimu.
Při bližším pohledu zjišťujeme a nalézáme individuální omluvu pro nejednoho z nich, kupříkladu že se nacházel ve složité situaci, byl vydírán nebo se tehdy či později nějakou formou podílel na podpoře opozice, komunikaci s exilem či jen podal fantastický umělecký výkon, kterým publiku – části národa se zlomenou páteří – dodával alespoň časově omezenou víru v budoucnost.
A do toho všeho prezident využije nejasné formulace v zákoně, prosazené mimochodem exministrem pro rovné příležitosti Jiřím Dienstbierem, a navrhne za člena Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu svého přítele, kontroverzního Karla Srpa alias „Hudebníka“. Aniž bych komentoval Zemanův průhledný politický záměr, co to všechno znamená?
Manipulovaná paměť
Ještě než se vrátíme zpět v čase, k uvedení do širšího kontextu je nutné připomenout několik dalších souvislostí. První je tristní stav našich paměťových institucí, zejména, ale nejenom Ústavu pro studium totalitních režimů. Instituce vytvořená k řešení výše uvedených historických dilemat se kvůli politickému tlaku Komunistické strany Čech a Moravy, dalších levicových extremistů a jejich politických souputníků, schopných obětovat nestranný pohled na minulost za dočasné politické body, dostala do područí neomarxistů, manipulátorů našich soudobých dějin. Nedivme se, že nyní, kdy by měl být nejvíce slyšen odborný hlas této instituce, normalizovaný a personálně téměř vyprázdněný ústav mlčí.
Druhou neméně důležitou věcí byl pokus konzervativní části českého soudnictví uzavřít pod záminkou konfrontace s jednou evropskou směrnicí archivy. Pravděpodobně nejdelší rozhodování v praxi Ústavního soudu sice dopadlo naopak, nicméně i na tomto jeho rozhodování se ukázalo, že se mu nevyhne politický tlak či osobní podjatost.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se totiž nevyloučil z rozhodování jako potenciálně podjatý ani z důvodu svého někdejšího členství v KSČ, ani pro své politické aktivity po listopadu 1989, kdy o archivech spolurozhodoval, a nakonec ani kvůli faktu, že na něj byl StB v minulosti veden operativní svazek, jehož obsah zjevně ovlivňoval jeho právní postoje. Důležité pro celý problém je, že veškerá kritika obsažená v jeho minoritním stanovisku se zaměřila výhradně na Státní bezpečnost a pominula fakt, že by opačné rozhodnutí znepřístupnilo také písemnosti KSČ. Uzavřely by se i složky o příslušnících gestapa.
Situace byla tak napjatá, že proti opětovnému uzavření archivů protestovala i řada historiků a archivářů, kteří před několika lety v sérii petic zcela zásadně nesouhlasili s jejich otevřením a podporovali tak proti svým stavovským zájmům stranické subjekty, jež ze svých utilitárních politických důvodů o žádné poznávání nestály.
Ústavní soud sice při rozhodování k jejich hlasům nepřihlédl, nicméně alespoň svým názorovým veletočem tito oponenti potvrdili, že při změně legislativy a vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek pravdu neměli, žádné jejich obavy se nenaplnily, svět se nezhroutil a ničí práva nijak zásadně dotčena nebyla.
Společnost bez hodnot
Zdá se, že česká společnost po padesáti letech konfrontace s totalitními režimy nebyla schopna přijmout jakoukoliv standardní hodnotovou soustavu a ani její polistopadové elity s ohledem na rozličné politické zájmy nebyly schopny ji prosadit. Klíčovým politickým faktorem se zjevně stala pokračující existence komunistické strany a působení exkomunistů v dalších stranách.
Zjednodušeně řečeno: i přes vybudování nových posttotalitních demokratických institucí se zkomplikovala identifikace dobra a zla, což byl začátek nedlouhé cesty k dnešní bezhodnotové společnosti a současné všeobjímající relativizaci.
Zdlouhavý politický i věcný souboj o v podstatě úplný přístup k informacím z provenience komunistického režimu, jímž by se napravily fatální chyby prvních polistopadových garnitur, které v této oblasti z různých důvodů zdaleka nenaplnily očekávání veřejnosti, ba dokonce připustily jejich využití v politickém boji, však nebyl zakončen ani dvacet let po pádu totality.
Proč zde panují obavy před poznáváním nedávné minulosti? Jde o zachránění zbytků sociálních vazeb z komunistických dob? Ochranu bývalých příslušníků či spolupracovníků tajné policie? Zakrytí spolupráce s bezpečnostními složkami sovětského bloku? Anebo opravdu jen o získání pozornosti KSČM či přetažení jejího elektorátu v rámci konkurenčního politického boje? Či dokonce o politický revanš?
Myslím si, že odpověď v kontextu dnešní doby může být prozaická. V současné době jako by převažovaly snahy o relativizaci naší historie její personifikací slovy klasika Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, dehonestací klíčových osobností našich dějin (tedy nikoliv představitelů nacismu či komunismu, ale například liberálního demokrata Ferdinanda Peroutky), potlačováním informací o komunistickém režimu, omezením výuky dějepisu na školách. Cílem jako by bylo zabránit hledání společných styčných bodů, které nás spojují s našimi předky. A jsme zpět u základních otázek po naší existenci.
Souboj o budoucnost
Abychom obstáli, byť jen v demokratické konkurenci svobodné Evropy, neřkuli v širším kontextu, obhájili právo na svou existenci, své ideje a nakonec i své hranice, musíme poctivě a pečlivě hledat ve složitém předivu historie. A teprve v souvislosti s identifikací těchto styčných ploch naší národní existence, událostí a osobností hodných následování bude obnovena pozitivní hodnotová orientace nezbytná pro občanské a národní přežití. Jedině tak budeme schopni zabránit snížení kvality občanského povědomí a zneužívání občanů coby prázdných bezhodnotových schránek, schopných nechat se co čtyři roky naplnit jakýmkoliv obratným populistou.
V tomto souboji, nemylme se, nejde pouze o minulost, ale zejména o budoucnost. Sami si musíme odpovědět na to, zda se opět chceme stát beznázorovou, a o to více úplatnou nesvéprávnou entitou, zcela závislou na zahraničních subjektech, anebo zda budeme rozvíjet ideály a statky našich předků. Nesmíme připustit, aby nedostatek zájmu o minulost, vykořenění v čase i prostoru z nás vytvořilo nemyslící stádo podléhající aktuální politické poptávce, ať již s ideologickými ismy za zády či nikoliv.
Domnívám se dokonce, že dříve či později – stejně jako v jiných zemích – v tomto procesu sehraje klíčovou roli stát, respektive vláda. Tady není prostor pro volný trh anebo voluntarismus vybraných stavovských skupin.
Dvě výročí si tento týden připomněl prezident Miloš Zeman. Ve čtvrtek to byly
na Hrad, v pátek v němž přiřkl Ferdinandu Peroutkovi článek „Hitler je gentleman“. Zda bude Zeman na Hradě pokračovat, není jisté, ale jeho i nás všechny jistě přežije. Ministryně Karla Šlechtová zveřejnila snímek, na němž si se zájmem
přímo průzorem do pece. Překvapilo to i její koaliční partnery. „Tak nevím, paní ministryně,
vzkázal jí předseda rozpočtového výboru Sněmovny Václav Votava. Jestli to paní ministryně s tou prací na funebráckém zákoně trochu nepřehání.
Ambiciózní europoslanec KDU-ČSL Tomáš Zdechovský se jako správný lidovec činí, tento týden povil
dceru Antonii. Dovolujeme si jen připomenout, že největší partajní ikona, Josef Lux, měl
Takže chce-li Zdechovský v lidové straně něco velkého dokázat, měl by zatnout zuby a přidat.
Mezi stoupenci předsedy ČSSD je populární „Velmi doporučuji všem, kteří chtějí nahlédnout pod pokličku. Pro toho, kdo politiku dělá poctivě, je to řehole. Máme štěstí.
napsala o tom bývalá místopředsedkyně Senátu a Sobotkova pretoriánka Alena Gajdůšková. A my potvrzujeme, že opravdu v seriálu vykreslená premiérka je hodně naivní a vypadá, jako by do čela vlády ne-li přímo z Marsu.
Miloš Zeman v Konstantinových Lázních vzpomínal na to, jak tu před 55 lety v penzionu Jitřenka, kde si léčil srdeční vadu, O dotyčné dámě řekl jen to, že pokud vůbec ještě žije, nechtěl by ji po tolika letech znovu spatřit, protože
Ona dotyčná, která bohužel nemá na výběr, protože
vidí denně v televizi, ovšem nelenila a u starosty Konstantinových Lázní zanechala pro Zemana .Aprý vypadala „velmi zachovale“. První dáma celou věc nijak nekomentovala.
Strana zelených na svém sjezdu tak dlouho řešila, zda se mají u mikrofonu povinně
a jestli se host v sukni má označovat za hostku, až si zvolila
v němž se s ženskými zřejmě vůbec nepočítá.
Poslanec ANO David Kasal zaparkoval své auto a policie mu ho odtáhla. Chrudimský politik a lékař považuje postup za nezákonný,
A chce si na strážníky stěžovat. Co je tohle za vlčí svět? Kam se poděla lidskost, tolerance a pochopení? Třeba pro to, že pan poslanec
takže se mu nevejde do parlamentních garáží. Dokud bude lid takto bezdůvodně šikanovat své politiky,
roky od jeho zvolení dva roky od projevu, nebožtíka zájem,“ čtvrté dítě, šest. název Zelení, auto,
pošetilý spor o Peroutku už ve 33 letech dětí dánský seriál Vláda. těm poctivým patří,“ spadla z nějaké čítanky, přišel o panictví. zub času nekompromisně hlodá. „ohlodaného“exmilence kytku k jeho svátku střídat muži a ženy na zákazu zastavení je poslanec. tady nikdy nebude! čtyři fotí kremaci docela morbidní v 37 letech své už Náš premiér k nový protože má moc široké líp