Pochod na Ještěd aneb učme se chodit
David Zábranský
Budu vám vyprávět jiný příběh, ještě podivnější, ale prosím o trpělivost. Začít musím tímhle. Moje milá má krásné štíhlé nohy. Nejsme spolu sice nijak dlouho, od našeho seznámení už ale přece jen uběhlo dost času na to, abych na její straně případně odhalil jakékoli markantní tělesné nedostatky. Hledat bych je mohl tam i onde; že by se ale nějaké tělesné nedostatky mohly týkat právě jejích nohou, to by mě v nejmenším nenapadlo.
Naopak. Až do minulého víkendu jsem ty nohy pokládal za dokonalé. Dlouhé, štíhlé, jak říkám… A chodidla? Vždy znovu, třeba když jsem jí lakoval prsty na nohou, žasl jsem, jak je možné, že ta krásná vysoká holka dokáže balancovat na tak malé ploše. Stávalo se, že jsem pustil její chodidlo a požádal ji, aby vstala a ukázala mi dva tři kroky. Potřeboval jsem důkaz, tak neuvěřitelná se mi už po patnácti minutách lakování jejích nehtů zdála představa, že ono tělo dokáže nabrat rovnováhu a jít.
Samozřejmě to vždy znovu zvládla. Vstala a posunula se v pokoji blíž k plátnu či k projektoru. Šla? Dlouho, po celé ty tři měsíce našeho vztahu jsem žil v domnění, že moje milá na těch krásných a bezchybných nohách skutečně chodí.
Dělala mi radost, v určitých chvílích docela soukromou. Na mysli mám především naše loučení a to, co následovalo bezprostředně poté. Přiznávám, že jsem ji sledoval.
Sotva za ní zapadly domovní dveře, pravidelně jsem vycházel na terasu, počkal jsem, až sjede výtahem dolů, vyjde z domu, a nenápadně jsem pak pozoroval její kroky, pro mě na určitý čas poslední; jako bych ještě na poslední chvíli nasunul rty pod už vypnutou vodu. A pak přišel ten minulý víkend, během něhož se mnohé mělo změnit. Co přesně se stalo? Dohodli jsme se, že vyrazíme na výlet na sever Čech, konkrétně na Ještěd. Těšil jsem se. V sobotu jsme vyjeli autobusem do Liberce, tam jsme sedli na tramvaj a dojeli na konečnou v Horním Hanychově. Nastoupili jsme na svah, naposledy jsme se políbili a začali jsme stoupat. Šel jsem jako první, cesty byly neprojeté, zapadali jsme po kotníky do sněhu.
Asi po patnácti minutách stoupání jsem se poprvé otočil a pohlédl na ni. Byla zhruba deset metrů za mnou, čímž chci říct, že rozhodně nestála někde na začátku trasy v Horním Hanychově. Za těch patnáct minut se prostě musela pohnout o dobrý kilometr, její přítomnost v mém závěsu toho byla důkazem. A přesto něco nebylo v pořádku.
Zkusím to znovu, třeba se mi to jen zdálo, pomyslel jsem si. Rozešel jsem se a asi po třiceti vteřinách jsem se znovu otočil a znovu na ni pohlédl. A znovu jsem viděl totéž. Pohybovala se, to ano, ale nešla.
Ach ne, však ona ta moje milá neumí chodit, pomyslel jsem si. To, co moje milá dělá, to je jen do určité míry systemizované zabraňování pádu vpřed, tohle, a krom toho jakési okounění, co kde kolem roste, ale chůze, ne, chůze to rozhodně nebyla, ani jdoucí člověk. Jdoucí člověk totiž, pomyslel jsem si, ten vypadá jako myslící člověk nebo jako meditující člověk, protože… Protože tak to prostě je, poznám přece jdoucího člověka.
Nejprve jsem zatratil její nohy, dříve tak milované, pak jsem si ale uvědomil, že její nohy vlastně za nic nemohou, neb… Chodí se hlavou, moje milá. Na chůzi se ale přitom není třeba soustředit, není třeba zvažovat, jestli člověk udělá další krok. Chůze prostě je; začíná ve chvíli, kdy se řekne, jde se.
V tu chvíli se lidé, kteří umějí chodit, promění ve jdoucího člověka. To jediné, na co se pak jako jdoucí člověk máš soustředit, je kvalita postupu, kvalita každého jednoho kroku. Výdech, nádech, krok, výdech, nádech…
Nevím. Přijde mi to velmi důležité. Něco mne vede k závěru, že letošek bude rokem obrody všeobecného mašírování: rozdělení už jsme, takže je jen otázka času, kdy půjdeme proti sobě.