pro mladší

František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Radek Malý) Ř ach! Buch! Ra-ta-ta! Byla větrná noc uprostřed září. Jedno zapomenuté vesnické nádraží se povalovalo v oranžovém přítmí… Duc–duc! Na nástupiště padaly kaštany. Náhle se ozvalo: Jauvajs! To když jeden zelený ježek spadl mezi pražce. Naprasklá slupka se rozpůlila a tam, kde by každý čekal hnědý kaštánek, se choulil – František. Ještě trochu mokrý, ale na nočním větru rychle oschl. Jen se pak už nezbavil věčné rýmy. Vyloupnutý František té jediné noci dorostl a dozrál, blond vlasy mu ztmavly a zhrubl mu hlas. Potuloval se kolem nádraží, spával pod lavičkou ale a navečer upíjel mlíko kočce Klementýně. Ona ho ráda nechala, byl totiž hubený až hrůza. Takové bezdomovecké živobytí Frantu brzo přestalo bavit a řekl si: „Jednou jsem na světě, tak se mu podívám na zoubek.“Sbalil si tlumok a vyrazil na dlouhý výlet. Nedaleko od nádraží pospávaly slunečnice. Jednu slunečnici po ránu začal ozobávat stehlík. Slunečnice Tumáš!“mu začala nadávat: „Nezdvořáku, jedeš odsud! A kousla stehlíka do nohy. Letěl splašeně pryč. Nenadávala mu slunečnice, ale Anežka. Ještě prťavá, jak se čerstvě vylíhla ze slupky slunečnicového semínka. Počkala, až na slunci povyroste, a – hup! Dychtivá se po dobrodružstvích se vydala do světa. Nemohla přitom zbavit pocitu, že na ni někde někdo čeká. Ti dva se dali poznat lehce: Anežka měla častěji Nosila dobrou náladu než špatnou a ráda si hvízdala. culíky, na krku šátek a mezi předními zuby měla mezírku. To od toho, jak zamlada louskala slunečnicová semínka. František nosil po kapsách kapesník a kaštany byl a na hlavě klobouk. Kabát, co voněl tabákem, mu trochu velký a věčně za ním povlávala šála. Cítil se – zpočátku osamělý, a tak mu občas bylo smutno ale dlouho to netrvalo.