Co se děje s Březinou? Ztratil bezstarostnost mládí
Kulhal, když se zlatou medailí na krku kráčel z ceremoniálu. Bolest měl na svědomí pád po třetím z jeho čtverných skoků. „Brusle se mi zařízla do ledu, jedna část mého těla šla jedním směrem a druhá opačným,“vysvětloval Javier Fernández. „Pořádně jsem si natloukl pravý bok a žebra. To ke krasobruslení občas patří, že se potlučete. Tenhle pád byl jedním z nejhorších, který se mi kdy v závodě přihodil. Ale vidíte, pořád jsem zůstal v jednom kuse.“
V sobotu sice nebyl v Ostravě panem Dokonalým, přesto s ohromujícím náskokem 32 bodů vybojoval pátý evropský titul v řadě. Takovou zlatou šňůrou se v poválečné historii jeho sportu mohl pochlubit už jen Ondrej Nepela.
O den později Fernández doprovodil Tomáše Vernera a Carolinu Kostnerovou do haly v Kravařích, aby si v místní Czech Skating Academy zabruslili s malými děvčátky. Tady poskytl 25letý krasobruslař ze země toreadorů také rozhovor pro MF DNES.
Komentář Tomáše Macka reportéra MF DNES
Bylo nebylo. Soundtrack s tímto názvem od Ennia Moriconeho si vybral Michal Březina v letošní sezoně za doprovod ke své volné jízdě. Bylo nebylo, dávno to bylo, žil ambiciózní teenager Březina, jenž platil za vyhlášeného a sebejistého skokana, který prostě jen jede, nepřemýšlí, odrazí se, skočí, vůbec nekazí, nepadá a poráží své soky. Žádný skok pro něj nebyl problémem. Tak na sebe upozornil v olympijském Vancouveru 2010. Tak si bruslil pro senzační čtvrté místo při mistrovství světa v Turíně 2010.
Tomáš Verner o vás tvrdí, že jste přátelský a otevřený člověk, který nezkazí žádnou zábavu – a který výborně zpívá karaoke.
Tak s tím karaoke to vůbec není pravda. Já zpívám vážně strašně. Hůř než Tomáš.
Zato si s oblibou vybíráte za hudební doprovod svých jízd slavné zpěváky, jako byli Frank Sinatra či Elvis Presley.
To bude možná tím. Volím si doprovod těch nejlepších, protože sám dobrým zpěvákem nejsem.
Jaký mimo led jste?
Normální. Snažím se být pořád stejný. Že jsem dobrý bruslař, přece neznamená, že jsem lepší člověk než někdo jiný. Myslím, že jsem typický Španěl.
Což znamená?
Mám rád dobré jídlo, třeba paelu. Rád jím hodně pozdě večer. Rád relaxuju. Vyhledávám slunce a teplo. A baví mě fotbal.
Vím, jste velký fanoušek Realu Madrid. Zahrajete si i aktivně?
Občas pro zábavu. Hraju i tenis. Dřív jsem často lyžoval, ale poslední dobou už ne, musím být na sebe Pravda, jeho projev na ledu tehdy ještě nepatřil ke kdovíjak propracovaným, ovšem na něm byl odhodlán pracovat. Předpovídali mu zářnou budoucnost, ozdobenou mnohými medailemi. O sedm let později je tentýž Březina co se týče uměleckého pojetí panem Krasobruslařem. Jenže skokanská jistota je pryč. Namísto ní nastoupila psychická nerovnováha v klíčových okamžicích. Jako by vše začalo už ve chvílích, kdy začal doplňovat své jízdy o čtverné skoky. Dokázal je předvést přímo ukázkové a třeba i dva za sebou, jako na mistrovství světa 2011 v Moskvě. Jenže mnohem častěji při nich padal. Navíc ztrácel jistotu také v dalších prvcích – a začal o tom až příliš přemýšlet. přece jen opatrnější. Ale co se týče toho fotbalu, v žácích jsem ho dokonce dva roky hrál v jednom madridském klubu. Ne, v Realu ne, to bych asi teď nebyl krasobruslařem.
Tím jste se stal na malém kluzišti v San Martin. Zkuste mi popsat, jak to tam vypadalo?
Představte si opravdu hodně krátké kluziště, ještě kratší, než je polovina regulérního, a hodně úzké. Takový ten typ kluziště, jaké občas staví v centrech měst na Vánoce. U toho mého byl bar. A teď už ani neexistuje. Udělali v těch místech místo ledu restauraci.
Dalo se tam vůbec skákat?
Bylo mi šest let, učil jsem se tehdy jen první kroky a piruety. Pak kluziště zavřeli a já se přemístil na trochu větší v Majadahondě, u kterého už byl i opravdový krasobruslařský klub.
Před pěti lety existovalo v celém Španělsku pouze deset kluzišť. Kolik jich je nyní?
Skoro dvojnásobek, myslím, že sedmnáct. To je pokrok. Budovali jsme u nás krasobruslení takřka od nuly. Teď je mnohem víc dětí v tréninku, víc diváků chodí na soutěže. Bojujeme ve Španělsku proti sportům s obrovskou tradicí a úspěchy, jakými jsou fotbal, tenis, cyklistika. Ale krasobruslení se u nás stále víc dostává lidem pod kůži. Pomáhá federace, snažím se i já, pořádáme nejrůznější show. Přál bych si, aby lidé ve Španělsku nejen sledovali náš sport, ale aby také sami chtěli aktivně bruslit.
Poté, co jste loni získal v Bostonu druhý titul mistra světa, gratulovali vám na sociálních sítích takové osobnosti jako Antonio Banderas, Rafael Nadal, Iker Casillas nebo Fernando Alonso. Jaký to byl pocit?
Vzrušující. Jsem na to hrdý. Ale stejně je pro mě stále zvláštní, že mě najednou tolik Španělů poznává na ulici a sleduje na sociálních sítích i při závodech. Jen považte, jsem doma a najednou mi přinesou dopis od krále.
Od krále?
Posílal mi gratulaci. Kdosi z jeho kanceláře ji měl doručit osobně do mých rukou.
Kdysi jste tvrdil, že k sobě potřebujete také temperamentní španělskou ženu. Jenže dopadlo to nakonec poněkud jinak, že?
Ano, mám za přítelkyni Japonku.
Miki Andovou, bývalou mistryni světa. Ovšem co jsem slyšel od Tomáše Vernera, na Japonku je temperamentní až dost.
To je pravda, Miki je trochu otevřenější a mezinárodněji smýšlející než jiné japonské dívky. Ale v duši zůstává stále Japonkou. Což je dobře, to respektuji.
Vy trénujete v Kanadě, máte své soutěže a exhibice. Také vaše Miki objíždí po závodní kariéře
„On to snad chytil od Tomáše Vernera,“glosovala Březinův vývoj mezinárodní rozhodčí Olga Žáková. Jejich příběh je vážně podobný. Rovněž Verner byl v mládí vyhlášeným skokanem, zatímco později umělcem a showmanem na ledě, kterého však psychické problémy a přemotivovanost opakovaně srážely z nejvyšších pater výsledků. „Jo, už nejsu mladý,“povzdechl si 26letý Březina brněnským dialektem, když po sobotní volné jízdě v Ostravě prolomil mlčení. Pouze trojitý rittberger se mu v ní opravdu povedl. Zbývající skokanské prvky zakončil nejistými dopady (axely), rukou na ledě (čtverný salchow), pádem (kombinace) nebo jim v závěru jízdy ubíral otáčky. Bezstarostnost mládí se vytratila.
exhibice, navíc se v Japonsku stará o syna z předchozího vztahu. Jak často jste vlastně spolu?
Občas je to dost komplikované, když jsme právě každý na opačném konci světa a snažíme se soustředit na bruslení. Ale pokud dva lidé chtějí být opravdu spolu, cestu si najdou. Prostě si řekneme: Tak a teď si to užijeme. Snažíme se být s Miki o Vánocích, v létě, na exhibicích. Tu a tam za mnou přiletí do Kanady. Děláme, co můžeme.
Brusle jsou vaší každodenní přirozeností, přesto: Jak byste strávil ideální den bez nich?
S Miki. Nebo bych zalezl s přáteli k videohrám na PlayStationu. Hlavně abychom se co nejvíc nasmáli.
Vydržíte hrát videohry dlouho?
No... Upřímně, dost dlouho. Když na to přijde, klidně i přes celou noc. Nedělám to zrovna často, ale je to pro mě ideální čistění hlavy, „Čím je člověk starší, tím větší má respekt a snaží se zajet co nejlépe,“přiznává. „Když jsem byl mladý, vlezl jsem na led, jel jsem a bylo mi jedno, kdo se na mě dívá a jestli skočím, nebo ne. S přibývajícím věkem je to horší a horší.“V rozježdění před svým sobotním vystoupením dvakrát vystřihl nádherného trojitého axela. Ale když ho měl skočit naostro, ani jednou se nepovedl. Skvělé publikum ve vyprodané ostravské aréně jej nezatratilo ani po sestupu na konečné dvanácté místo. „Nevadí,“ozývaly se výkřiky z tribun. Poklekl a divákům se poklonil. Jeho pocity však byly temné. A občas i slova. „Teď nechci brusle vůbec vidět.“„Nejradši bych se zastřelil.“ které mi dodává extra sílu do budoucna, vždycky se na něj těším.
Jak dlouhá ta vaše krasobruslařská budoucnost ještě bude? Dokdy chcete závodit?
O tom začnu vážně přemýšlet až příští rok. Teď je mým cílem jet na olympiádu do Koreje. Pak uvidíme, co se stane. Příliš nevěřím, že vydržím celý další čtyřletý cyklus. Krasobruslení je čím dál komplikovanější a fyzicky náročnější. A já chci skončit na vrcholu, ne pod ním.
Je vám pětadvacet, stále jste mladý. Jevgenij Pljuščenko bruslil na hrách i v jedenatřiceti.
Jenže krasobruslení se od jeho éry hodně změnilo. A ti mladí, jako tady třeba Kovtun a Koljada, jsou čím dál lepší. Navíc každý není tak talentovaný jako Pljuščenko.
Vyhrál jste takřka vše: pětkrát evropský šampionát, dvakrát mistrovství světa. Jedině olympijské zlato vám chybí. To je nyní váš největší sen?
Ano. Pokusím se ho naplnit. I když to bude velmi těžké.
Obhájce olympijského titulu Juzuru Hanjú je u kouče Orsera zároveň i vaším tréninkovým sparingpartnerem. Je to občas složitá situace?
Jak kdy. Každopádně se učíme jeden od druhého. Když jsme s Juzuruem při tréninku spolu na ledě, sálá odtud opravdu velká energie. A to je pro trénink jen pozitivní.
Španěl Javier Fernández, muž ze země bez ledové tradice, vládl krasobruslení i v Ostravě. Když na to přijde, dokážu hrát videohry klidně i přes celou noc. Je to pro mě ideální čistění hlavy.
„Schramstla mě černá díra.“„Možná už mě na mistrovství světa v Helsinkách neuvidíte, protože mě trenér zabije.“Zkoušel se ze svých skokanských a psychických problémů posledních let vymanit všemi možnými způsoby. Od výměn koučů přes seance s psychologem až po navyšující se tréninkový dril a až nenormální počet závodů v předchozí sezoně. „Ta bezstarostnost tam pořád je, akorát že už jen v tréninku,“tvrdí. Po příští, olympijské sezoně možná ukončí kariéru. Do té doby má před sebou ještě čtyři vrcholné akce a jedno velké přání: být alespoň ještě jednou zase tím dávným Březinou, který nemyslí, jede a báječně skáče.