TamaraSuchá
Chtěla být veterinářkou, ale vystudovala historii a nakonec pracovala v reklamě. Dnes místo zvířat Tamara Suchá zachraňuje použité kožichy. Dělá z nich nové designové kousky.
Designérka dává starým kožichům novou šanci rozsvítit šatník.
Jak se vystudovaná historička dostane ke kožichům? Přes šaty, pro ty mám velikou vášeň odmalička. Nepřemýšlela jsem, odkud se bere, došlo mi to až v dospělosti. Dědečka krejčího jsem nepoznala, babičku švadlenu ano.
Šila vám šaty?
Šila. Hlavně mi vždycky splnila všechny blbosti, které jsem si vymýšlela. Sama jsem o řemeslu neuvažovala, protože mi šlo dobře učení a dnes vidím, že to bylo správně, hlava se má zaměstnat. Vystudovala jsem gymnázium a historii, ale tím oborem jsem se živit nechtěla. Zlákal mě svět reklamy, tehdy po revoluci úplně nový obor.
Vymýšlela jste reklamy?
Ne, využila jsem organizační schopnosti, rychlou hlavu a alternativní myšlení, dělala jsem produkční. Že jsem kreativní, jsem zjistila až později. Líbí se mi vymýšlet šaty, interiéry, ladit doplňky. Nejsem líná si něco vyrobit, když to nemůžu sehnat nebo nemám peníze.
Co vám práce v reklamě dala?
Spoustu zkušeností, co se teď hodí, a manžela. Seznámení v práci bych doporučila každému, protože tam lidé o sobě rychle hodně zjistí: jak se chovají k podřízeným, zvládají stres, reagují v kritických situacích. Kubovi ta reklamka patřila, takže jsem prožila banální příběh, jak zaměstnankyně podlehla svému šéfovi. Popichuju ho, že než by mě platil, tak si mě radši vzal.
Když se ale žena zakouká do šéfa, hrozí, že bude muset odejít, pokud se vztah nepovede.
Já jsem odešla brzy a sama. Nechtěla jsem, aby si kolegové mysleli, že mi šéf nadržu-➙
POPRVÉ JSEM KOUPILA KOŽICH V SEKÁČI, USTŘIHLA HO A DIVILA SE, ŽE NEVYPADÁ DOBŘE.
je. Nebo aby zamilování rušilo soustředění na práci. A ve vztahu zase nedělá dobře, když je jeden podřízený a druhý nadřízený. Proto jsem vyklidila pole a odešla do jiné firmy. Už jsme spolu pak nikdy nepracovali, ale právě jsme oslavili dvacáté výročí svatby.
ODDĚTÍKMÓDĚ Kdy jste se začala živit módou?
To bylo postupné. Mezi dvěma dětmi máme velké odstupy, občas jsem pro někoho něco dělala, spíš drobnosti. Později se to překlopilo, protože jak celý život řeším šaty a kožichy, okolí mi začalo říkat: „To sis vymyslela? Já chci taky.“Přátelé mi dodali kuráž.
Šijete?
Ne. Vymyslím design a dohlédnu na provedení a na detaily. I když si koupím hotové šaty, se svou švadlenou je různě odstřihávám a přešívám, aby měly look podle mě. Kamarádka si kdysi koupila kašmírový svetr, ale necítila se v něm. Navrhla jsem, že ho zúžíme, ona se vyděsila. „Stříhat? Do kašmíru?!“Měla jsem s tím zkušenosti, protože několik takových svetrů jsem zdědila, tak jsem se to naučila a dostala kuráž střihnout i do nového.
Dnes pracujete hlavně s použitými kožichy. Pro naše maminky a babičky byly značkou statusu, dědily se jako nejvzácnější část šatníku. Když jste chtěla upravit první kabát, vzala jste nůžky a šmik?
Přesně. Bylo mi asi čtyřiadvacet, koupila jsem si kožich v sekáči, ustřihla jsem ho a divila jsem se, proč nevypadá dobře. Přišla jsem na to, že se musí řezat, protože nůžky ustřihnou i vršky chlupu. Další kožichy už jsem ořezala. To může dělat každá holka s kožichem po babičce nebo ze sekáče. I když je na něm díra, vypadá půvabně. Je to jen otázka toho, co si k němu oblékne, jak se v tom cítí a co „pošle“ven.
Pořád je řežete sama?
Dávno ne, našla jsem si kožešníky. Když jsem viděla, jak moje nápady zvládají, začala jsem jim důvěřovat a získávala jsem větší a větší kuráž. Designér má vizi a potřebuje velmi dobrého řemeslníka, možná až umělce. Kožešina má různou výšku, směr a strukturu vlasu. Po těch letech tomu víc rozumím a dovedu si představit, co je a není reálné. Plně důvěřuju kožešníkovi, se kterým spolupracuju, a už si hlídám jen své manýry. Mám z té spolupráce radost, je pro mě důležitá stejně jako proměna něčeho, co vypadalo, že už nemá
onadnes.cz
„právo na život“, na něco, co si rádi obléknete a jste v tom velice šik.
Kožešina je jaKo látKa Jak kožichy vnímáte?
Kožešina má být běžnou součástí šatníku. To jsem nevymyslela já, první s tím přišel módní návrhář Karl Lagerfeld, když pracoval pro značku Fendi. Začal s kožešinou zacházet jako s látkou a takhle se snažím přistupovat k materiálu i já. Klidně si pak ke kožichu vezmu tenisky a jdu nakoupit. Samozřejmě že chce určité zacházení a péči, ale není jen ztělesnění snobství.
Co o sobě řeknu, když ho budu nosit?
Když si ho vezmete neokázale, nebudete působit snobsky. A když se k němu večer do opery obléknete a obujete formálně, poslouží úplně jinak. Jakmile do něj investujete peníze, je dobré ho využívat při různých příležitostech.
Kde sháníte kožichy?
Přes kožešníky. Pár jsem jich koupila i v sekáčích, jenomže tam je velké riziko, že nebudou v pořádku. Někdy kožich vypadá výborně, ale v čistírně se začne lámat. Když se totiž kožešina ze zvířete stáhne, musí se odmastit a chemicky dostat pryč všechno biologické, aby se nekazila. Záleží také na druhu, každá stárne různě. K nejlepším patří norci a persián, naopak nutrie se brzy lámou.
Nemáte žádný butik. Jak své modely prodáváte?
Většinou uspořádám večírek, kam pozvu kamarádky a jejich kamarádky, občas mě někdo osloví přes web. Připravuju malé kolekce průběžně celý rok. Když je venku čtyřicet stupňů a zkouším kožichy, je to docela legrační a přiznávám, že moje vášeň pro ně trochu opadá.
Nosí vám ženy kabáty po babičkách, že z nich chtějí něco nového?
I by nosily, ale takhle jsem nikdy nechtěla pracovat. Chci být svobodná. Najdu si kožich sama a doufám, že bude v kondici, kdy se z něj něco dá udělat. A že se můj nápad bude líbit. Jsem jako svůj zákazník – vymýšlím si
modely tak, aby se líbily mně, je v nich můj názor. S rizikem, že ostatní to nepřijmou.
Stává se to?
Pár věcí zůstane ležet rok nebo dva a pak je o ně bitva. To je zvláštní fenomén. Měla jsem tu jeden kožíšek, pořád si ho někdo prohlížel, jedna kamarádka si ho vybrala, ale přinesla ho zpátky, že se manželovi nelíbí. Chtěla ho další zájemkyně, ta si to ale taky rozmyslela. A když se nakonec prodal, několik zákaznic se na něj ptalo.
Co to bylo za kožich?
Šedá krátká kozička ve stylu padesátých let. Roztomilá. Zkombinovala jsem ji s kabátem a dostalo to současný šmrnc. To je moje novinka, že ke kožešinovým věcem přikoupím další oblečení. Snažím se tak zákaznice inspirovat, jak kožichy nosit s větší lehkostí.
Ovlivňují vás módní trendy?
Moje věci jsou nadčasové, ale jak je nosíme, je součástí trendu. Je důležité, že když člověka něco nudí nebo otráví, může to upravit. Zdá se, že moje práce je sezonní, ale není. O módě přemýšlím pořád. Chodím po obchodech s oblečením, kde najdu spoustu věcí, které lze propojit s kožešinou. Inspiraci ráda nasávám i při cestách do Londýna, kde máme část rodiny. Sleduju, co vymýšlejí kožešníci a módní domy, jak kožichy nosí ostatní ženy. Dobrým zdrojem street módy je třeba sociální síť s fotkami Pinterest.
Když je každý kousek unikát, bylo vám někdy líto něco prodat?
Mám raději volné střihy, ale mým favoritem byl projmutý kabátek olemovaný norkovou kožešinou. Chtěla jsem si ho nechat, ale strhla se o něj mela. Občas se mi stane, že si dělám něco pro sebe, ale když se to líbí, řeknu si, proč bych si to syslila pro sebe.
Jakou máte nejstarší věc?
Ráda jsem nosila patnáct let starý kožich s uříznutými rukávy. Už se skoro rozpadal. Jedna zákaznice trvala na tom, že ho přesto chce. Na dožití. Tomu pochopitelně odpovídala cena.
Kolik takový designový kožich vlastně stojí?
Záleží na druhu kožešiny, na tom, v jakém je stavu, na množství materiálu. Musí se taky připočítat ruční práce tuzemských fachmanů, nešiju v Číně. Ceny začínají na zhruba pěti tisících za nějakou drobnější věc nebo ne úplně dobrý kožich. Strop je několik desítek tisíc. Na ceny jako v Pařížské ulici se u mě nedostanete, přestože budete mít unikátní model.
recyklací jsem Předběhla dobu Svůj ateliér máte doma, nechodíte nikam „do práce“. Necítíte se občas izolovaná?
Samotu nepociťuju, mám ji, jen když chci. Díky práci potkávám řadu zajímavých 14 a inspirujících žen. Hezké je, že u toho vznikají i nová přátelství. Jsem ráda, pokud můžu pracovat sama, aniž by mi do toho někdo mluvil, a nejraději mám, když máme večírek a moje zákaznice si věci zkoušejí. Naposledy nás tady bylo sedmadvacet. Ženská energie tohoto druhu je bezvadná.
Uživíte se?
To, co mi rodina na začátku poskytla, se zaplatilo, ale byznys to není. Mám nápady ohledně věcí, které by se daly prodávat ve větší sérii, ale s tím si zatím jen pohrávám.
Zpracováváte kožešiny, řešila jste sama v sobě někdy etickou stránku věci?
S novými nepracuju, ale když už zvíře padlo na oltář odívání, chci, ať slouží dál. Dneska je móda všechno recyklovat, já se s tím zdánlivě svezla, ale můj koncept je starý už dvacet let. Předběhla jsem dobu. Odmítání kožešin je jedním z novodobých předsudků. Většina z nás nosí kožené boty a ráda si dá jehněčí, ale jakmile jde o kožichy, dojímá se nad zabíjením jehňat. Je to pokrytecké.
Máte tak pragmatický přístup i proto, že váš dědeček byl kozák?
Zřejmě. Dědeček měl jako každý kozák silný vztah k přírodě, k půdě a ke zvířatům. Součástí kavkazské uniformy byla perziánová čapka a plášť. Ovce patřily do života, chovaly se, aby přinesly užitek. Dědeček musel za revoluce z Ruska odejít, protože by ho poslali na Sibiř, kde skončila část jeho rodiny, nebo by ho pověsili. Byl vybrán do doprovodu Jeho imperátorského veličenstva, následníka trůnu Alexeje, a to nebyl za bolševiků ideální kádrový profil. Sem přišel v sedmnácti a velice si vážil vzdělání, které tu získal, splácel ho pracovitostí. Prvních dvacet let neměl žádnou dovolenou. Jako inženýr agronom vedl statkářům hospodářství, po převratu dělal vedoucího státního statku.
Pamatujete si na něj?
Zemřel, když mi bylo šest. Jednou jsem si jako čerstvě dospělá upravila perzián a k němu si vzala vysoké kozačky, otec řekl: „Děda by byl na tebe hrdý.“Tak jsem si pomyslela, že ke mně perzián díky dědečkovi patří.
Co po dědovi máte na památku?
Zachovaly se jen knihy a jezdecký bičík. Domů na Kavkaz se mohl za zbytkem rodiny poprvé podíval až po čtyřiceti letech, po uvolnění poměrů po smrti Stalina a Gottwalda. Tehdy si přivezl nějaké čepice, ale ty už dávno nemáme. Vlastně ani nevím, kam se poděly.
Do další zajímavé rodiny jste se přivdala, vaším tchánem je Jiří Suchý. Lekla jste se téhle legendy, když jste s budoucím manželem začala chodit?
Nijak traumatizující to nebylo, protože jsem jako produkční pořádala různé společenské akce, kam chodila spousta slavných osobností. Trému jsem měla z toho, že jde o tatínka mého partnera, kterého miluju, to chce každá holka zapůsobit dobře. Pro mě nejsou důležité tchánovy nesporné umělecké kvality, ale že si ho vážím jako člověka.
Váš život je spjatý s kožichy, jaký vlastně máte vztah ke zvířatům?
Miluju je, máme doma tři kočky a psa a přemlouvám manžela, abychom si pořídili ještě jednoho. Jednou jsme tři měsíce žádného neměli a já říkala muži, že to bez psa nemůžu vydržet. Tak máme psici z útulku. Manžel není ten, kdo by si zamořil zvířaty dům, ale já vždycky nějaké přivleču, tak mám všude chlupy z kožichů i ze zvířat. Chlupy jsou prostě můj úděl.