Kde domov můj?
Začít nový život kdesi v Evropě či v touze po moři a teple zakotvit na Bali, na tom dnes není nic výjimečného. Našinců s takovým příběhem jsou tisíce. My vám ale představíme čtyři Češky a jednoho Čecha, kteří našli domov v místech, kam by vás asi nikdy ne
Co nutí Čechy usadit se v zemích, kam nás to běžně netáhne?
Znám ženu, které život v Česku už tak lezl krkem, že popadla své čtyři děti a odstěhovala se s nimi do Turecka. Když tam začalo politicky přituhovat, přesunuli se do Bulharska. „Domů“už se nepodívala tři roky a novou adresu si nemůže vynachválit. Její děti v zemi chodí do škol, poradily si s azbukou, mají nové kamarády. Možná se za pár let budou považovat spíš za Bulhary a Bulharky než za Čechy.
Někdo má v sobě kosmopolitní geny. Vezměte ho a usaďte kdekoliv a zvykne si, jiný by se usoužil i v rakouském příhraničí. Na to, abyste opustili rodnou zem a začali od nuly jinde, musíte mít náturu. Zpřetrháte vazby s rodinou, kamarády, čeká vás sžívání se s jinou mentalitou a pravidly, než v kterých jste vyrostli. Musíte se naučit jazyk. Zvyknout si na nové chutě i jinou životní úroveň.
Motivací ke změně adresy může být snaha utéct před problémy, ale třeba pocit, že štěstí má trvalé bydliště jinde než v srdci Evropy. Zvýšené nebezpečí, že své děti nebudou mít v budoucnu na dosah u sebe, hrozí rodičům dnešních náctiletých. To je generace, pro kterou cestování a studia v zahraničí budou tak běžná záležitost, že usadit se, kdekoliv si zamanou nebo kde se právě zamilují, pro ně bude naprosto normální.
A co vy? Máte zemi, v které byste si dovedli představit žít? Možná je stejně exotická jako ty v následujících pěti příbězích.
SYLVA POSPISCHIL (44), KEŇA
Let z Prahy do Keni trvá devět hodin. Sylvě Pospischil cesta do země Joy Adamson a její lvice Elsy zabrala jedenáct let. Nejdřív zamířila do Rakouska, což měla za humny, pochází z Konic u Znojma. Bylo pár měsíců po revoluci, jí bylo osmnáct, měla po maturitě na zemědělské škole. V Rakousku se vdala, z Kloudové se stala Pospischil, po čase se rozvedla a odstěhovala do Vídně. Tam před dvanácti lety poznala svého partnera Thomase. Byla to velká náhoda, uvážíte-li, že tento Němec v té době žil už mnoho let v africké Keni. „Thomase jsem poznala v době, kdy jsem zrovna plánovala, že se po letech vrátím domů k rodičům. Ale dopadlo to úplně jinak,“vzpomíná. Po půl roce randění, kdy za ní Thomas létal do Evropy, se vydala do Keni. Stačilo jí pár dnů, aby se rozhodla, že zůstane. Přítel zde vlastní firmu, která zajišťuje ubytování a potápění pro turisty, o práci tedy nouzi neměla.
Díky zmíněné Joy Adamson, české rodačce, která v Keni žila od roku 1938 a napsala o zdejším životě několik knih, má řada Čechů o zemi romantickou představu. „I moje první dojmy byly krásné, do Keni jsem se zamilovala, protože je tu nádherná příroda a milí lidé. Jsou pořád veselí, ač jich většina žije ve velmi chudých životních podmínkách,“popisuje Sylva Pospischil.
Ale ukázalo se, že každodenní realita je jiná. Obzvlášť když v Keni podnikáte a jste šéfka, která potřebuje, aby ji zaměstnanci poslouchali a dobře pracovali. „V tomhle ohledu byly moje začátky těžké. Musela jsem se hodně naučit o mentalitě Keňanů, kteří mají krásnou, ale pro nás, Evropany, nepochopitelnou vlastnost, nemyslet na zítra. Tím vzniká množství problémů. Keňany mám ráda, ale musíte si bez iluzí přiznat, jací jsou. S některými se můžete pořádně spálit, i když nelze všechny házet do jednoho pytle,“říká Sylva. S partnerem žijí v muslimské oblasti, kde je žena podřízená muži. Proto zaměstnanci měli zpočátku problém i s tím, že jim velí právě ona. „Ale jinak v Keni vidíte ženy v různých profesích, ať jsou to policistky, političky, lékařky…“
Kde je pro Sylvu Pospischil po letech v cizině doma? Česko je prý pro ni první domov, ten aktuální je ale v Keni a v Bavorsku, odkud pochází její partner a kde mají základnu pro cesty po Evropě. Do ní se vrací pravidelně, například v lednu a v březnu si sem létají zalyžovat, stýská se jim po sněhu.
O dění v Česku už ztratila přehled, občas sleduje zpravodajství, nevolí. Bratr jí prý říká, že už má v češtině slyšet přízvuk,
ale jak to jde, snaží se poctivě mluvit mateřštinou. Když k nim do Keni míří někdo z Česka, má radost, že přibalí slivovici, becherovku nebo český salám. Ona si zase od maminky vozí domácí okurky a marmelády.
GABRIELA ULRICHOVÁ (27 LET), TCHAJ-WAN
Rodačka ze severních Čech po bakalářských státnicích z japonštiny zatoužila následující dva roky pokračovat ve studiu v cizině, nejlépe právě v Japonsku. Ale rychle zjistila, že by ji to stálo spoustu peněz. Zafungovala náhoda – tchajwanský spolubydlící z olomouckých kolejí dal Gabriele tip na studium u něj doma. „Tchaj-wan nabízí zahraničním studentům, kteří projdou vcelku přísným výběrem, relativně štědré stipendium,“popisuje Gabriela Ulrichová. Jí se sítem projít podařilo a na podzim roku 2014 nastoupila do letadla směr Tchaj-wan. Před odjezdem si malovala, jak se po dvou letech studií přemístí do jiné asijské země. „Přemýšlela jsem pořád o Japonsku nebo Jižní Koreji,“vypráví studentka. Jenže čtyři týdny po příjezdu do Kaohsiungu, druhého největšího města ostrova, poznala svého současného přítele. První setkání, jak sama Gabriela zdůrazňuje, bylo neromantické. „Omylem jsem na diskotéce vyrazila kamarádce skleničku z ruky a ta se dokutálela k místu, kde Sian stál. Nezaujal mě, ale koupil nám nový drink za ten vylitý a uměl anglicky, takže jsme navázali konverzaci.“Za týden ji Sian pozval na rande a tři měsíce nato se už k němu Gabriela stěhovala.
Vidí rozdíl v randění s Tchajwancem a s Čechem? „Zdejší muži jsou ke svým partnerkám pozorní a dokážou si je hýčkat. V žádné jiné zemi nejsou pánové schopni nosit kabelky svých partnerek jen proto, aby se s nimi ony nemusely ,dřít‘,“pobaveně popisuje Gabriela Ulrichová. Možná že i její partner je nakonec rád, že má doma Češku. Tchajwanské ženy jsou prý při výběru partnera náročné. Měl by být nejen finančně zajištěný, ale i pohledný. Nepsaným pravidlem tu je, že pokud se chce muž oženit, měl by mít minimálně vlastní byt a auto. Což při cenách nemovitostí není jednoduchý úkol. A jak je na tom její přítel? „Auto má, byt taky, jen v něm bydlí jeho maminka a my jsme zatím v podnájmu,“konstatuje.
Vloni, dva roky od prvního rande, Gabrielu přítel požádal o ruku. Letos chystají svatbu. Ta tchajwanská probíhá tak, že jdou snoubenci nejdřív na úřad, kde bez jakýchkoliv ceremonií uzavřou sňatek oficiálně. Pak následuje slavnostní oběd či večeře s rodinou a hosty. Těch bývá minimálně dvě stě. „Místní svatby jsou megalomanské hostiny, na kterých se jen tak mimochodem vyskytují ženich s nevěstou. Vzhledem k běžným deseti chodům se svatebčané horko těžko stíhají věnovat i něčemu jinému než vlastnímu talíři,“říká Gabriela Ulrichová. Nevěsta za večer vystřídá minimálně troje šaty a ženich, než se společnost rozejde, se musí zastavit u každého stolu a vypít u něj pití, které mu přichystají. „Oblíbeným zvykem bývá smíchání piva, vína a sójové omáčky. Když si uvědomíte, že těch stolů na každé svatbě bývá kolem dvaceti, tak si ženicha odvádíte v nepoužitelném stavu.“I proto je budoucí nevěsta odhodlaná prosadit si vlastní podobu svatby. Obřad bude na pláži a po hostině má následovat party, kterou chce po česku protáhnout do ranních hodin.
Gabriela Ulrichová tvrdí, že na Tchaj-wanu nezůstává jen proto, že si tu našla snoubence. Kdyby jí zdejší země svými zvyky
a lidmi nevyhovovala, vrátila by se domů. Ale ji to tu nadchlo tak, že se stále snaží zvyknout si na zdejší vedra. „V létě je tu běžně pětatřicet stupňů, ale kvůli vysoké vlhkosti máte pocit, že je nejmíň čtyřicet,“říká Gabriela. Sžívá se i s chaotickou dopravou, kde se na silnicích motá tisíce skútrů a lidé tu chodí na červenou. Její jazyk si přivyká na kuchyň, v které se jídlo nesolí a často se připravuje na sladko. A samotnou kapitolou jsou švábi, kteří jsou v každé domácnosti.
Zatím návrat domů neplánuje, i když ví, že její maminka občas těžce nese, že se rozhodla žít skoro deset tisíc kilometrů od domova. „Letenky nejsou levné a dvacetihodinový let se také nedá absolvovat příliš často, ale jinak snad doma všichni chápou, že teď je ten správný čas, kdy si mám splnit sny,“říká Gabriela a přiznává, že po více než dvou letech v Asii si nedovede představit žít v Česku natrvalo. Spíš si sem plánuje dělat výlety na letní prázdniny.
EDITA VOJTKOVÁ (42), BOLÍVIE
O jihoamerické Bolívii nevěděla nic. Bylo jí devatenáct a koketovala s touhou dát Česku vale. Do jejího rozpoložení se přesně trefila Editina kamarádka s návrhem, že by mohly na půl roku vycestovat za její sestrou do Jižní Ameriky. Víc nad tím nepřemýšlela, sbalila se a odletěla. „Neuměla jsem ani španělsky, ale měla jsem potřebu spálit mosty a dokázat, že se dovedu postarat sama o sebe,“vzpomíná Edita, rodačka z Valašska, která prý podvědomě cítila, že už se nevrátí, protože se před cestou doma všeho zbavila. Do kufru si přibalila jen šicí stroj, na kterém šila oblečení podle svých návrhů. Jen pár týdnů po příletu do Bolívie si pronajala a zařídila šicí dílnu.
Přitom s Bolívií to nebyla láska na první pohled. „Nejdřív přišel šok, nikdy jsem neviděla tolik chudoby a špíny na ulicích. Nechutnalo mi jídlo, nelíbila se mi hudba, nechápala jsem, proč tu zůstávám,“vypráví upřímně. Zlomilo se to v okamžiku, kdy jí došlo, že jestli tu chce žít, musí se přizpůsobit. Od té chvíle se jí Bolívie dostávala víc a víc pod kůži. Teď už je 23 let jejím domovem, vlastně déle, než byl ten v Česku, přesto občanství má stále české.
Dlouho žila v Cochabambě, před třemi lety se kvůli práci přestěhovala do největšího města Santa Cruz. V Bolívii se Edita Vojtková proslavila jako návrhářka, což si žádalo nový butik. Ač sama zdůrazňuje, že začátky tu neměla lehké (o cestě k úspěchu právě dopisuje knihu), tak teď se do jejího salonu sjíždějí ženy ze všech koutů země a je tu opravdu slavná. Ve zdejším teplém podnebí nešlo šít z kůže, což byl její oblíbený materiál, Edita tedy hledala, co šít jiného. Vyzkoušela různé materiály, až se našla v navrhování šatů. Hlavně těch svatebních. „Bolivijky je mají rády hodně nazdobené, šaty českých nevěst jsou rozhodně usedlejší, jednodušší,“popisuje jihoamerický vkus. V rozhovorech v módních magazínech pokaždé zazní, že je z Česka, ona se k tomu hrdě hlásí, vždyť i v její módní značce figuruje české příjmení. „Jsem rozvedená, navíc zde i po sňatku zůstává ženě rodné příjmení, takže nebyl důvod se ho zbavovat,“říká máma čtyř dětí. Nejstaršímu je devatenáct, nejmladší dceři necelé dva roky. Čtyři děti jsou výjimečné nejen v Česku, ale prý i v Bolívii. „Vždycky jsem chtěla velkou rodinu,“říká návrhářka. „Kdybych byla mladší, měla bych klidně další dvě. I proto si pohrávám s myšlenkou na adopci.“
V Bolívii nefunguje sociální zabezpečení ze strany státu. Editě to nedalo, a jakmile se uchytila, založila nadaci. Nejdříve se snažila pomoci dětem s rakovinou, v nemocnici ale viděla, že finanční pomoc potřebují i další nemocní, sirotci. „Tady natvrdo pochopíte, že život není jen práce, sláva, peníze. Nejdůležitější je trávit čas s lidmi, které máte ráda,“prozrazuje jednu ze zásadních věcí, které ji Bolívie naučila. Taky si libuje, že je zde víc v klidu, bez stresu, a líbí se jí, že rodiny tu drží hodně při sobě.
Bolivijci se smějí, že je větší Bolivijkou než oni sami. Zamilovala si jejich tance, každoročně tančí v karnevalovém průvodu, už nedá dopustit na místní jídlo a mluví zdejším dialektem tak dobře, že nezasvěcení nepoznají, že je cizinka. „Ale stejně tak je pro mě domovem pořád i Česko, kam ráda jezdím za bratrem a kamarádkami. Domov nemusí být jen jeden.“
JIŘÍ ZAJÍC (41), VIETNAM
Zatímco v Česku žije skoro 60 tisíc Vietnamců, Čecha ve Vietnamu abyste pohledali. Minimálně jeden tam ale určitě je a jmenuje se Jiří Zajíc. Původně žil v Kdyni, poblíž hranic s Německem, kde v okolí byla spousta vietnamských stánků. „Díky práci jsem se s jednou vietnamskou rodinou sblížil natolik, že se z nás stali přátelé,“vrací se na začátek štace do Asie. Od jednoho člena rodiny přišla nabídka, jestli s ním nechce odejít do Vietnamu podnikat v oblasti výroby uzenin, což byl Jiřího obor. O zemi nic nevěděl, odletěl s naivními představami. Měl za to, že během krátké doby rozjede podnikání, vrátí se a čas od času zaletí do Vietnamu na kontrolu.
Realita byla jiná. Jiří se ocitl v hlavním městě Hanoji, neuměl jazyk, nevěděl nic o zvycích. „Kvůli neznalosti jsem za krátkou dobu o všechno přišel,“popisuje rychlé vystřízlivění. Jeho vietnamský parťák v byznyse rychle pochopil, že po 15 letech, co zde nežil, sem už nezapadá, a vrátil se do Česka. Jiří se rozhodl, že podnikání nevzdá. Proč? „Pocházím z malého města, kde dost lidí čekalo, kdy se poražený pokorně vrátím. A také jsem neměl na letenku a nechtěl jsem být někomu vděčný za pomoc. Možná šlo o trochu ješitný postoj, ale takový zkrátka jsem.“Takže si naordinoval, jak sám říká, „kriminál“. Žil z polévek z pytlíku, jeho domovem byla kůlna, ze které vycházel, jen když potřeboval na internet na tamním úřadě. Pořád totiž nevzdal sen o podnikání.
Zarputilost se mu vyplatila. Po roce se ledy pohnuly, podnikání se pomalu rozjelo. Dnes má ve Vietnamu manželku, pětiletou dceru Lili, dům v džungli, protože je mu bližší žít mimo velká města. Místní už ho tu berou za svého. „Vše se vždy odvíjí od toho, jestli mluvíte jazykem země, ve které žijete. Já kromě vietnamštiny mluvím ještě dalšími jejími sedmi etnickými jazyky a momentálně se snažím naučit laosky a zdokonalit se v čínštině,“vyjmenovává Jiří Zajíc, kterému se na Vietnamu líbí tři věci, díky nimž tu prý vlastně zůstal. Význam a funkce rodiny, která je velmi široká. Ve Vietnamu chybí sociální systém, místo státu se starají o sebe v nouzi příbuzní. A to třeba i v nemocnici, kde chybějící zdravotní sestry nahrazují maminky, manželky, tety, babičky. Sympatická je Jiřímu též absence závisti, úspěch se cení. A poslední je zodpovědnost: za sebe, své blízké, za svoje činy.
Ani Jiří neplánuje návrat domů. Čím déle je prý mimo Evropu, tím méně ho to do ní láká. Hned ale dodává, že se hrdě hlásí k tomu, že je Čech. A že své dceři a brzy narozenému druhému potomkovi bude rád vyprávět o svém domově a učit je jazyk jejich táty. Když o to budou stát.
ADÉLA STEHLÍKOVÁ (19), ISLAND
Do maturity jí zbýval poslední rok a Adéla Stehlíková se rozhodla odjet přes léto dělat au-pair, aby si zlepšila angličtinu. Počítala s Anglií, ale nakonec ji kontaktovala rodina z Islandu. „Žila jsem v malé vesničce, kde se během léta sešlo pozoruhodné množství mladých lidí jak z Islandu, tak z USA či Německa. A jak to v létě bývá, já se tam do jednoho Vikinga zamilovala,“vypráví. Možná proto, že letní lásky mají jepičí život, nikdo z jejího okolí velkou váhu tomuhle vztahu nepřikládal. Obzvlášť, když se Adéla vrátila domů a skoro rok je s milým dělilo tisíce kilometrů. Jenže jim to klapalo. Dokonce tak, že si nepodala přihlášku na vysokou školu a vrátila se na Island. „Přítel tady studuje medicínu, takže jsem se stěhovala za ním,“vysvětluje Adéla a hned dodává, že tak jako tak plánovala odjet do světa sbírat zkušenosti. „Vrátit se mohu vždycky, ale kdybych neodjela, jednou bych toho mohla litovat, že jsem promarnila šanci.“
V Reykjavíku žije přes půl roku, pracuje tu jako baristka v jedné z vyhlášených kaváren a zvyká si na taková specifika, jakože bez auta jste uvězněni ve městě. Vlaky na ostrově s pouhými 300 000 obyvateli nemají, autobusy jezdí minimálně a jízdenky jsou dost drahé. Sehnat ucházející bydlení za normální cenu je prý těžké. „V Reykjavíku je nedostatek bytů, a tak za obyčejnou garsonku dáte nájem okolo 40 000 korun,“říká Adéla Stehlíková, což je prý daň za to, že práce na Islandu je většinou jen v okolí hlavního města. Další zajímavost? Středoevropan zvyklý na hluboké hvozdy se začne smát, když mu Islanďan ukáže les. „To je vlastně jakékoliv místo se dvěma a více stromy,“komentuje mladá Češka. Jenže islandská příroda je tak specifická, magická, že nezamilovat do ní se nejde. „Při pohledu na všechny ty sopky, obrovité hory a ledovce zíráte s otevřenou pusou,“přiznává rodačka z Hulína. „A taky kdo by nemiloval všechny ty horké tůňky, ve kterých se může při špatném počasí ohřát?“
A jaký dojem na ni udělali Islanďané? „Jsou to milí lidé, ale dokážou být velmi mrzutí. Sami o sobě říkají, že jsou snad nejkomplikovanějšími zákazníky na světě. Ale samozřejmě to neplatí pro všechny. Většina z těch, které jsem potkala, byla neskutečně přátelská a trpělivá vůči jazykové bariéře,“shrnuje své dojmy tmavovláska.
Island je pověstný vysokým počtem sebevražd. Není divu, když tu půl roku mají dlouhé polární noci. „Všichni mě strašili, že je tady zima příšerná, ale zatím to nijak nepociťuju. Ono totiž těch pár hodin světla je opravdu krásných. Je to jako východ a západ slunce zároveň, takže – když zrovna není zataženo, je všechno okolo růžové. Nehledě na to, že vstávat na východ slunce, znamená vstávat v deset hodin ráno,“směje se. Něco pozitivního na té nekonečné tmě tedy přeci jen bude. ●