Dnes naposledy
Večer jsem zaslechla známý zvuk, při němž se mi zježily chlupy. Ještě pořád. Vyskočila jsem z gauče a běžela se podívat.
Markéta Hrdoušková
Na obrazovce řval jak protržený náš nejstarší syn v době, kdy byl miminem čerstvě narozeným. „Proč se týráš?“ptala jsem se muže. Vypnul video a obrátil se ke mně: „To abych si uvědomil, jak skvěle se teď máme…“
Téhle scéně totiž předcházela jiná, kdy náš nejstarší, toho času v pubertě, řval cosi o tom, že život není fér a jak strašní jsme rodiče. Pak se otočil na patě a vztekle za sebou práskl dveřmi. Za poslední roky se totiž stalo něco zvláštního. Děti nám vyrostly. Mají svůj názor. Hádají se s námi. Někdy je zatraceně těžké se s nimi domluvit. Když jsem viděla na obrazovce tu křičící tvářičku novorozence, vybavila jsem si vzteklý obličej vylouplého se puberťáka a jen tak v duchu pošeptala: „Chtěla bych to vrátit. Aspoň na chvilku, na malou chviličku…“
Kvočna ve mně je totiž pořád nejšťastnější, když má kuřata pod křídly. S přihlouplým výrazem prohrabává kompost pozorujíc drobotinu popelící se kolem. Jako onehdy, kdy se mi podařilo přemluvit je ke společnému výletu. Kde jsou ty loňské sněhy, kdy ještě zmínka o výpravě do přírody vzbuzovala nefalšované nadšení. Teď je to trojmo: „Nikam nejdu.“„Nikam nejdu!“„Né, nejdu ani náhodou!“
Ale šli. Kvočna ve mně se tetelila blahem. V euforii jsem sbalila hodně jídla (se čtyřmi chlapy v domě zjistíte, že jídlo je nejzásadnější věc) a vyrazili jsme dřív, než si to stačili rozmyslet. Lezli jsme do kopce, který překvapivě zřejmě neměl vrchol. Štípali nás komáři. Všichni si stěžovali, že jsem jim slibovala cestu údolím. Nervózně jsem se bránila, že o mojí odbornosti, co se vrstevnic týká, věděli a mohli se na mapu podívat sami. Moje vnitřní kvočna si začala hystericky vybírat čmelíky. Puberťák odmítl jít dál, zhroutil se a očividně umíral. Muže opustily chatrné zbytky trpělivosti a zavelel k návratu. Nejmladší jásal, že konečně půjdeme zpátky dolů. Prostřední vřeštěl, že chce nahoru. Puberťák se vzchopil a úpěl, že tedy půjde dál, protože my chceme dobýt vrchol a budeme se na něj zlobit. Muž zavelel k opětovnému výstupu. Prostřední jásal, že konečně zas půjdeme vzhůru. Nejmladší vřeštěl, že chce dolů. Kvočna ve mně spáchala harakiri.
Vzpomínám si na jednu internetovou diskusi, kdy si nějaká maminka stěžovala na stále se budící, nespokojené a mazlit se toužící dítě. Kupodivu jsem to tehdy nebyla já. Jiná žena jí odpověděla: „Užívejte si tuhle dobu, kdy maminčina náruč je řešením všech problémů. Prostě je obejmete a rozbité koleno přestane bolet, bubáci zpod postele utečou, zlost se pomalu vytratí. Až budete čekat ve dvě hodiny ráno na jejich návrat z diskotéky, až budou trpět z nešťastné lásky, až budou mít ty strašné problémy dospívajících, budete možná chtít vrátit tu dobu, kdy stačilo je obejmout. Ale to už nikdy stačit nebude…“A já to pomalu začínám chápat taky. Pořád je krmíte, šatíte, vychováváte, učíte, milujete, ale najednou už není ve vaší moci donutit je, aby byli šťastní a spokojení. To už musí sami.
A proč se tenhle fejeton jmenuje Dnes naposledy? Není poslední (tedy, alespoň doufám), ale jak říkám, děti nám vyrostly. Pryč jsou časy, kdy jsem psala o tom, co legračního provedla batolata a co vtipného prohlásili předškoláci, a jim to vůbec nevadilo. Dnes mě hlídají. Nechtějí, abych o nich psala. A tak budu psát jen o něčem jiném, jestli to dokážu. Výlet ale rozhodně poslední nebyl. Kvočna dostala umělé dýchání a už se zas těší na společné zážitky. A objímat je taky pořád budu, dokud se nezačnou efektivně bránit. Tak. ●