Maminky se bál jen o trošku míň než Hitlera
Alena Slezáková redaktorka MF DNES
Časově přes jedno století, a co do jmen od bratří Mrštíků přes Franze Kafku, Ivana Olbrachta, Egona Hostovského, Arnošta Lustiga, Otu Pavla po Irenu Douskovou či Arnošta Goldflama a desítky dalších se rozprostírá „obří kniha“– více než tisícistránkový svazek Cizí i blízcí. Jsou to specifické dějiny naší (a to i českoněmecké či hebrejské) literatury a zčásti i filmu, z různých pohledů nazírající židovskou tematiku.
Židé žili v zemích Koruny české od nepaměti, a třebaže v polovině 19. století získali postavení rovnoprávných občanů, neznamenalo to zmizení předsudků a stereotypů. Jiří Holý, editor kolektivního díla, jež vyšlo v nakladatelství Akropolis, píše v úvodu o „takřka nepřekonatelné vzdálenosti mezi menšinovým světem Židů a většinovým světem, který je obklopuje“. Nemuselo jít zrovna o fikci o krvi křesťanských panen a dětí, kterou Židé používají do svého pečiva; nemalá část české společnosti se ztotožňovala s představou Žida jako kapitalistického vydřiducha nebo později židobolševika.
Ota Pavel vzpomíná
Je zarážející, jaké antisemitské postoje se promítají do díla našich klasiků, třeba bratří Mrštíků či Petra Bezruče. Autoři knihy uvádějí četné příklady, snad za všechny minidialog z románu J. Š. Baara Jan Cimbura, vztahující se k vyhnání Žida z vesnice:
„To jsem rád, zase je naše osada panenskou.“„Jak to myslíte?“„Je osadou, na které není žida.“Řada studií se logicky zabývá jednou z nejděsivějších událostí světových dějin – holokaustem (v knize je převážně používán termín šoa). Rozebírají se zde texty jak deníkové, tak poetické, jež vznikly v terezínském ghettu, tak pozdější reflexe holokaustu v literatuře či filmu. Snad jen pár titulů pro připomenutí: novela Hany Bělohradské Bez krásy, bez límce, povídkový soubor Josefa Škvoreckého Sedmiramenný svícen, Pan Theodor Mundstock a Spalovač mrtvol Ladislava Fukse a přirozeně knihy Arnošta Lustiga.
Nebo Oty Pavla, jehož dětský vypravěč vzpomíná. Na bratra: „Co dělá Hugo? Snad vozí místo značkovaného chleba káry mrtvých ke spalování…“A na tatínka: „Můj tatínek těžce nesl, že nesměl na Křivoklát, a nebýt naší maminky, které se bál jen o trošku míň než Adolfa Hitlera, už dávno by tam zajel.“
Nebo z poslední doby román Davida Jana Novotného Sidra Noach, odehrávající se za povodní v roce 2002 a plný smutku i leckdy až černého humoru. V závěru Avi Kolman, jeden z jeho hrdinů, vyhlédne z okna na Starý židovský hřbitov a řekne: „Už šedesát let tady neměl být nikdo z nás…“
Ale jsou tady, stále jsou naší součástí, i když antisemitismus nevymřel. Po únoru 1948 k němu komunistická moc přidala další kamínek, státní antisionismus. Jak známo, Československo pomohlo svými zbraněmi zachovat při životě Izrael, když ho hned po jeho vzniku chtěli arabští sousedé vymazat z mapy (a mnohým ty choutky zůstaly dodnes), ale záhy se postoj režimu změnil. V knize Cizí i blízcí je demonstrován nejen na rozboru procesu s Rudolfem Slánským či připomínkou skvělého filmu Davida Ondříčka Ve stínu, ale také kapitolou věnovanou obludnému románu Alexeje Pludka Vabank. Pludek v něm pojímá pražské jaro 1968 jako výsledek „židovského spiknutí“přesně ve stylu těch nejhorších stereotypů: co Žid, to zrůda. Ale jak už bylo uvedeno, v české literatuře nebyl osamocen. Naštěstí v ní ten negativní pohled nepřevažuje. Jiří Holý (ed.)