Svět se potýká se změkčilostí
Potýkáme se s podivuhodnou změkčilostí. Před skutečnou povahou světa zavíráme oči, abychom se uchýlili do fiktivního bezpečí, kde nás skutečnost nebude urážet.
Nelze si nevšimnout trendu, který v současnosti, zdá se, kulminuje. Jde o fenomén, který bychom mohli pracovně nazvat „kulturou oběti“.
Začalo to zřejmě politickou korektností, která se z pokusu vymýtit z veřejného jazyka stereotypy a urážky stala razicím štítem eufemismu, newspeaku a vlastně předvojem „alternativních faktů“, o nichž se dnes tak rádo mluví.
Pokračovalo to vznikem „safe spaces“, prostorů bezpečí na západních univerzitách, kde se vhodnou volbou témat, ale i výběrem příslušné literatury eliminuje nebezpečí, že by student nebo studentka mohli přijít do styku s něčím, co by je mohlo šokovat, znervóznit či vyvést z rovnováhy, zvlášť pokud patří k té či oné menšině.
A nakonec vznikl pojem „mikroagrese“, který upozorňuje na to, že urazit či obtěžovat nás může i zcela nevinná poznámka nebo věta, byť je míněna dobře. Mikroagresí je, pokud se cizince zeptáte, odkud je, neboť tím upozorňujete na jeho původ. Mikroagresí je, pokud imigranta pochválíte za to, že se naučil pěkně česky, mikroagresí může být i to, pokud se ženy příslušného věku zeptáte na to, kdy bude mít děti, případně když se gaye zeptáte na podrobnosti jeho sexuálního života. Podle některých definicí je mikroagresí i to, pokud použijete pojem „politická korektnost“, což nejlépe ukazuje na to, jak se z tohoto výrazu stalo klišé.
Žijeme ve světě, kde se za „nevhodný výrok“, ať už v práci, v televizi, nebo na Twitteru, odstupuje z funkcí, propouští ze zaměstnání a ukončují kariéry. Žijeme ve světě, kde se každý neustále za něco omlouvá, dovysvětluje. Chceme žít v takovém bezpečí a natolik se chránit před jakýmkoli ofenzivním dotykem vnějšího světa, až nám nezbude než se zavřít někam, kde budeme úplně sami. Teprve v takové situaci nás nemůže nikdo urazit, ohrozit ani se nám vysmát. Naše integrita bude dokonale chráněna, lépe než v pancéřovém obalu.
Jenže svět zraňuje, život není snadný a lidé jsou spíše masožravé opice než laskaví tvorové dobra odkudsi z pohádky. Člověk uchráněný dokonale od mikro- i makroagresí, vychovaný uprostřed safe space a konfrontovaný jen s politicky korektním vyjadřováním zřejmě zkolabuje po prvním výletu do normálního světa. Použít slovo „normální“se mimochodem taky bere jako mikroagrese.
Svět zraňuje, život není snadný a lidé jsou spíše masožravé opice než laskaví tvorové dobra.
Tohle vše má nakonec velmi reálné důsledky. Třeba v politice. Mnozí byli šokováni slovníkem i vystupováním Donalda Trumpa a jeho stoupenců. Zejména pak skutečností, že to vedlo k volebnímu vítězství. Kromě násilí a negativních emocí se okamžitě vyvalila i vlna sebeobviňování, sebekritiky a – omlouvání. Někteří stoupenci demokratů (a analogicky třeba stoupenci EU v Británii nebo odpůrci Zemana v Česku) jsou tak namyšlení, že se pokládají za vlastní původce těchto změn. Totiž že kdyby „s druhými“mluvili laskavěji, chápavěji a našli k nim cestu, nevehnali by je do zlé náruče toho odporného Trumpa. Oni totiž nemají vlastní vůli ani vlastní názory. Jen reagují na „nedostatek lásky“. Vlastně volají o pomoc. Takže je třeba se omlouvat, usmívat, nikoho neurážet a našlapovat po špičkách.
Pěkně to pojmenoval americký komentátor Bill Maher: „Republikáni se neomlouvají za nic, demokraté se omlouvají za všechno.“A nakonec přitvrdil: „Demokrati jsou jako chlápek, co sebral svoje koule a strčil je do kabelky své manželky.“
Chovat se k sobě slušně je samozřejmě základ běžného fungování smysluplné společnosti. Chceme-li někoho urazit, ponížit nebo zesměšnit, což patří k běžné lidské interakci a netýká se to zdaleka jen politiky nebo pracovních či partnerských vztahů, je k tomu mnoho elegantních cest, které jsou v řadě případů i z hlediska ideologie mikroagrese špatně napadnutelné.
Podléhat stereotypům je chyba, ovšem k něčemu jsou: usnadňují nám základní orientaci. Pokud chceme žít spokojený život a zůstat dlouho zdraví, je dobré se moc nerozčilovat a vše vidět s nadhledem. Kdo se moc uráží, riskuje, že mu brzo praskne žilka. Přecitlivělost se může hodit při poslechu hudby nebo vnímání krás přírody nebo při prožívání vášnivé lásky, v běžném životě je lepší uvažovat racionálně.
Nikdo nemá právo nebýt urážen, říká dánský novinář Flemming Rose z deníku Jyllands-Posten, který před lety zveřejnil karikatury proroka Mohameda, což vyvolalo mezinárodní skandál. Je to svatá pravda a netýká se to jen muslimů. Měli bychom si to připomínat pokaždé, když si na nějakou takovou urážku chceme stěžovat. Anebo když po nás někdo chce omluvu.