Trumpův první čelní náraz: soudy blokují výnos o migraci
Intuitivní a improvizující trump skončil na zdi, o niž se bude rozbíjet častěji.
Co platilo, už zase neplatí, i když možná přesnější popis situace zní, že platí to, co neplatilo.
A tak lidé v půlce arabského světa už zase nasedají do letadel, z nichž museli na poslední chvíli vystoupit.
Média, která byla plná srdcervoucích příběhů o lidech, kteří neodletěli, jsou teď naopak plná srdceryvných příběhů o lidech, jimž se otevřela brána Ameriky zabouchnutá před pár dny.
A Donald Trump má důvod ke špatné náladě. Poprvé od června 2015, kdy oznámil kandidaturu na prezidenta USA, něco prohrál. Soudy poslaly jeho zákaz migrace a cest pro obyvatele sedmi terorem či fundamentalismem prolezlých zemí k ledu.
Výhra migrantů je pro něj varováním, že v politické mašinérii jde ne vše tak snadno, jak byl jako podnikatel zvyklý.
Nejdříve jeho imigrační výnos zablokoval federální soudce James Robart v Seattlu. Pozastavil ho do chvíle, než se projasní stížnost, kterou na protiimigrační nařízení podal nejvyšší prokurátor státu Washington.
Jen pro zajímavost, Robart není žádný demokrat, ale pravověrný republikán, do funkce ho jmenoval prezident George Bush mladší.
Trump sice na Twitteru Robartův verdikt napadl a jeho autora označil za „takzvaného soudce“, ale pak dostal ještě jeden čistý hák z druhé strany.
Ministerstvo spravedlnosti se za vládu proti Robartovi odvolalo, ale odvolací soud dal Robartovi za pravdu s tím, že ministerstvo má do pondělního odpoledne dodat k odvolání další dokumenty.
Tím jako by se přetočil čas nazpátek ještě před okamžik, kdy Trump svůj výnos podepsal.
A lidé s pasy Iráku, Íránu, Somálska, Jemenu, Libye, Súdánu a Sýrie se začali hrnout do letadel. Nikdo jim v tom nemohl bránit. Trump mohl jen dodat, že je fakt velký problém, „když země už není schopna říci, kdo do ní může vstoupit a kdo nikoli, obzvláště z bezpečnostních důvodů“. A pak ještě uvedl: „Kam se země dostane, když soudce může zastavit zákaz vstupu vydaný ministerstvem vnitřní bezpečnosti a kdokoliv, i ti se špatnými úmysly, mohou vstoupit do USA.“
Zní to logicky, bitva bude pokračovat, ale v tuto chvíli je důležitější něco jiného.
Trump totiž narazil na zeď, o niž si bude rozbíjet čelo zřejmě často.
Jde o systém vyrovnávání pravomocí, kterým proti sobě působí v Americe vláda, soudy a zákonodárci. Demokracie to tak mají nastaveny
všude, ale možná nikde není systém vzájemného držení se v šachu tak ďábelsky promyšlený jako v USA. Otcové zakladatelé měli panickou hrůzu, že sotva se zbavili anglického krále, bude jim tam vyrůstat další, i když se mu bude říkat prezident. A tak se dnes může stát, že nejmocnějšímu muži světa, který tvrdí, že musí zajistit bezpečnost největší mocnosti světa, přistřihne křídla „takzvaný soudce“ze Seattlu na opačném konci země.
Na tuhle zeď narazil ve funkci každý prezident, ale Trumpovi to trvalo jen dva týdny.
Barack Obama měl podobné modřiny jako Trump, když se i on hned na začátku svého prezidentství rozhodl jít na vlastní pěst, aby protlačil svoji agendu proti republikánskému Kongresu.
Ale je tady ještě jedna věc. Začíná se rýsovat, jak funguje Trumpův Bílý dům: Trump jede ve stejném intuitivním a improvizačním stylu, jenž mu přinesl v listopadu vítězství. Má velmi jasno, co chce, ale detaily, jak byl zvyklý ze své byznysmenské kariéry, nechává na jiných. Ale zdá se, že úředníci níž v pyramidě moci mají naopak nejasno, protože se to dozvídají spíše z tweetů a stručných prohlášení, takže si musí lámat hlavu, o co vlastně jde a co mají dělat.