Co tě nezabije, TO TĚ ROZČÍLÍ

Nemusí být pátek třináctého, nemusí přeběhnout přes cestu černá kočka, a přesto se smůla lepí na paty. Někdy nás může překvapit každodennost a zjistíme, že vše záleží hlavně na lidech kolem.

Ovíkendu se spustí hlavou dolů alpští lyžaři, budou bojovat naši biatlonisté a kdovíkdo ještě pojede z kopce nebo bude honit vteřiny. Já ale vím, co to pro mě znamená. Budeme doma u televize. Plotna a myčka pojedou non stop a pytle s odpadky se budou plnit rychleji, než je obvyklé. Abych dostála plných pytlů, musím jet nakoupit.

Trpělivě čekám na lístek od parkovacího pána. Pobíhá od přijíždějících k odjíždějícím. Hledám místo, jedu druhé kolo. Jako ve slalomu. Lomcuju už s třetím vozíkem. Střílela bych jako v biatlonu. Vzdávám se, ale zároveň mě hřeje pěkný pocit, že přijdu jen o žeton z pojišťovny. Beru si košík do ruky a uklidňuju se, že tentokrát nepotřebuju (!) koupit lahev vína. Vyhýbám se dvěma pojezdům s přepravkami a nechápu, proč se na mě jejich vodiči mračí. Usmívám se, neprudím a jsem zákazník. Překážím. Zaměstnancům i důchodcům.

„Jé, promiňte!“řekl s úsměvem mladý a hezký muž. Dal na váhu, mezi moji mrkev a citrony, svoje jablíčko. „Ale to nevadí, budeme se střídat,“reaguji rychle a rozzářím úsměv. Do řeči se se mnou nepustil, jen slušně úsměv oplatil a už jsem ho neviděla. Proč píšu takový banální, epizodní zážitek? Byl to jediný světlý bod mého dne.

U pultu s čerstvou rybou byla fronta. Nestojím tu, přijdu později. Moje první zastávka byla v oddělení s lahůdkami. Na zastávce zůstávám deset minut. Já, prodavačka a dvě váhy. Paní u jedné z nich doplňovala lepicí štítky, vůbec si mě nevšímala. Bláhové chtít slyšet: Dobrý den, promiňte, hned to bude. Neviděly mě ani další tři prodavačky. Jedna, od grilovaných kuřat, vesele pokřikovala na doplňovačku zeleniny, druhá krájela junior na velkou hromadu a třetí u salátů přetvářela okoralý vlašák na čerstvý. Povedlo se zprovoznit váhu. Vždyť jsem taky držela palce!

Gestem hlavou mi „mechanik“v mastné zástěře dává najevo, že si smím přát. Chtěla jsem paštiku z keramické misky. Vzala ji a zády ke mně hmotu dloubala. V tu chvíli přišla prodavačka od kuřat. „Už dostávám,“říkám udiveně. A přišla i paní od nářezáku, aby se mě zeptala, co chci. Všechny, nebo nikdo.

„Eto dvaceť děka, chcetě?“Slušně jsem poděkovala, ale už se neusmívám. Jdu pro rybu. Fronta nikde, prodavač nikde. Prodavač nikde třetí minutu, čtvrtou… Jdu obejít mléčné výrobky a pak se vrátím. Nemůžu dosáhnout na zakysanou smetanu. Jdu pro rybu. Čekám třetí minutu, čtvrtou… Kousek ode mě číhá hlídač v civilu, moc dobře cítí, že nemám daleko od toho, abych čapnula tu pitomou pražmu za ocas a utekla. Od kriminálu mě zvolna přišel osvobodit řezník.

Rychle k pokladně, ať už jsem doma. Při vykládání potravin z košíku se mi vysypala cherry rajčata. Popuzeně jsem je posbírala a pod úhlem posledních událostí v duchu vynadala prodavačce, která mi krabičku určitě pootevřela. Za předěl na pásu si vyložila rohlík, salám a limonádu pokladní. Evidentně to byla kamarádka té, která markovala můj nákup. Povídaly si. Byly tak zabrané do hovoru, že se mě ani nezeptala: „Billa karta?“Nebyla a nikdy nebude! Ani se na mě nepodívala. Prošla jsem pokladnou bez očního kontaktu. Drobné mi vracela nahmatáním mé natažené ruky.

U východu mě oslovil muž. Ten mi do očí hleděl. Znám ho. Hučel do mě už několikrát. Mladý muž. Žebral, vyprávěl příběhy, byl zlostný, neodbytný. Normálně by mě to bezmocné odmítání roztlouklo srdce, ale dnes mi to bylo jedno. Mě chlapečku nerozházíš! Posílám ho, ať jde za pánem s mercedesem. Nechce. Nechce pány, tlačí na ženské. Tůdle, mladíku! Jsem zocelená. Z parkoviště odjíždím nedovolenou rychlostí a na výběrčího jen lístkem mávnu. Ještě jsem v limitu!

Omlouvám se všem zdravícím, ochotným a usměvavým prodavačkám. Doufám, že příště budu mít štěstí právě na ně. ●