TÁTA? SKVĚLÝ STUDIJNÍ MATERIÁL
MARTIN DONUTIL Odešel dělat kariéru z Prahy do Brna – zachoval se tedy úplně opačně než kdysi jeho otec. Také televizní popularity se Martin Donutil dočkal o dost dřív, už v pětadvaceti letech – hraje v seriálu Četníci z Luhačovic. V čem ještě se s tátou
Když teď hrajete v tom četnickém seriálu, jaký vlastně máte vztah k policejním uniformám? K těm seriálovým, četnickým, mám vztah kladný – i když to byly ludry kousavé, nosil jsem je rád. Se skutečnými uniformami mám jen zkušenost řidiče při silničních kontrolách. A dřív, ve školním věku, mě policejní uniforma sem tam proháněla po sídlišti.
Čím jste si to vysloužil? Takové ty hlouposti, když je vám čtrnáct. Trochu jsme zlobili. Sem tam jsme něco napsali na zeď a sem tam jsme neutekli.
Bylo to i s eskortou na služebnu? Naštěstí se to vždycky vyřešilo domluvou, taky jsme byli hodně akční v tom smyslu, že škody jsme po sobě bezodkladně napravovali a šli ty počmárané zdi píglovat. Neměli jsme pochopitelně moc zájem, aby se to dozvěděli doma.
Příjmení Donutil vám při střetech s uniformami bylo spíš přítěží, nebo polehčující okolností? Po pravdě, nepředstavoval jsem se.
Narazil jste někdy na to, že příjmení Donutil je problém? Narazil. Tak jako jsou lidé, kteří mají tátu rádi, a proto mají automaticky rádi mě, aniž bych si jejich přízeň jakkoliv zasloužil, platí to i opačně – jsou tací, kteří tátu rádi nemají a projektují si to i na mě. To se děje dnes a denně a to mě taky naučilo, že dokud nemusím, tak se dodnes příjmením nepředstavuju. A vždycky mě štvalo, když jsme někde seděli a někdo snaživý na mě před ostatními ukázal – víš, čí je to syn?
Jak jste na to reagoval?
Jak se na to dá reagovat? Nasadil jsem křena, sklopil oči a čekal, až proběhnou všechny ty klasické otázky, jestli je táta doma vtipnej jako v televizi a jaký to je, být jeho synem.
Zkusme to opačně. Co by odpověděl váš táta na otázku, jaké to je, být vaším otcem?
Asi by řekl, že jsem byl odmalička hrozně paličaté dítě, nenechal jsem si do ničeho mluvit. I když zpětně musím uznat, jak to většina dětí dělá, že rodiče měli ve spoustě věcí pravdu. Ale já to tehdy viděl jinak a nechtěl jsem se o tom s nimi bavit.
Váš otec působí navenek jako silná osobnost, autorita.
V tom se rozhodně nemýlíte.
Takže vás uměl výchovně srovnat?
To uměl, ani na mě nemusel vztáhnout ruku. Ale v mé výchově sehrálo velkou roli, že když jsem byl malý, táta byl hodně zaměstnaný, většinu času na cestách. Daleko víc jsem byl doma s mámou, takže většinu problémů si se mnou musela odtrpět ona a tátovi se volalo, až když už nebylo zbytí. To pak na mě zvedl hlas po telefonu a já věděl, že je konec srandy.
Ovlivnilo vás, že je otec tak dominantní?
Táta je svébytný, ale nikdy jsem neměl pocit, že by bylo nějak náročné s ním vyjít. Naopak. A z profesního pohledu je táta pro mě jako pro herce skvělý studijní materiál.
Co maminka?
Máma je povahově kouzelná bytost, která by se rozkrájela pro druhé – to jsem, myslím, podědil po ní. Taky jsem od ní pochytil, že hostům by se vždycky mělo nabízet to nejlepší a že k lidem se má člověk chovat slušně a snažit se, aby si o vás udělali dobrý obrázek hned na první dobrou, což se v mé profesi vyplácí.
CHACHÁ, MÁM NÁSKOK!
Podobou by vás táta nezapřel. Co jste po něm rozhodně nezdědil?
Myslím si, že jsem mnohem větší introvert.
Těžký introvert?
Spíš rozporuplný. Zvláštně se to ve mně střídá, sám tomu nerozumím. Spousta kamarádů i táta chtějí být hvězdou večírků a středem pozornosti; mě to ne vždycky naplňuje, dost často rád sedím v koutě a jenom poslouchám, ale občas se ta potřeba být středem pozornosti ve mně probudí.
A když máte ty dny, kdy o pozornost nestojíte?
Tak hrozně rád relaxuju u her, jsem vášnivý počítačový hráč. Často místo abych někam večer šel, zůstanu doma a svolám se kvůli hraní s nejbližšími kamarády, které mám už od základky. I v tom jsem asi taky trochu jiný – že si držím už odmala určitý okruh kamarádů. A i když teď žiju v Brně, tak se v Praze potkáváme a trávíme většinu času spolu.
Našli bychom ještě něco, v čem se vy a váš otec lišíte?
Rozhodně nejsem takový dříč jako on. Táta má neuvěřitelný pracovní zápal, kolikrát tomu až nerozumím – přijedeme domů, a zatímco já jdu do hospody nebo si jdu zahrát na počítači, táta čte scénáře. Připravuje se na další den na zkoušku, učí se texty. Tohle bych měl hrozně rád po něm – a nemám.
Co myslíte, že je motivem té jeho pracovitosti? Ambicióznost?
Myslím, že do jisté míry ano. A asi i to, že se chce pořád udržovat ve formě, taková forma strečinku – ví, že nesmí polevit, pokud chce být na vrcholu.
Vás ten vrchol neláká, že si za tím tolik nejdete?
Jdu, ale možná jinými prostředky. Nebo jsem to ještě nepochopil a je to jedna z věcí, které mi dojdou časem.
Času každopádně máte dost. Váš táta se mimo divadlo proslavil ve filmech a televizi až po čtyřicítce. To vy máte za sebou velký seriál už v pětadvaceti. To jsem si říkal, už když jsem vyšel z konzervatoře a šel na Provázek, že mám čtyři roky náskok – chachá, táta teprve končil JAMU, to já v jeho věku už budu mít za sebou hlavní roli. Ale ono se vám to pak slije, život je poskládaný z náhod a je jedno, jaký máte náskok. A dnes vidím, že jsme si v té věkové cestě rovni, protože táta v mém věku už zářil v Baladě pro banditu, takže byl naopak spíš o kousek dál než já dnes.
Bývá vůči vám kritický, aby vás postrčil výš?
Rozhodně, tohle jsme doma razili vždycky. Pokud běží v televizi nějaká naše věc a záleží nám na výsledku, tak se na to všichni společně podíváme a zpětně si shrneme a natvrdo řekneme, co bylo dobře a špatně. A myslím, že to je dost přínosné, protože nikdo vám to neřekne lépe než rodič nebo partner.
ZKUSÍME TO VĚTŠÍ SILOU
Jaký tátův názor vám profesně pomohl nejvíc?
Paradoxně mi asi nejvíc pomohl tím, že mě obecně od herectví na začátku dost odrazoval. Protože mě tím neuvěřitelně namotivoval. Říkal mi: Běž studovat herectví až na vysoké škole, počkej si, jít na konzervatoř je moc brzo, máš čas, rozmysli si to, budeš to mít těžké...
NEJVÍC MI POMOHL TÍM, ŽE MĚ OD HERECTVÍ NA ZAČÁTKU DOST ODRAZOVAL. NEUVĚŘITELNĚ MĚ NAMOTIVOVAL.
To všechno mě hrozně utvrzovalo – tak já ti to teda ukážu, já tě přesvědčím, a just jo! Tahle jeho metoda na mě zapůsobila podobně víckrát.
Například?
Do nějakých čtyř let jsem neuměl říct „r“; měl jsem s tím strašný problém, šlapal jsem si na jazyk. Táta se mě to nejdřív snažil naučit, tlačil na mě, nešlo to. Pak si ze mě začal dělat srandu – to stejně v životě neřekneš, přijď za mnou, až budeš umět říct „r“! To bylo tak motivující, že jsem se do toho zakousnul, přiletěl jsem za ním a vypálil takové „r“, že jsem to už nikdy nezapomněl.
Kdy k vám byl výchovně nejdrsnější?
Asi jak mě naučil plavat, což bylo poměrně brzo. Jednou v rybníku mě donutil sundat si rukávky a kruh a s mým starším bráchou si se mnou pohazovali, pomalu mezi sebou rozšiřovali distanc a najednou mě táta záměrně nechytil a nechal mě v té vodě plácat. A já vyplaval, díky tomu šoku jsem se to naučil. Ale je fakt, že jsem ho za to minimálně tři dny nesnášel a myslel si, že mu to nikdy neodpustím.
Mluvili jsme o tom, kdy pomohl on vám. Kdy jste naopak nejvíc pomohl vy jemu?
Napadají mě jen drobné situace typu, kdy má táta za sebou neuvěřitelně těžký den, do toho se k němu stále upínají různí lidé. On
sedmdesáti z nich odpoví na pozdrav a pak toho jednasedmdesátého přeslechne nebo se nezachová tak vstřícně, jak ten člověk očekává, tak ho na to upozorním. Ale jsou to banality. A doufám, že jednou se najde někdo, kdo v tomhle bude pomáhat mně.
Spojuje vás nějaká nešťastná vlastnost?
Jsme nerváci, to je náš obecný donutilovský genom. Většinu věcí se snažíme vyřešit na sílu – tím nemyslím, že bychom šli proti někomu pěstí, ale když nám něco nejde a mělo by to jít ohnout nebo otevřít, tak to zkusíme větší silou. Většinou to nedopadne dobře, ale stejně se z toho málokdo z nás poučí.
To mi připomíná historku z představení Sluha dvou pánů, kterou mi vyprávěl: zradilo ho koleno, vytryskly slzy, ale nakonec to stejně dohrál. A vy jste byl prý přímo u toho.
To si vzpomínám. To koleno si stahoval před představením, ale asi si ho tenkrát stáhl víc, a tak vyskočilo. V zákulisí jsem mu to trochu povolil, snažil se ho namotivovat, že to bude dobrý, protože jsem viděl – a to je u něj co říct – že by to představení odpískal, a to mi přišlo líto. Protože vím, že když se kousne, tak do toho jde přese všechno.
Kolikrát jste to představení hráli společně?
Spočítané to nemám a donedávna jsem měl pocit, že jsem tam poměrně nový, nastupoval jsem tam ještě na konzervatoři – to mi bylo devatenáct. A derniéru jsme měli v mých pětadvaceti – takže šest let.
Na premiéře Sluhy dvou pánů – to vám byly tři roky – jste prý všechny přesvědčoval, že jednou budete taky herec.
Protože jsem viděl, jak se spousta lidí neuvěřitelně směje, jak tam můj tatínek hopsá a něco říká, a tak jsem to chtěl taky umět. Paradoxní je, že komediální žánr mě dnes láká mnohem míň, víc mě baví alternativní styly a objevování, co ještě v divadle nebylo a co by divadlo mohlo snést.
Jaký nejsilnější okamžik z derniéry Sluhy dvou pánů máte pořád před očima?
Tátu – jak stojí sám na forbíně, děkuje všem divákům, že ho třiadvacet let chodili podporovat a že měl tu šanci na těch prknech hrát – se všemi kolegy, které tam kdy potkal. To bylo dojemné.
Je v zákulisí při derniéře smutno?
Paradoxně ne, ale nějak to ve vzduchu cítíte. Ať už jsme hrávali ve Stavovském, nebo v Národním, my všichni ostatní kromě táty, který neslezl ze scény, jsme měli místečka, kde jsme se scházeli a probírali úplně banální věci typu, co je nového od doby, kdy jsme se neviděli. To se dělo i na téhle derniéře, jen tam byl ten hořký ocas, že v tomhle kolektivu se asi vidíme naposledy, protože každý jsme byli odjinud, málokdo tam má angažmá. Takže to bylo smutnější.
Co se dělo po děkovačce?
Šli jsme si všichni na chvíli společně ještě sednout, což bylo hrozně hezké. A jak na sobě cítím, že jsem se pořád ještě úplně nesmířil s tím, že je to za mnou, tak si nedovedu představit, co to musí být pro tátu, když se s tím loučil po třiadvaceti letech.
Řekl vám k tomu něco osobního?
Utkvělo mi, jak řekl: „Třeba zas někdy.“Což, myslím, mluví za vše, jak asi těžce se smiřuje s tím, že už nikdy by se tam nepodíval.
PROČ BRNO?
Nestává se často, aby Pražák odešel za kariérou do Brna. Vy ano. Vy nechcete žít v Praze?
Rozhodně chci. A netajím se tím, v Praze jsem se narodil, jsem na to hrdý, jsem tam neuvěřitelně šťastný. Ale zároveň v době, kdy jsem končil školu a ta nabídka jít na Provázek přišla, jsem měl pocit – a ten trvá doteď, že mě nic lepšího potkat nemohlo. To je totiž divadlo, které přesně vyjadřovalo, co jsem od divadla očekával a chtěl zažít.
Dokázal byste najít na Praze aspoň jednu chybu?
Jednu ano, Praha je strašně anonymní. Na Brně je kouzelné, že i když se někomu chcete vyhnout, tak ho najust potkáte.
Vaše přítelkyně je z Brna?
Je. Ale strašně se jí líbí v Praze a myslím, že kdybych jednoho dne řekl, že jdeme do Prahy, tak neváhá ani vteřinu.
Můžete z vlastní zkušenosti vyvrátit nějaký mýtus o Brně?
Těch mýtů je víc. Například jak se traduje,
že Brňáci nemají rádi Pražáky. Stejně si nemyslím, že Pražáci nemají rádi Brňáky – to čerpá z jakési dávné rivality, která už dávno neplatí. Z mé zkušenosti Pražáci jsou Brňákům úplně ukradení a naopak. Snad jediné, co Brňáka možná zvedne ze židle, je, když se Pražák začne v Brně chvástat tím, že je Pražák. Ale koho by takové věci nenaštvaly.
Jak vás, Pražáka, divadelní kolegové před lety v Brně přijali?
Úplně krásně. Nejlepší kolektiv. Ale to asi říká každý herec o svém divadle.
Přece jen – nastoupil jste do divadla, odkud před lety odešel do Prahy váš táta. Neříkejte, že se o to kolegové aspoň náznakem slovně neotřeli.
Právě že vůbec. Když mě tam Vladimír Morávek angažoval, den před začátkem sezony jsme jeli na soustředění, kam jsem přijel jako ušák, který vůbec nikoho neznal. Byl jsem z toho strašně vyplašený, cítil jsem, že kluci jsou na mě nachystaní a chtějí si mě trochu podat, než mi to přátelství dají. Ale než něco stihli, tak jsme si sedli a už na to nebyl prostor. Na první dobrou jsme se všichni skamarádili, což trvá doteď.
Vysvětlete mi jako laikovi, v čem je lepší hrát v malém divadle než třeba v Národním, kde vás může obdivovat násobně víc diváků?
Nejde o to, pro jaké množství lidí hrajete, ale spíš co a s kým hrajete. Mě vždycky bavilo, když divadlo něčím trochu pobuřovalo, až útočilo na něco aktuálního, když je zlobivější.
Z Prahy vám žádná nabídka od nějakého zlobivějšího divadla za poslední roky nepřišla?
Vlastně ne. Do jisté míry je to zažité tak, že musíte dát najevo, že byste nějakou nabídku přijal. Tím, že do těch divadel chodíte, zmiňujete se o tom, že byste chtěl změnit působiště. Jasně, dávají se i hostovačky, ale dokud máte cejch, že jste koněm určité stáje a nehodláte z ní vystupovat, tak vás nikdo nelanaří, nebylo by to etické.
Kdybyste řekl tátovi, myslíte, že by vám k nějakému místu v Praze nepomohl?
To právě nechci, tohle strašně nemám rád. A je to jeden z důvodů, proč jsem se vždycky představoval křestním jménem, a nikoliv příjmením. Nechci, aby někdo mohl jen pojmout podezření, že jsem někde tátou protlačovaný – ne, chci si všechno prosadit sám, svým projevem a herectvím. Nechci být jeho duplikát.
Co je pro vás těžší? Soustředit se na roli v seriálu, kde se točí na přeskáčku, nebo zkoušení divadla?
I když teď dost kolegů, kteří hodně točí, asi naštvu, tak práce v divadle je větší dřina. Tři měsíce každé ráno chodíte zkoušet a každý večer hrajete. A když do toho ještě něco točíte, je vážně řehole novou divadelní postavu vystavět a zafixovat. Hrát potom představení je už vždycky radost. Filmařina mě strašně baví – když už točím, ale jinak je to vlastně neustálé čekání. Člověk přijede na natáčení v sedm ráno, než vás obléknou a nalíčí a dostanete se na plac, může být už deset dopoledne. Natočíte jeden obraz, pak máte třeba tři obrazy volno – mezitím nuda, čekání.
A co pro herce znamená víc? Televizní popularita a příjemný přivýdělek spojený se seriálem, nebo živý potlesk po divadelním představení?
Je fakt, že u filmu vám lidi nezatleskají přímo, pak vám samozřejmě někdo poděkuje nebo pochválí dodatečně, ale jinak je ta odměna podobná. A i důvod, proč to děláme – ta radost z dobře odvedené práce.