DÁMA S PSÍKEM
Šulcka? Ve Vokovicích každý ví. Rohový dům se zahradou. Dům s kuchyní, kterou Marie Poledňáková okopírovala do filmu S tebou mě baví svět. Dům, v němž Jana Šulcová zažila asi všechno, co se dá zažít. Slávu, lásku, úspěch, radost, bolest, smutek, pád i to
Venku mrzne, a tak nechce ven, aby neuklouzla. Po všech zdravotních problémech, kterými si prošla, to není těžké pochopit. Takže počkám, než se otevřou dveře od garáže na dálkové ovládání. Nejdřív přiběhne Adina, chundelatá fenka. A pak mi ve dveřích pomalu podá ruku Jana Šulcová a změří si mě přísným pohledem. Jestli jsem hodna toho vstoupit do domu a taky do života, ve kterém proběhlo tolik odlišných etap. „Tak pojďte.“
ASI JSEM BYLA HEZKÁ
Fenka Adina je její osmý pes. Všichni byli hodní a zlatí, jen ten čtvrtý, nalezenec, pokousal půlku Vokovic. „Dozvěděla jsem se, že kdyby si na něj někdo stěžoval, mohli by ho utratit, tak jsem pak zdravila celé Vokovice včetně miminek. Ale on nekousl hned, vždycky dvakrát varoval. Ve Vokovicích jsem učila generace dětí v mateřských školkách, jak se chovat ke psovi. Pes nemá ručičky. A když ho pohladíte zezadu, lekne se a rafne. Psovi musíte dát nejdřív očuchat ruku, zeptat se páníčka, a pak si ho teprve pohladit.“
Adina spokojeně dříme u mých nohou a já jsem ráda, že jsem jí nejdřív dala aspoň očuchat tu ruku.
„První byl kokršpaněl Darek,“začne sama Jana Šulcová a zapálí si cigaretu. Její hlas je hlubší a drsnější, než býval, ale ta příjemná melodičnost je tam pořád. „Táta mi psa nikdy nechtěl dovolit, až když onemocněl a ležel v nemocnici s chřipkou, dostala jsem svolení.“
To už jste byla na DAMU? Ano. Ve druhém ročníku. To byla nejkrásnější léta mého života. Byla jsem tak šťastná. Bavilo mě to, do školy jsem se těšila.
Kdo s vámi studoval?
Viktor Preiss, Jiří Štěpnička, Martin Štěpánek, Jorga Kotrbová, Vízner...
Silný ročník. Vy ale nejste z herecké rodiny. Kde se to ve vás vzalo? Asi jsem vypadala dobře. Byla jsem hezká holka. U přijímaček seděl Miloš Nedbal, Dana Medřická, Leo Spáčil, kterého nikdo nezná, ale byl to skvělý pedagog.
V HOSPODĚ S DELONEM
Přímá, stručná. Mluví klidně, pomalu a od každé otázky odbočí tam, kam chce ona. Proč to šlo ze začátku všechno tak snadno? A není to jedno? Roky na DAMU. Etudy, které vymýšlely s Jorgou Kotrbovou a kterým se smál celý ročník. Třeba tu na téma Můžeš mi to odpustit? Byla o siamských dvojčatech a budoucí herečky se k sobě přivázaly těhotenským županem. „Ona se ode mě dozvěděla, že se chci od ní nechat oddělit, protože jsem silnější.“Mělo to úspěch? „Spáčil nám řekl, že nás chválí za odvahu. Ale že to je nechutný.”
Roky na DAMU. Místo obědů venčení prvního psa, který dostal v roce 1968 od stávkového výboru speciální povolení, aby mohl být se svojí paničkou ve škole. Ve druhém ročníku Janě Šulcové zemřel otec. Byla to jedna z prvních událostí v jejím životě, kdy ukázala, že vydrží hodně. Teď měla to nejlepší pořád před sebou. Inscenace. Divadlo. Televize. A k sociálnímu stipendiu i prospěchové. „Já byla na DAMU nejbohatší člověk. Brala jsem tisíc korun, to bylo jako dneska dvacet tisíc.“
Kdy jste dostala první roli?
Až později jsem si uvědomila, že k herectví je potřeba štěstí. Znám tolik vynikajících herců, kteří jsou na oblasti a vždycky tam zůstanou. Před pár lety jsem točila v Ostravě a potkala Norberta Lichého. Nikdo o něm v té době neslyšel. Úžasný herec. Teď naštěstí neví, kam skočit.
Vy jste štěstí měla.
První mě objevila Eva Sadková, točila jsem s ní jednu z povídek Alberta Moravii s Martinem Štěpánkem. Dát začínající herečce takovou roli... Měla jsem asi štěstí.
A pak jste hned nastoupila do Městských divadel pražských. Mladá, krásná... Ano. Ale nikdo mi nic nezáviděl. Všechny kolegyně byly dámy!
S kým jste hrála?
Třeba s Jiřinou Šejbalovou. Ukazovala mi v šatně vestavěnou skříň a říkala: „Tady jsme vždycky měly troje večerní šaty, protože jsme nikdy nevěděly, který továrník nebo milionář nás pozve na večeři. A za tu večeři jsme dostaly norkový kožich.“To mi řekněte, kde jsou ty časy? Jak se to dneska chovají chlapi k ženským? A víte, co je na tom nejhorší?
Ne.
Že oni ani nevědí, že nevědí.
Ano... Jací byli muži za vašich mladých let? Na MDŽ stáli všichni kluci z ročníku v pozoru a pro každou holku měli kaktus. Nebo jsme jeli na vodu. V loďce dva, háček a kormidelník, a kluk mi řekl prosímtě lehni si, opaluj se, já budu pádlovat! Dneska by se válel on.
Co se změnilo?
Všechno. Když jsem nastoupila do Městských divadel pražských, musela jsem přijmout určité zákonitosti. Byli jsme vedení k přesnosti. Pracovitosti. Nedovolili jsme si být drzí. Dneska?
Dneska?
Aby začínající herec přišel s omluvou, že si špatně napsal představení? Herci hrají v horečce, se sádrou na noze. Ale aby někdo zavolal, že má rýmičku? Doba se prostě změnila. A vůbec ne k lepšímu.
Zmínila jste rok 1968, co pro vás znamenal? Když přišli Rusové, bylo to strašný. Je vám dvacet a škrtnou vám dvacet let nejkrásnějšího života.
Pro vás ale začínaly zlaté časy. Hrála jste v divadle, točila jeden film za druhým. Přišla jsem do divadla, přečetla si ferman a řekla si buď hurá, já točím, a nebo hurá, já zkouším. A takhle to šlo až do převratu. Pauzu jsem měla, jen když se narodily děti.
Nebylo toho někdy až moc?
Točila jsem hodně, ale nikdy ne tak, abych zanedbala děti. Já neumím číst scénáře. Vždycky jsem si ho přečetla a pak si řekla, tak uvidíme. Připravuju se na každý natáčecí den zvlášť. A pak to z vás padá samo.
Dostávala jste role samých krásných dam. Jednou mi řekla Irena Kačírková: „Smiř se s tím, že my dvě nebudeme nikdy hrát ženy z lidu.“Protože nevěděla, jak ten čas pomine. Takže ano. Hrála jsem většinou vznešené, ušlechtilé ženy, na které se muž vykašle a pak toho lituje, ale už je pozdě. Ale taky jsem dostala roli psychopatky v Panence. To se točilo tady ve Vokovicích. Ale pravda je, že to byla výjimka.
Kdo z kolegů vám byl nejbližší? Dana Medřická. Irena Kačírková. Helena Kratochvílová...
A hrála jste s mladým Bartoškou. To vám závidím. A teď si představte, že jsme při natáčení Oldřicha a Boženy leželi nahý v posteli a vyprávěli si o rozvodu elektrického proudu. S ním je strašná sranda. Ale i Petr Čepek, Viktor Preiss. Mimochodem stejně jak dobrý je herec, tak umí kreslit. A ještě nádherně zpívá.
Nepochybuju, že s muži jste problémy neměla, ale co kolegyně, herečky, nežárlily na vás? Občas z někoho vylezlo, že mi záviděly, kolik toho točím. A jednou mě obvinila kolegyně, proč se chlubím, že točím, když ona nemá do čeho píchnout. Ale já přece nemohla řešit mindráky kolegyň.
Takže závist tam někde byla? Podívejte, já měla od druhého ročníku na DAMU angažmá v Městských divadlech pražských a nikdy jsem o tom nemluvila. Spolužačky jsem měla ráda a věděla jsem, že by jim to bylo líto. Později mi řekly, že si mě za to hrozně vážily.
Věděla jste, že jste úspěšná? Nepřemýšlela jsem o tom, byla to prostě samozřejmost. Já si vždycky říkala, že si pro každého jednou přijede zlatý kočár. Ale pro mě jezdil každý den.
Cítila jste se být slavná? Ne, vůbec ne.
Dobře, ale musela jste alespoň tušit, že jste pro mnoho mužů naprostý idol. Tak ať se přijdou podívat dneska. Sedím tu 24 hodin denně sama a telefon se rozezvoní až teď, když mám narozeniny.
Setkala jste se s nějakými hvězdami ze zahraničí? Ano, samozřejmě, na festivalech. Třeba v Moskvě s Mastroiannim.
Jaký byl? Hrozně milý. A na Slovensku jsem měla společnou šatnu s Giuliettou Masinou. Tehdy tam točila Perinbabu. Volala Fellinimu, že
musela sejít a vyjít sedm set schodů do Ledové jeskyně, a on byl překvapený: Proč ti to nepostaví v ateliéru? Nebo jí chtěli zalichotit, tak pro ni poslali Tatru 13 a ona vylítla: „Třináctka! No to v žádném případě! V Itálii není ani dům s číslem 13!“A pak si jedna maskérka stěžovala, víte, že si nechávala obouvat i boty? A já jí na to řekla, když dovolíte, já jí je ráda zítra obuju sama.
Prý jste potkala i Alaina Delona.
Samozřejmě. Jaký byl? Neřeknu. Proč?
Protože se někde objevily pomluvy, že jsme byli milenci.
Upřímně. To by vám přece nikdo nemohl mít za zlé. Ale prosím vás! Já byla v té době čerstvě zamilovaná. Vůbec by mě to nenapadlo.
Tak mi aspoň řekněte, jak vypadal.
No úžasnej. Měl jizvu, a když jsem se ptala, od čeho ji má, odpověděl, že se rád pere. Ale rozumíte, když s vámi sedí v roce 1969 Alain Delon v hospodě na Žižkově a dává si vepřové se zelím, nikdo si ho nevšimne. Protože by tomu nikdo nevěřil. Já s ním ale rozhodně nic neměla. Já se nikdy nenaučila ani koketovat. Vždycky jsem myslela, že chlap má dobývat ženskou a ne ženská chlapa.
Možná jste to jen nepotřebovala. Vám stačilo hodit okem. Ale já neházela ani vokama! Mně teď říkal Petr Nárožný při natáčení Trpaslíka, když jsme odpočívali o pauze: „Jsou krásné herečky, které působí křehce a slabounce. Ale tys přišla a každého chlapa jsi vykastrovala na osm metrů!“Ale taky dodal, že když dojde na lámání chleba, jsou tyhle křehulky tvrdší než ocel, zatímco o mně věděli, že jsem ve skutečnosti citlivka a tohle je moje obrana.
Natočila jste desítky rolí, ale většina lidí si vás vybaví ve filmu S tebou mě baví svět. Někde jsem četla, že na něj nevzpomínáte ráda. To není pravda, nevím, kdo si to vymyslel. Naopak to byla nádhera, nikdo nás nemusel volat na plac. Všichni jsme pořád stáli za kamerou a všechno nás zajímalo. Jak se natáčela vaše nejslavnější scéna, kdy projedete odpadní jámou? Tři dny. Scéna, kdy šlápnu na otevřený poklop, se točila ve tři ráno v interiérech na Barrandově. Marie Poledňáková mi nabízela, že to můžeme odložit na později. Ale šla jsem do toho hned. A zarazila si třísku do ruky pět centimetrů hluboko. Ale to jsem Marii vůbec neřekla.
Jste s ostatními ještě v kontaktu?
Ano. Marie mi teď poslala svoji knihu. Támhle leží... A Matýsek je dneska o hlavu vyšší než já.
A co Pepíno?
Ten na nás jediný kašle.
Co to znamenalo, být v té době známá herečka? Nějaké výhody? Nanejvýš to, že mi něco schovaly prodavačky. Nebo jsem přišla do Máje a tam brečela prodavačka, že se syn nedostal na školu, i když má samé jedničky. Tak jsem šla na národní výbor a kluk se tam dostal.
To jste byla vždycky tak nezištná?
Já razím zásadu: Přivézt léky komukoli. Dostat na školu kohokoli. A zastavit automobil manžela své úhlavní nepřítelkyně, který ji jede načapat domů.
Tomu nerozumím.
No aby ji nenachytal! A proč?
Protože když je ženská nevěrná, znamená to, že má všeho po krk. Když je nevěrný muž, nic se neděje.
TO BYL PŘEVRAT
„Já měla až do převratu hezký život,“přeruší najednou další debatu o psech. Nemá ráda výraz revoluce, tak to období nazýváme převratem. Ten výraz je opravdu mnohem výstižnější. Pro ni to byl převrat se vším všudy.
Moc štěstí vám nepřinesl...
Na jednu stranu jsem byla šťastná, že jsou komunisti pryč, na druhou stranu to byla hrůza. Práce nebyla. Odešla jsem z divadla, protože jsem se nemohla dívat na lidi, kteří se nahrnuli na vysoké pozice a začali dělat milionové projekty, které se nikdy nezaplatily. Najednou jsem věděla, že odejdu. Neměla jsem úspory, nic. Žádný krizový plán? Ne. To musela být rána.
Říkala jsem si, že moji režiséři umřeli a mladí mě neznají. Tak jsem si to zdůvodňovala. Ale mrzelo mě to.
A do toho přišel rozvod s Oldřichem Víznerem. Byli jsme nejšťastnější lidi na světě. Jenže v roce 1983 nám na dovolené na Elbě před očima uhořel Oldův bratr. Ve stanu mu vzplála bombička od vařiče. Nepřežil to. A Olda si to nikdy nepřestane vyčítat.
Myslíte, že to byl jeden z důvodů, proč se rozpadlo manželství? Nevím. Možná. Ale hlavně, kdyby to udělal dva roky předtím. Nebo dva roky potom. Ale ne v době převratu, kdy jsme byli všichni profesně v háji.
Neskřípalo třeba to, že jste byla jako herečka mnohem úspěšnější? Já byla v minulém životě pes. Ten si čuchne k druhému a buď se servou, nebo jsou kamarádi. Mě nikdo nikdy nezklamal, ale tady jsem cítila, že se jednou něco stane. Ano, cítila jsem to, když jsem začala hodně točit. Nebo když Oldovi někdo řekl pane Šulc.
V čem pro vás byl rozchod nejtěžší?
Říká se, že pro člověka je nejtěžší partnerovo úmrtí. Ale já si myslím, že je to rozvod. Když někdo umře, tak s vaším jménem na rtech.
Ale když vás ten druhý začne ze dne na den nenávidět, to nepochopíte.
Rozváděla jste se, práce nebyla, co jste dělala? Živila jsem se dabingem. Ale pak zjistila spousta nul, že může dabovat taky, a udělala si z dabingu mafii. Náš dokonalý dabing je dávno minulost.
Koho jste dabovala nejradši?
Catherine Deneuve. Mně se dneska stává, že si pustím televizi a nepoznám se. Mám hrozně ráda Columba. Každý díl jsem viděla tisíckrát a podívám se na něj znova. A tuhle jsem si říkala, jak to ta česká herečka mluví dobře, a pak jsem si uvědomila, že jsem to já!
A v téhle době přišla etapa, o které nerada mluvíte. Lidi nepřemýšlí, ale soudí. Slyší jen to, co chtějí slyšet. Měla jsem období, kdy jsem pila alkohol. Je to už třicet let a já to mám pořád na talíři, protože jsem to přiznala ve 13. komnatě. Myslela jsem, že tím třeba někomu pomůžu, ale teď si říkám, jestli jsem se tím nezabila.
Ale třeba jste tím někomu pomohla.
Ale sama jsem se poškodila do konce života! Věřím tomu, že až budu mít pohřeb, tak to tam ještě někdo zmíní.
Všechny ty události poškodily hlavně vaše zdraví. Před pětadvaceti lety mi zvorali operaci žlučníku a museli mi udělat vývod od slinivky. Ležela jsem v nemocnici, měla 43 kilo a prstama si objala lýtko.
A skoro jste umřela. Dávali vám pětiprocentní šanci na přežití. Napsali mi morfium, abych vydržela bolesti. Viděla jsem v lékařské zprávě MO, což je ve filmařině „mimo obraz“, ale já věděla, že je to morfium.
Napadlo vás někdy, že je to konec?
Jednou ano. Je to pocit, jako když vám dá někdo srdce do svěráku. Nelitujete, že umřete, ale jakou tím dětem uděláte bolest. To mě na umírání překvapilo. Mě vždycky ve všem podržel humor. A já ho najednou ztratila. Zmizel. Přišly za mnou děti. Přátelé. A já se těšila, až odejdou.
Co se pak stalo?
Pak se to změnilo. Jak?
Šla jsem na hypnózu, abych přestala kouřit, a hypnotizér kouřit začal. Na mou duši. Všichni říkají, že jsem hrozně vnitřně silná. Přežiju všechny. Porazila jsem to prostě svojí vnitřní silou.
Věděla jste to o sobě?
Ano. Když mi ve dvaceti umíral táta, seděla jsem u něj a držela ho za ruku. Pak jsem ho celého umyla. A do rána si povídala se zdravotní sestrou, aby se moje máma s bráchou mohli vyspat. Vzpomenete si na ten moment, kdy jste se odrazila? To si nepamatuju. Najednou to přišlo. Samo. Najednou jsem cítila, že jsem se v něčem změnila. Přestala jsem se trápit kravinama, začala lidi víc chápat, víc je poslouchat.
A když se dneska podíváte zpětně. Co byla ta hlavní příčina toho všeho? Rozvod! A sedm let nato štítná žláza. Když se vám něco takového stane, přesně za sedm let na minutu na to tělo odpoví. Takhle jsem to slyšela, a tak jsem si to ověřila.
KONEČNĚ JSEM HERDEKBABA
Jana Šulcová je přísná dáma, která umí s noblesou a elegancí proložit větu ostřejším slovem. „Musíte mě omluvit, u nás se takhle mluví,“oznámí mi, když na to dojde. A mně to nevadí. Neustále odbočuje a pak bez výstrahy vysvětlí, že je roztěkaný člověk, který se soustředí jen na svoji práci. A taky že je emotivní hysterka. Při každé větě je jasné, že svůj sarkastický humor zase našla. Hraje v divadle. Dostává dobré role. Upřímně, možná až ve filmu Kobry a užovky, kde hraje alkoholickou matku, mi došlo, jak skvělá je herečka.
Nevadilo vám, že jste se ve filmu Kobry a užovky objevila tak zošklivená? Já byla šťastná, že tam nehraju žádnou nafintěnou dámičku.
Dobře, ale na hlavu vám prý vylili půl litru oleje. Příjemně mi v tom nebylo. Ale jakmile se rozjede kamera, víte, že je to potřeba. Že to k té roli patří. Stejně jako jsem věděla, že Juta Saská, kterou jsem hrála v Oldřichovi a Boženě, se musí modlit ve studánce nahá, aby mohla dát Oldřichovi dítě.
Ale pořád je asi příjemnější se svléknout jako krásná, mladá než se nechat v sedmdesáti namaskovat na naprostou trosku. Víte, jeden režisér někde v rozhovoru řekl, že jenom kvalitní herečka se takhle nechá poničit před kamerou. A já nepochopím herečky, které by to neudělaly. Nejhorší je, když má hrát herečka starou bábu a myslí si, že to udělá tím, že si do ruky vezme hůlku. Pak nevíte, jestli drží hůlku, nebo paraplíčko.
Takže vy si tu bábu zahrajete ráda.
Mně nevadí stáří. Jediné, co mi vadí, jak u toho člověk zoškliví. Ale zase si můžu zahrát úžasnou herdekbabu v Trpaslíkovi!
Konečně dostáváte role žen z lidu? Přesně tak!