Trump kontrarevolucionář
Prezident Donald Trump rozčilil levicové liberály, když svým výnosem zakázal vstup do USA občanům sedmi muslimských států. Ale čemu se jeho kritici diví, vždyť jen plní své volební sliby.
Stačilo jedenáct dní a dvanáct prezidentských výnosů, a liberální levici v Americe posedla ještě větší zuřivost než po prezidentově uvedení do úřadu. Její menšinová frakce demokratů v Kongresu verbálně šílí. Ani plánovaná zeď na mexické hranici, ani stop zelené politice nevyvolaly takovou vřavu jako výnos Donalda Trumpa, který má na pár měsíců zastavit příchod občanů ze sedmi muslimských – až na Írán – rozvrácených států. Své příznivce Donald Trump potěšil (43 procent Američanů s ním podle průzkumu IPSOS souhlasí), ale rozpoutal divoký konflikt se zpolitizovanou soudní mocí, jenž jistě skončí u nejvyššího soudu, který se od nešťastného potratového zákona (1973) stal de facto další legislativou. Trumpův zákaz totiž napadly generální prokuratury čtyř států federace.
Od vietnamské krize a možná od občanské války (1861) nebyla nikdy americká společnost tak rozštěpená, natož aby ji prezident svými agresivními a vychloubačnými výroky ještě v nenávisti podněcoval. Levice nemůže pochopit, že s její moralistickou politikou antidiskriminace, podpory sexuálních menšin, rovnoprávnosti žen, dotační ekologie, sociálních i lidských práv a vírou v nadřazenou jednotu globálního lidstva bez hranic může někdo nesouhlasit. Copak lze zvrátit pokrok? Nahradit všelidské bratrství národním egoismem a zničením mezinárodní spolupráce? Ten šílenec v Bílém domě chce snad plnit své absurdní sliby.
Politické náboženství však nezná kompromis, a tak zuří válka slov. Zločince totiž nutno diskreditovat a svrhnout tak jako kdysi populistického a daleko oblíbenějšího prezidenta Nixona.
Svou skutkovou podstatou nicotným, dočasným zákazem si Trump vysloužil i v Evropě nenávistné útoky těžkého kalibru, jako by porušil svatý princip nediskriminace, ačkoli je muslimských států na světě padesát. Na obálce německého týdeníku Der Spiegel zdvihá uťatou zakrvácenou hlavu sochy Svobody (čí že to svobodu porušil?) a prezident Rady Evropy v něm vidí největší hrozbu pro Unii hned vedle Ruska, války, islámského teroru a Číny. Ředitel norského Institutu pro výzkum míru Kristian Harpviken sdělil novinářům, že letošní Nobelovu cenu za mír získá nějaký vážný odpůrce Trumpa.
Je třeba přiznat, že Trump voličům opravdu slíbil, že nebude brát muslimy, což mu v gratulaci ke zvolení vytkla německá kancléřka. A jeho nenáviděný šéf poradců Steve Bannon, mozek úspěšné volební strategie, považuje islám, ne jen jeho politické výhonky, za největší hrozbu západní, judeokřesťanské civilizaci. Rád by obnovil národní souručenství, jež by etický křesťanský monoteismus posílilo.
Americké vlády od roku 1965 ovšem nesmějí imigranty vybírat dle původu, rasy či náboženství. V zemi emigrantů s komplexem z rasismu se víra v jednotu lidstva ujala i díky slavné Deklaraci nezávislosti: „Pokládáme za samozřejmé, že si jsou všichni lidé sobě rovni, že jsou obdařeni Stvořitelem nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“
Zbrklé rozhodnutí
Za těch více než 240 let od americké nezávislosti se z rovnosti při zrození, rovnosti před Stvořitelem a před zákonem stalo univerzální, politické právo. Stát jako by ztratil privilegium vybírat si přistěhovalce a udělovat občanství dle vůle většiny a národního zájmu. Proto ti uhranutí politickým náboženstvím jednotného lidstva a práv tak zuří.
Prezident si měl uvědomit, jak ohromný konflikt s lidskoprávní ideologií ho čeká, a postupovat obezřele. Před všelidskými právy, idealizovanou univerzální svobodou a nároky se politici Západu sklánějí jako vládci muslimských států před Koránem.
Svým možná zbrklým rozhodnutím způsobil zmatek a spontánní demonstrace na letištích, kde byli zadrženi cestující s platným vízem nebo zelenou kartou. Zaskočení republikáni na palbu demokratů ve sněmovně neměli odpověď. S Trumpovým pojetím patriotismu, jenž nemá být multikulturním, nesourodým slepencem národních identit, a má naopak vytvářet americký politický národ, nostalgicky souhlasí, ale moc v takovou možnost nevěří.
Prezident měl v projevu k národu vysvětlit, proč právě těch sedm muslimských států (Obamův seznam rizikových zemí) měl uklidnit americké muslimy a vzletně hovořit o suverenitě, o bezpečnosti a o důvodech k revizi dosavadní praxe. Mohl snad nabídnout méně konfliktní klíč k „diskriminaci“podle profesí a kvalifikace. A poukázat na ústavu, jež o právu na občanství mlčí, a ne se chovat jako autokrat.
Většina Američanů podle všech průzkumů s hrůzou sleduje, jak se Evropa pomalu mění v Eurábii. O nějaké integraci muslimů nelze mluvit, když jen menšina jejich potomků ve třetí generaci je ochotna uznat, že bezuzdná svoboda Západu má vyšší hodnotu než řád Koránu.
Republikánští kongresmani vedou s Trumpem také ideologický spor. Po vzoru prezidenta Roosevelta totiž slíbil voličům, že rozbije kosmopolitní oligarchii velkého byznysu, bankéřů, politických profesionálů a globální firmy podřídí národnímu zájmu, aby stát, nikoli oni, určoval pravidla. Prezidentovi, jenž slíbil snížit obchodní regulace, byrokracii i daně, zatím republikáni fandí, ale obávají se jeho megalomanie a záměrnému vyvolávání chaosu, jež by mohlo ohrozit jejich pozici. S pomocí jeho fanatických nepřátel by jej pak hravě svrhli.
Od vietnamské krize nebyla americká společnost nikdy tak rozštěpená jako nyní.