Rudá záře nad Berlínem

Komentář Vojtěcha Varyše

Vneděli byl novým německým prezidentem zvolen Frank-Walter Steinmeier, když získal podporu jak od stran vládnoucí velké koalice (SPD, CDU a CSU), tak od opozičních Zelených a liberálů z FDP. Sociálním demokratům se tak podařilo svého člověka do čela státu prosadit poprvé po bezmála dvaceti letech – naposledy tomu tak bylo v roce 1999, když byl zvolen Johannes Rau. Německý prezident je samozřejmě především formální funkce, reálnou moc drží v rukou kancléř: zrovna od Steinmeiera těžko čekat, že bude pouhým státním notářem, který do praktické politiky nezasahuje. Protřelý zákulisní hráč byl léta blízkým spolupracovníkem Gerharda Schrödera, jemuž kryl záda coby šéf úřadu vlády jak v Hannoveru, když byl Schröder zemským premiérem Dolního Saska, tak v Berlíně, když byl kancléřem. Jeho vlastní velká kariéra přišla až s Angelou Merkelovou, když se stal ministrem zahraničí, vicekancléřem a jedním z nejpopulárnějších německých politiků.

Poté, co byla SPD léta spíše v útlumu a sžívala se s rolí méně významné, středně velké strany, je zvolení prezidenta a ofenziva do voleb jasným signálem nové energie. Však straně stoupají preference a vstupují do ní členové, zažívá období na výsluní mediální slávy.

Jak prosazení Steinmeiera za prezidenta, tak přenechání postu stranického lídra Martinu Schulzovi jsou obratnými tahy dosluhujícího vicekancléře Sigmara Gabriela.

Volebního lídra, nebo jak se v Německu říká kancléřského kandidáta, hledala SPD dlouho. Nikomu se do toho nechtělo. Není divu, poslední dva lídři neuspěli, strana stagnuje, preference se pohybovaly kolem 20 procent a očekávala se jasná porážka, po níž může následovat maximálně role juniorpartnera ve velké koalici, která sama o sobě přitom socialistům bere hlasy i podporu obyvatel.

Vést stranu nechtěl do voleb ani Steinmeier, ani premiérka Severního Porýní-Vestfálska Hannelore Kraftová, ani hamburský starosta a bývalý ministr sociálních věcí Olaf Scholz. Dlouho to vypadalo, že to nakonec zbude na samotného Sigmara Gabriela, pro nějž by to patrně znamenalo labutí píseň dlouhé politické kariéry, jistojistě pak konec v čele strany.

Z pozadí se hlásil ambiciózní předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Ten byl jediný, kdo o post stál a stojí. Aby to došlo i natvrdlým, oznámil, že s lednem 2017, kdy mu skončil mandát v čele EP, „přechází do domácí politiky“. Aniž by bylo jasné, v jaké roli, když jeho jediný současný mandát je ten ve Štrasburku. Straničtí bossové se takového výsledku děsili a tlačili na Gabriela, aby kandidaturu přijal. Ten se naoko se situací smiřoval, aby nakonec nečekaně obrátil.

Zkoprnělému stranickému vedení a celé veřejnosti jako hotovou věc oznámil nejen to, že on kandidovat nebude, ale kdo má být jeho nástupcem: Martin Schulz. A pro jistotu ho rovnou „jmenoval“i do funkce předsedy strany. A sám Gabriel se uklidil do pozice ministra zahraničí, uvolněné Steinmeierem. Nikdo se nezmohl na odpor, Schulz je lídrem a v březnu ho delegáti stranického sjezdu v zaručeně svobodné a demokratické volbě zvolí i předsedou SPD.

Ovoce to nese: stranické preference poskočily o šest až deset procentních bodů, síly s CDU/CSU vyrovnává a začínají se objevovat dokonce náznaky, že by volby mohla SPD vyhrát. A pokud ne, má uhrát solidní výsledek kolem třiceti procent hlasů. Sám Schulz je pak populárnější než kancléřka Merkelová. Zejména mezi mládeží v SPD, která nemohla Gabrielovi přijít na jméno, zavládla euforie a jakási schulzomanie.

Nicméně, do voleb ještě zbývá sedm měsíců. Povede se dlouhá kampaň. Sám Schulz sice může útočit na vládu zvenčí, těžko se však po letech velké koalice může tvářit jako opravdová opozice. Před „velkými“volbami na podzim čekají Němce ještě troje volby zemské, jejich výsledky mohou s celostátní situací hodně zamíchat. Zatím se zdá, že i v tomhle Steinmeierův a Schulzův nástup sociálním demokratům pomůže.

Hlavní otázkou podzimních voleb však není, kdo vyhraje, ale zda vznikne většina rudo-rudo-zelené koalice, tedy SPD se Zelenými a postkomunistickou Die Linke. Právě tohle nebezpečí, se Schulzem jako kancléřem, ultralevicovou Sahrou Wagenknechtovou (lídryní Die Linke) či zelenou fanatičkou Claudií Rothovou jako ministryní zahraničí, zmiňoval mladý konzervativní politik Jens Spahn na nedávném sjezdu CDU. A právě proti levicovému vzestupu se bude CDU/CSU jistě zejména vymezovat ve volební kampani. Vedle výzvy zprava, kterou představuje populární euroskeptická AfD.

Pokud superlevicová většina po volbách vznikne, Schulz už nezaváhá jako před čtyřmi lety Gabriel a takovou vládu vytvoří, ať už volby vyhraje, nebo ne. Potíž je v tom, že preference sociálním demokratům rostou právě na úkor Zelených a Die Linke. Mimoto se vstupem AfD do celostátní politiky je vznik takové většiny čím dál méně pravděpodobný.

Nejspíš tak bude pokračovat velká koalice. Pokud vyhraje CDU, tak pod Angelou Merkelovou, jejímž vicekancléřem ovšem v takovém případě nejspíš nebude Schulz, ale znovu starý dobrý Sigmar Gabriel. Pokud ovšem vyhraje SPD, bude to konec právě „věčné kancléřky“. A pro Gabriela se místo taky najde.

Poté, co byla SPD léta spíše v útlumu, je zvolení prezidenta a ofenziva do voleb jasným signálem nové energie.