Doma je doma. Jen to trvalo jeden den

Žádná z nich ještě oficiálně nepraštila do míčku – a české tenistky stejně věděly, že tenhle víkend bude výjimečný. „Už před zápasem si to v koridoru říkaly,“tlumočil kapitán Petr Pála pocity Karolíny Plíškové a Barbory Strýcové o (ne)výhodách domácího prostředí: „Holky jsou rády, že přijde tolik lidí a fandí, to je jasné. Ale nesmějí si toho na sebe naložit až moc.“

V sobotu jako by toto břímě prohnulo jak dlouhánku Plíškovou, tak drobného diblíka Strýcovou. „Bylo to divné,“pronesla Plíšková věrna svému stylu; v rozhovorech bývá upřímná, slova nijak nelakuje do bezbarvých tónů. Divné? Vlastně ano. Naposledy se Češky představily krajanům v listopadu 2015 v Praze při finále s Ruskem.

Tehdy vyhrály, k loňské obhajobě pokaždé musely vycestovat.

Jsou to pro ně zvláštní chvíle. Výjimečné nejen podporou těch, co pro jejich lepší pocit vyhrávají na trumpety a buší do bubnů, ale i jejich nejbližších. Blízko střídačky mají rodiče, partnery, kamarády.

Tohle je v jinak ryze individualistickém za šest minulých let se boj o titul čeká takřka automaticky.

Tlak není abstraktním výrazem či výmluvou. Při pražském finále 2015 byly favoritkami Rusky. Při ostravské sobotě i světová trojka Plíšková zažila novou zkušenost: stav 0:1, absolutní nutnost výhry. „A já byla megafavoritka,“přiznala. Uspěla, byť to chvílemi drhlo. Neděle byla mnohem lepší, od ní i od parťačky. Lepší a postupová.

Už zase platilo, že doma je doma. Jen to chvíli trvalo – přesněji jeden den.