VÁLKA s roboty
Když dosáhnete věku třiatřiceti let, nemělo by vás na chodu tohoto světa už nic zásadního překvapovat. Tak proč mám pocit, že můj prst na tepu doby přede mnou ujíždí jako pás na jezdících schodech?
Ve svých Kristových letech se cítím jako holka z doby, kdy neexistovaly počítače ani mobily a lidé ke komunikaci používali mluvení ve větách s podmětem a přísudkem. Například výměna mobilního telefonu je po mě vrcholně stresujícím procesem, během kterého jsou mí klienti obtěžováni soukromými fotkami a přátelé bombardováni telefonáty z kabelky. Právě teď bojuju s obrázkem vztyčeného palce, který se svévolně odesílá z mého mobilu. Poslala jsem ho třeba smutné kamarádce, která nechala uspat svého psa. Pokud se mi ten palec nepodaří rychle zkrotit, přijdu o všechny přátele.
Můj tříletý syn mi dnes s neskrývaným despektem vysvětlil, jak se zapíná video. Když u nás byla na návštěvě kamarádka se stejně starým klukem, usadily jsme k večeru uřícené děti před tablet a pustily jim dětský seriál o fungování lidského těla. Jaké bylo naše překvapení, když jsme je posléze nachytaly, jak fascinovaně sledují erotická videa nejtěžšího kalibru. O fungování lidského těla teď už vědí úplně všechno.
Jak správně tušíte, jsem postrach ajťáků. V poslední advokátní kanceláři mi třeba po zapnutí Wordu kurzor sám běhal po obrazovce a psal prázdné řádky. Zírala jsem na to kouzlo, nadšená, že jsem se konečně i já stala obětí kybernetického zločinu. „Můj počítač napadl vir!“hlásila jsem zkušeně do telefonu IT specialistovi. Angažovaný ajťák sedl na tramvaj a přispěchal mě přes půl Prahy odvirovat. Odborně posoudil situaci, sundal z mezerníku mého počítače plyšový talisman a odjel. Tento incident už v IT kuloárech prý zlidověl jako veselá historka k pivu.
I ovládání automobilu ve mně budí hluboký respekt. Obdivuji všechny ty řidiče, kteří při svých cestách autem vtipkují se spolucestujícími, poslouchají zprávy a vyřizují telefonáty. Já řídím v předklonu s vytřeštěnýma očima plnýma strachu ze smrti, pod zadkem mi i v létě hicuje vytápění sedačky a krizové situace zmatečně řeším zapnutím stěračů. Děti už naštěstí pochopily, že rodině jde o život, a při našich cestách ani nedutají. Cvičení ale dělá mistra a po posledním automobilovém incidentu mám dojem, že můj přerod ve zkušenou řidičku se blíží. V prosinci jsem totiž od- vážně vyrazila sama s dětmi do Jizerek.
Cestu jsem naplánovala na páteční odpoledne, kdy se na mladoboleslavské silnici obvykle stanuje v kolonách. Onen pátek zároveň napadlo 30 cm sněhu, což byl povel pro gumičku na stěrači, aby ve vánici odletěla do polí. Tříhodinovou cestu jsem absolvovala vytřeštěně mžourajíc do rozmazané šmouhy v úrovni očí, abych pak dvě stě metrů pod hotelem zapadla s autem plným zavazadel a dětí do pangejtu u cesty. Nastalé ticho prořízl pisklavý hlásek: „Tak, a teď tady všichni umřeme!“Ze syna roste optimista.
Neumřeli jsme. Ušetřím vás popisu, jak omrzlá matka holýma rukama vyhrabává zadní kolo, jak sedí na silnici a vítr jí z rukou rve návod ke sněhovým řetězům, jak řve na ujíždějící traktor sprostá slova a hází na něj kouli, protože to zásadní přišlo až poté. Našla jsem čudlík. Čudlík, který ovládá náhon kol. A ten čudlík, zpátečka a má zkušená noha na plynu nás z toho, mílí přátelé, vyhrabaly. Konec dobrý, všechno dobré.
Tak ať letos nezapadnete, ze všeho se vyhrabete a vždycky najdete ten správný čudlík. Posílám vám k tomu jeden velký vztyčený palec.●