Ženské, mužské, černé, bílé. Tak to je smrt umění

Dvě směšné události otřásají světem, který si tak hrdě říká kulturní. Zaprvé, do kin vítězně vtrhlo Padesát odstínů temnoty, pokračování erotické romance s dráždivými bičíky, a stejně jako předešlých Padesát odstínů šedi vyvolalo přezíravé odsudky „porna pro matky“, respektive všech šedých myšek a tupých slípek, které je prý výhradně konzumují.

Zadruhé, udílely se hudební ceny Grammy – a po vzoru loňských Oscarů hned následovaly polemiky, zda i muzikantské trofeje nejsou „příliš bílé“. Dokonce se vynořily přesné statistiky historických laureátů se zaškrtnutými políčky „bílý muž – bílá žena – černý muž – černá žena“, které mají dokumentovat hanebnou převahu bílých muzikantů nad černými muzikantkami. Čili diskriminaci ras i pohlaví? Každá podobná úvaha ve jménu politické korektnosti hlásí jediné: smrt umění. Neboť už od chvíle, kdy první člověk stanul v úžasu před pravěkou jeskynní kresbou, platilo jediné umělecké měřítko: dobré, nebo špatné. Neřešilo se, zda zubra vystihl lovec mamutů, nebo strážkyně jeho krbu. Ani malé dítě uchvácené melodickou písničkou nepátrá, jestli ji zpívá černá, nebo bílá, Cilla Black, nebo Věra Bílá. Umění není mužské, nebo ženské, bílé, nebo černé, jen tupost má víc než padesát odstínů.

Moderní blogerská doba si stanovila rafinovanější měřítka. Místo díla soudí jednak jeho konzumenty, jednak jeho tvůrce.

U kritiky konzumentů – jako v případě Padesáti odstínů – se najdou nechutné komentáře o vymetání pavučinek v dámském rozkroku, třebaže poctivější glosátoři přiznávají, že se po jejich boku snímku hlasitě posmívala i jeho „cílová skupina“v sukních a že svlékací limonádu od ženské autorky tentokrát potopil ještě hlouběji ke dnu její režisér čili muž.

V případě tvůrců se hodnotí nejen pohlaví a původ, ale také veřejná angažovanost, občanská bezúhonnost a soukromý život. Poučený člověk má názor na dílo už předem hotový, protože ví, jestli dotyčný umělec někdy řídil po dvou pivech, zda volil Donalda Trumpa, kolik uživil milenek a kolik přispěl na charitu.

Jiným dokladem, jak se zabíjí umění, je nechutná tahanice o báseň Jiřího Žáčka s verši „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku.“V přirozeném ženském privilegiu vidí aktivisté zlovolný „genderový stereotyp“– a válka zuří, aniž by se vůbec kdo ptal po kvalitě poezie jako takové.

Sociální inženýrství ve jménu spravedlnosti páchá škody, kam jen prstíček vstrčí, pro umění je však smrtící. Co má dokazovat třeba údaj, že „Paul McCartney vyhrál více trofejí Grammy za album roku než všechny ženy tmavé pleti dohromady“?

Zdravý selský rozum zprávu čte: McCartney je prostě dobrý.

Diktát politické korektnosti ji překládá – McCartney je symbolem toho, jak se nadržuje bílým mužům. A vůbec, měli by se ustavit noví Beatles ve složení od Afroameričanů přes Asijce a Hispánce po indiány, nejlépe dva muži plus dvě ženy, každý a každá jiné náboženské víry, kteří by původní písně skupiny přezpívali. Aby, pane Žáčku, byl náš svět v novém pořádku.

Naštěstí stále ještě trochu v pořádku je. Na druhý díl Padesáti odstínů přišlo i v Česku o sto tisíc lidí méně než na první, ve Státech upocenou erotiku dokonce porazil animovaný Batman z kostiček lega.

A za společnou jazzovou nahrávku se z ceny Grammy radovali Gregory Porter a Ondřej Pivec. Není podstatné, že černý hraje s bílým – ale jak! Parádně.