S korunou rychle do posilovny

Dlouhodobé oslabování měny, které praktikuje ČNB, je divné. Silná koruna je totiž jediná možná cesta k vyšší kupní síle v mezinárodním měřítku.

Už dlouho jsme neviděli v novinách titulek: Koruna je nejsilnější v historii. Jediný politik, který v poslední době řekl, že by chtěl mít silnou měnu, je prezident Miloš Zeman. To bylo loni. Dávno. Dnes jsou všichni spokojeni s eurem za sedmadvacet korun a drahým dolarem.

Včera se sešli v ČNB Bohuslav Sobotka s guvernérem Jiřím Rusnokem. Když měl premiér hodnotit politiku centrální banky, která od listopadu 2013 drží korunu nad sedmadvaceti korunami za euro, řekl: „Hlavní cíl byl splněn – vyhnuli jsme se deflačnímu vývoji.“A guvernér Rusnok, který u začátku intervencí ještě nebyl, k tomu dodal: „Intervence neskončí dřív než ve druhém čtvrtletí.“

Až jednou centrální banka intervence ukončí, měla by si koruna zajít do posilovny. Zušlechtit se po tom období lenošení a nicnedělání. Ne, nikdo nechce, aby nějak prudce posílila ze sedmadvaceti korun za euro třeba na dvacet a odrovnali jsme si export.

Kdybyste zašli do posilovny po letech flákání, drsný trénink vás taky odrovná, i invaliditu si můžete způsobit. Česku by ale pomohlo, kdyby mělo znovu mírně posilující měnu a k té dvacetikoruně by se mohlo dojít postupně během několika let.

Protože poté, co jsme si prošli v posledních letech dvěma velkými recesemi v roce 2009 a 2012/2013 a co se zastavilo posilování měny, přestali jsme se přibližovat Německu. Vezměte si platy. Bez silné koruny nikdy nebudete mít mzdu jako v Německu. Opravdu nikdy. Průměrná hrubá měsíční mzda v Česku je nyní 27 220 korun. V Německu dosahuje 3 716 eur. Pokud přepočítáme tu naši na eura, dá to 1 008 eur.

Němec bere takřka čtyřikrát více než Čech.

Před intervencemi, tedy před listopadem 2013, byla průměrná mzda 26 525 korun. Tehdy byl kurz kolem 25,50 za euro. V přepočtu mzda dosahovala 1 040 eur. Ano, před oslabením koruny jsme měli v eurech vyšší mzdu než dnes!

I když platy v korunách vzrostly, nevykompenzovalo se oslabení měny.

K německé mzdě se můžeme teoreticky přibližovat tím, že nám porostou platy rychleji než sousedům, nebo tím, že bude posilovat koruna, anebo kombinací obou způsobů.

Prakticky to ale bez koruny v posilovně nepůjde, neboť exportéři nebudou nikdy zvedat nějak zázračně rychle mzdy – sami by se odrovnali.

Politika silné koruny je jediná možná cesta k vyšší kupní síle v mezinárodním měřítku. A navíc by to byl návrat k tradici.

Prvorepublikový ministr financí Alois Rašín říkal, že „podceněná koruna v zahraničí je svrchovaně nebezpečná pro vývoj hospodářství. Znamená sice usnadnění vývozu, ale současně zvýšení cen z dovozu a pozvolný vzestup cen, mezd a výrobních nákladů.“Reálně jsou u nás podle mě jen dva politici, kteří se k silné měně hlásí. Zmíněný prezident Zeman. A přidal by se i Václav Klaus.

Z nové generace politiků to však nikdo neříká jasně. Přitom pevná a silná měna je pro každou zemi vysokou hodnotou. Ono totiž přes všechny zásahy státu toho z trhu moc nezbývá – volný kurz je tržní síla, která vás má nakopávat k práci, anebo v recesi se nakrátko jeho oslabením může pomoci podnikatelům.

Kurz býval vždy odrazem toho, zda jdeme dobře, či špatně.

Třeba Maďaři nikdy neměli posilující forint jako my korunu – nešli tím správným směrem.

Když v roce 2002 čeští podnikatelé v čele s Grundem a Daňkem brojili proti silné koruně, platilo se 30 korun za euro. Dodnes jezdím pravidelně na jejich exportní fóra do Mladých Buků a Grundovi i Daňkovi stále byznys jde. A to se euro dostalo i pod pětadvacet korun. Jasně že je to o tom, že to umějí a že když kurz třeba jednou zase posílí, bude je to znovu trápit. Ale koruna pro ně představuje bič k produktivitě. Oni udělali změny daleko dříve než řecké, portugalské, španělské firmy.

A i proto platí, že české podniky zdvojnásobily tržní podíl na světovém exportu z 0,57 procenta v roce 2002 na 0,93 procenta ve 2012, a to v době, kdy koruna nejvíce posilovala. Ryze české podniky, rodinné firmy a silná koruna mohou žít ruku v ruce, i když nemají za sebou velkou zahraniční matku. A pro obyvatelstvo je pevná měna jasnou výhodou.

Intervence, oslabení, devalvace – prostě to, co udělala Česká národní banka v listopadu 2013, by mělo jen jediné opodstatnění: když jste s exportem v háji a zároveň jste na něm závislí, můžete ve zcela výjimečné situaci na omezenou dobu uměle oslabit měnu a nakopnout vývoz.

Držet to však tak dlouho, jako to dělá centrální banka, a zvyšovat si oslabením měny inflaci je divné. Protože rovnou mohli oslabit korunu místo na sedmadvacet korun za euro třeba na 50 korun za euro a hned bychom inflaci měli, když po ní tak vehementně jdou.

Koruna se mohla jmenovat „sokol“, „říp“, „řepa“, „frank“nebo „rašín“. Alois Rašín s kolegy z vlády zvolili korunu. Do té doby, než se politici dohodnou, kdy přijmeme euro, chtějme ji silnou, ne slabou, aby pravidelně do posilovny chodila, cvičila a vykrmená a přežraná nebyla.

Před oslabením koruny jsme měli v přepočtu na euro vyšší mzdu než dnes.