Banální projev, který se dal čekat
Vlastně to byl projev, který ani jiný být nemohl: rakouský prezident Alexander Van der Bellen mluvil v Evropském parlamentu o tom, že Evropa by měla být jednotná. Samozřejmě – je to banální a nepřekvapivé – o čem jiném by tam měl hovořit a co jiného se dalo čekat.
Jako by to ani nestálo za řeč, až na jedno: totiž, že v poslední době slyšíme až příliš často příliš mnoho řečí úplně opačných. Jak se Evropa rozpadá, jak je roztříštěná, bez vnitřní energie, bez vize. Bezradná. Bez silných vůdců. A také vidíme, že se rozpadá opravdu, i když stále nevíme, co bude odchod Británie vlastně znamenat. Někteří představitelé zemí východní Evropy se každopádně tak jasně jako Bellen nevyjadřují, pootevírají dvířka návštěvám z Moskvy, kritizují evropské instituce či některá konkrétní rozhodnutí. Ale nekritizují peníze, které do zemí východní Evropy z Bruselu proudí.
„Můžeme milovat svou vlast a zároveň evropskou myšlenku. Můžeme myslet na své krajany a přitom pomáhat i dalším,“vysvětloval Bellen. Někdo řekne, že Bellen zvítězil ve volbách, které se musely opakovat, že není jasné, kdo z Rakušanů za ním vlastně stojí. Jenže napodruhé byl zvolen už docela přesvědčivě. A právě po- razil jednoho z těch, kteří mluví opačně. Protikandidáta Norberta Hofera, euroskeptika, kterého si před volbami pozval na návštěvu český prezident Miloš Zeman. Vítězství Bellena v opakovaných volbách bezpochyby ukázalo, že většina Rakušanů chce jít cestou, kterou naznačuje on.
Nyní čelíme v Evropě mnoha pochybnos- tem vlastním, podle všeho i řízeným pokusům o zasévání nejistoty a také součtu obojího. Nejde vždy o komfortní situace, ale na druhé straně je všeobecná skepse až pře- kvapivá. Ještě před necelými třiceti lety končila hranice demokratické Evropy u Mikulova a navíc polovina evropských zemí byla za ní, tedy vně, včetně Česka a Slovenska. A byla to sice hranice studené války, ale střílelo se na ní. Dnes je hranice Evropy někde daleko na východě – zahrneme-li do té demokratické Evropy i Ukrajinu, vidíme, že dnes se střílí skoro o dva tisíce kilometrů dál na východ, na Donbase, teče tam krev a slzy, ano, ale nikdy nebylo relativně bezpečné území evropské kultury tak velké. Evropa je také plná příležitostí jako nikdy předtím, přesto cítíme jakousi vnitřní nespokojenost. Možná kvůli hrozbám, které musí jednou přijít a které neznáme. Jen víme, že budou jiné než ty, které jsme dosud znali. Ale už možná si neuvědomujeme, že čelit těmto hrozbám nemůže žádný evropský stát sám, ani Rakousko, ani Německo. Tak to připomněl i Bellen a má pravdu. Zrovna moderní dějiny střední Evropy včetně Rakouska a Česka to ukazují názorně: rozpad habsburské monarchie sice umožnil vznik národních států včetně Československa, ale současně otevřel cestu k jejich pozdějšímu ovládnutí mocnými sousedy ze Západu a pak i z Východu. To má být alternativa k jednotné Evropě?
Nikdy nebylo relativně bezpečné území evropské kultury tak velké. Evropa je také plná příležitostí jako nikdy předtím.