U všech výčepáků – bude se muset zdaňovat i spropitné?

Jednou z hodně diskutovaných otázek kolem zavedení elektronické evidence tržeb bylo, zda se má evidovat i tzv. spropitné. Nakonec na ministerstvu financí převládl názor, že spropitné pro číšníky se evidovat nebude. To však z právního hlediska neznamená, že by se nemělo danit.

Odhaduje se, že čeští zákazníci nechávají ročně na spropitném přes tři miliardy korun. Pěkná částka. Drtivou část tvoří „dýška“z restaurací, barů, vináren a kaváren. A uvádí se, že průměrný Čech díky zažité sociální tradici „obdarovává“personál částkou rovnající se desetině účtované sumy. Problematické ovšem je, že ze zmíněného spropitného státní kasa nevidí ani haléř.

V této souvislosti jsme mohli již dříve v médiích zaslechnout hlasy volající po zavedení speciální daně ze spropitného. V tomto směru je nutné poukázat na zásadní skutečnost, že totiž spropitné je nutno zdaňovat i podle stávajícího právního stavu. Není tudíž potřeba žádné nové daně. V případě, že servírka obdrží spropitné, jde o „zvláštní příjem“získaný v souvislosti s jejím pracovněprávním vztahem.

Tento obnos podléhá dani z příjmů. Nespadá pod žádnou ze zákonných výjimek. Zdůrazněme, že tu nejde o daň darovací, jak by se někdo mohl na první pohled domnívat, ale skutečně o daň z příjmu. Jelikož pracovníci v pohostinství dostávají „tuzéry“zcela jistě v souvislosti s výkonem závislé činnosti (nebo v souvislosti s jejich podnikáním). Na tom nic nemění ani to, že v reálném životě dochází k řádnému zdanění jen zřídkakdy.

Pracovníci ve službách se omlouvají tím, že bez spropitného by jejich příjmy byly bídné. Tuto argumentaci je možno lidsky chápat, nikoliv však systémově akceptovat. Snaha o zavedení fiskální kázně na úseku spropitného je celkem spravedlivým požadavkem. Vskutku je systémově značně problematické přijmout skutečnost, že by někdo měl být zvýhodňován oproti ostatním tím, že relativně velká část jeho příjmů zůstává de facto bez daňové povinnosti.

Kdybychom na tuto pofiderní hru přistoupili, museli bychom od této daňově privilegované skupiny spravedlivě žádat, aby se zřekla části veřejných služeb, na které de facto odmítá přispívat. Což je v intencích dnešního právního řádu samozřejmě absurdní. Falešná solidarita není na místě, jelikož to, co neodvedou jedni, musí zaplatit druzí. A notabene i v USA, zemi spropitnému zaslíbené, se tento příjem zdaňuje.