Blízké kolapsu. Závod zničených žen

Mari Laukkanenová, tak srdnatě bojující o medaili, se svíjí na sněhu a sténá. Gabriela Koukalová vykládá: „Mám křeče do nohou.“

Evu Puskarčíkovou sužují silné bolesti kyčlí.

A vítězná Laura Dahlmeierová se za cílem opírá o hrazení, hlava skloněná, hluboce vydechuje. Na tiskovou konferenci nejprve ani nepřijde, je blízko kolapsu.

Když se zpožděním přece jen dorazí, usedne, ale zatočí se jí hlava a radši hned zase vstane. Výdech, nádech, výdech. Klid. Znovu usednout. Teď to snad půjde.

„Měla jsem velký problém s krevním tlakem,“vysvětluje.

Zlatá Němka o den dříve o vytrvalostním závodě tvrdila: „Těžko se v cíli najde někdo, kdo poví: Byl to super závod. Spíš si tam každý uleví: Uf, to bylo likvidační.“

To ještě netušila, čemu všemu budou vystaveny. Teplota 11 stupňů, bořící se sníh, dlouhá těžká trať. „Už na nástřelu byly hodinu na ostrém slunci. To jim dodalo,“připomíná kouč Zdeněk Vítek.

Byl to závod mnoha zničených žen. „Kombinézu jsem mohla ždímat,“líčí Dahlmeierová. Petr Koukal ponouká manželku: „Hlavně teď pij.“Otočí tedy do sebe další bidon. Ještě se fotografuje s medailí. „Ale oči Gábině padají, není jí vůbec dobře,“tvrdí Koukal.

Fyzioterapeut Roman Karpíšek tuší: „Každá je zbitá. Dneska budu mít hodně dlouhou šichtu, musíme na to skočit už před večeří. Spodek zad, bedra, dýchací svaly. Všechny to budou potřebovat.“

Štěstím i bolestí končí další český medailový den. „Ještě že tady nejezdíme tři závody ve třech dnech jako na svěťáku,“uleví si Koukalová. „To bych rozhodně nedala.“