FOTBALOVÉ VZPOMÍNKY

Začíná fotbalová liga, její jarní část. Zde je několik vzpomínek pamětníka, který svůj první ligový zápas navštívil v roce 1970.

Jsou události, které už na fotbale u nás nezažiju. Třicet tisíc lidí v hledišti, nadávky na Slováky nebo třeba sestup Sparty do druhé ligy. To už se zkrátka nestane. Tak třeba ti Slováci. Kdo si ještě pamatuje společnou ligu, která se hrála do roku 1993, jistě si vzpomene na kluby jako Slovan Bratislava, Inter Bratislava, Spartak Trnava, Plastika Nitra, Lokomotiva Košice nebo Tatran Prešov. To byly vyhrocené bitvy! Všechny proklamace o bratrství českého a slovenského národa zde dostávaly pěkně na frak.

Pravidelně jsem na tribunách pražských stadionů potkával diváky, kteří se možná jinak chovali příčetně, ale při nástupu slovenských fotbalistů je vždycky popadl amok. Nelze zapomenout na skandovaný pokřik „a bij a bij a bij Slováka do hlavy!“. Někdy, ve vylepšené verzi, se neměli bít Slováci, nýbrž Maďaři. Velké oblibě se taky těšilo „heja heja Hungaria!“.

Celý zápas padaly nejtěžší národnostní urážky. Občas to slízl i ten nejvyšší z nejvyšších Gustáv Husák, nenáviděný Slovák na Pražském hradě. Jednou jsem stál u plotu hned u hřiště a slyšel, jak na sebe fotbalisté pokřikují. „Počkaj, počkaj!“volal hráč ze Žiliny. „To víš, že jo, na Husáka si počkej,“rozčílil se vedle mě nějaký chlapík s pivem, „ten ti pomůže!“

Jednou jedinkrát byl slovenský tým přivítán vřele. V roce 1976 Československo, v jehož reprezentaci převažovali slovenští fotbalisté, vyhrálo mistrovství Evropy. Čtyři dny po velkém finále nastoupil Slovan Bratislava na Spartě. Ten zážitek z evropského titulu byl tak velký, že se na začátku tleskalo. Na konci se už samozřejmě opět pískalo.

Nedělám si iluze, jak to vypadalo třeba v Prešově, Bratislavě nebo Nitře, když tam hrálo mužstvo z nenáviděné Prahy.

Návštěvy bývaly vyšší, i kapacita stadionů byla větší. Mnohokrát jsem zažil, jak na Spartu či Slavii přišlo třicet tisíc lidí. Jak to kolikrát vypadalo na Bohemce, vidíte na fotografii. Nebylo tam k hnutí. Jednou přijelo z Brna na Spartu deset tisíc nadšenců, kteří vytlačili sparťanské vlajkonoše z jejich posvátných míst. Ještě na začátku devadesátých let jsem v Bratislavě viděl utkání Slovan–Sparta: neuvěřitelných 42 880 diváků! To je víc, než se teď vejde na Spartu a Slavii dohromady. Ovšem když se zamyslíme nad dnešní návštěvností – k čemu by nám ty větší stadiony byly?

Liga mého mládí se proslavila nevídanou korupcí. Upláceli se rozhodčí, upláceli se soupeřovi hráči, prodávaly se výsledky.

Jako klukovi mi to nedocházelo, ale nemohl jsem přeslechnout, co říkají zkušení diváci. „No jo, to jim nechají.“Nebo: „To zase koupili.“Netroufám si odhadnout, nakolik se od těch časů poměry změnily.

Nejzářivějším příkladem všech podvodů a podrazů byl sestup Sparty v roce 1975. Ten příběh stále žije v paměti fotbalového národa. Byl jsem tehdy na Letné a viděl sparťanské slzy.

Mimochodem, dneska už by Sparta sestoupit nemohla. Má takové finanční možnosti, jak doplňovat tým o nejlepší hráče, že to prostě není možné. Kdo jí může konkurovat?

Osudné jaro 1975 provázely podivné, někdy až nevysvětlitelné výsledky. Jeli v tom všichni. I hráči Sparty dokázali prodat zápas nebo schválně prohrát, aby se zbavili trenéra, a to prosím ve chvíli, kdy už jim šlo o všechno. Jako by stále nevěřili, že můžou sestoupit. Pak Sparta začala zápasy kupovat, ale už bylo pozdě.

Pondělí 16. června 1975, poslední kolo. Sparta a Třinec mají stejně bodů. Sparta hostí Teplice, do Třince jede Bohemka.

Na Letnou přišlo přes 15 tisíc fanoušků. Hodně jich má u sebe malé tranzistory, protože rozhlas bude vysílat S mikrofonem za fotbalem. Někteří žmoulají papírky s výpočty, kolik musí Sparta vyhrát, pokud vyhraje i Třinec. Nervy tečou všem.

Brzy po zahájení oznámil hlasatel vzrušeným hlasem: „Máme první zprávu z Třince, domácí vedou v desáté minutě 2:0!“Stadion oněměl. Panebože, my opravdu můžeme spadnout! O přestávce hlasatel sdělil, že už průběžné výsledky nebude oznamovat, protože hráči si to nepřejí. Prý je to nervuje.

Soupeř z Teplic dělal, co mohl, aby Spartě usnadnil život. Diváci viděli, že je zápas prodaný, ale v jakémsi transu hnali svůj tým k dalším gólům. Jenže, bude to stačit? Vždyť i v Třinci je to evidentně zmanipulované.

Sparta vyhrála 4: 0, ale gólů mohla dát mnohem víc. Lidé šíleli, když vystresovaní sparťané ke konci nedokázali dovalit míč do brány ani ze dvou kroků.

Konec. „V Třinci se ještě hraje,“ozve se hlasatel, „deset minut před koncem to bylo 3: 0.“To by Spartě stačilo k záchraně. A pak zahřmělo: „Třinec–Bohemians 5:0!“

Šok, zděšení. To není možné! V nejvyšším rozrušení se všichni dohadují, co to znamená. I hlasatel se spletl. „ Mělo by to stačit, jsme zachráněni... ne, tak ne, omlouvám se, sestupujeme.“

Na stadionu je mrtvolné ticho, hráči padají na trávník, slzy. A pak jdou všichni domů jako z pohřbu. Petr Nečada