DCERA VRAHA, ŘÍKALI
Její otec někoho zabil, jinak by přece nedostal dvaadvacet let. To slyšela, když chodila ze školy. Až v dospělosti zjistila, že za její zkažené dětství můžou jiní, táta ne. O tom, jak dovedou dějinné zvraty zničit život obyčejné holky, teď chodí vyprávět
Stojí před třídou plnou puberťáků, mnozí žvýkají. Snaží se jim z tváří vyčíst, kdo z nich si myslí: Co nám tady ta bába chce povídat? Ale už je méně nervózní, než když začínala. Ví, že zpravidla po chvíli uvidí v těch tvářích zájem, napětí.
Vypráví o tom, jak si v druhé polovině čtyřicátých let ráda prohlížela časopis Kinorevue a obdivovala fotky krásných hereček. Jak toužila po panence s dlouhými vlásky. Byla půvabná blondýnka, jedináček, a tak se jí rodiče snažili plnit všechna přání. Mohli si to dovolit. Tatínek František Bureš byl poštovní úředník, po válce dostal práci ve městě Jeseník, tedy v pohraničí, což obnášelo i velký byt po odsunutých Němcích. Byl aktivní v Československé straně národně sociální, zapojen do místní politiky, jeho zásluhou vzniklo v Jeseníku kino. Pěkné roky. Válka pryč, všichni se těšili, jak už bude jenom dobře.
Těžko říct, od kterého věku si člověk něco pamatuje. Možná, že nějaká událost, pokud je zvlášť výrazná, utkví v paměti i malému dítěti. U Evy to tak je. V roce 1949 jí bylo pět. Vybavuje si, že maminka otci říkala, ať tak často nejezdí do Prahy, že má o něj strach. Babička občas pronesla něco v tom smyslu, že by bylo lepší, kdyby se víc staral o rodinu než o druhé.
Přesně si pamatuje, jak byla doma s tetou. Někdo zvonil, běžela otevřít. Dva muži se ptali na otce. Nebyl doma, tak odešli. Teta mezitím telefonovala do obchodu, kde maminka pracovala. Varovala sestru, že se jejího muže asi chystají zatknout. Ať uteče. Dozvěděl se to, ale řekl, že není důvod, vždyť nic zlého neudělal a všechno se vysvětlí. Domů se už vrátila jenom máma.
Od toho dne u nich cizí muži zvonili často. Vždy v noci, když zhasly světlo. Vyhazovali jim věci ze skříní, sundávali obrazy a kontrolovali jejich zadní stěny. Rozebírali rolety v oknech a hledali, jestli v nich nejsou nějaké papíry. Odvezli psací stroj, ale taky tátovo spodní prádlo, ponožky. „ Maminka s tetou si o tom povídaly a přemýšlely, na co jim to spodní prádlo bude, jestli ho někdo bude nosit,“říká. Před domem nepřetržitě stálo auto. Pokud šla paní Burešová ven, někdo ji sledoval.
JEN MĚLA SMŮLU
Eva samozřejmě netušila, že existuje nějaká Státní bezpečnost. Že moc převzali komunisté a s lidmi, kteří s nimi nesouhlasí, jsou pořádány procesy, při nichž jsou za fiktivní zločiny odsuzováni k mnoha letům vězení i k smrti. Pro ni bylo podstatné jen to, že tatínek zmizel a maminka od té doby nebyla jako dřív. Nevěděla, proč pořád někam jezdí a mluví s příbuznými o tom, že musí sehnat peníze na advokáta. Netušila ani to, že starosti, trápení a psychické problémy můžou přerůst v potíže fyzické.
Matku začal trápit žlučník, pak těžká chřipka, po ní zápal plic. „ Lékař, který si asi chtěl u komunistů udělat oko, ji prohlásil za simulantku. Její stav se tak zhoršil, že musela do nemocnice. Nejdřív do Jeseníku, pak už na tom byla tak zle, že ji vezli do Olomouce. Paradoxně byla ráda, protože v té době byl tatínek v Olomouci ve vězení. Brala to tak, že si aspoň budou nablízku.“
V té době se děti na návštěvy do nemocnic nepouštěly, a tak s babičkou stála před budovou. „ Maminka vyšla ven a řekla, ať příště nejezdíme, že je to daleko a ji během pár dnů propustí. Pak nám telefonovali, že zemřela. Babička chtěla přesně vědět proč. Nikdy jí přesnou příčinu nesdělili. Lékař řekl něco v tom smyslu, že byla v podstatě zdravá, jen měla smůlu.“
František Bureš byl odsouzen na dvaadvacet let za údajnou velezradu a vyzvědačství při procesu, který probíhal v roce 1950 v Olomouci. Podobné soudy se tehdy odehrály v mnoha krajích. Měly dokázat, že síť údajných zrádců země, soustředěná kolem Milady Horákové, se rozpínala po celé zemi. Nikoho nezajímalo, že Bureš byl souzen jako člen organizované skupiny s dalšími šestnácti lidmi, které vůbec neznal.
Takže bilance. Je vám šest let, máma mrtvá, otec zmizel. Doma o něm slyšíte, že zavinil rodinnou katastrofu, způsobil máminu smrt. Že teď už bude jenom zle a je to jeho vina. Scházejí se babičky, tety, strýcové a slyšíte, jak o vás mluví: Co s ní bude? Děti politických vězňů se dávají do dětských domovů, co budeme dělat?
Co si z toho asi tak šestiletá holka může odnést? Chaos, bezmoc, pochybnosti o všem a o všech.
MLČ A NEDISKUTUJ
Evy se ujala babička z Ludgeřovic, vesnice na Hlučínsku. Žilo se tam jinak než v pěkném bytě v kulturním městě Jeseník. Skromný domek, na záchod do budky na dvoře, voda se brala do kbelíku. Jediným příjmem byl dědův důchod. Když zemřel, než se vše vyřídilo, zůstaly s babičkou rok bez prostředků. Jen se sto dvaceti korunami, které babička dostávala od státu na výchovu Evy.
„Aby nás uživila, chodila vařit na svatby. Lidé jí za to dávali jídlo, občas peníze. Pak ji volali na národní výbor, že provádí nezákonnou činnost, protože soukromničení je zakázané,“vypráví Eva. Z dnešního pohledu žila v bídě, do školy chodila v teplácích. „Ale to nebylo nic divného, v teplácích nás chodilo hodně, pěkné šaty měla snad jen jedna spolužačka,“vzpomíná.
K tomu jí babička zdůrazňovala, že za všechno zlé může její táta. Šlo o babičku z máminy strany. Zkrátka se nemohla vyrovnat s tím, že jí dcera zemřela. „Na jedné straně jsem babičce vděčná, že se mě ujala. Ale stále jsem slyšela, že mě rodiče špatně vychovali, že jsem po tatínkovi, který zavinil neštěstí v rodině. Když jsem udělala nějaký prohřešek, říkala: Ty jsi celý táta.“
Byla zvyklá, že se u nich v Jeseníku scházeli přátelé, příbuzní, diskutovalo se. Babička žila jinak. „Když řekla, že je něco černé, bylo to černé. Když jsem řekla, že je to bílé, byla jsem nevychovaný a nevděčný fracek.“Cestou ze školy za zády slýchávala od místních drben: To je ta, no však víš, její táta musel někoho zavraždit, když dostal dvaadvacet let.
Domů k nim občas přišly ženy ze sociálního odboru. „Nezajímalo je, jestli mám na šaty, na jídlo a na věci do školy. Jen zjišťovaly, jestli mě babička neštve proti režimu.“Stala se z ní nejistá, zamlklá dívka, která stále jen četla. Od babičky slyšela: „K čemu ti to bude? Vzdělání přináší potíže, dopadneš jako otec. Měla bys raději posekat trávu a učit se vařit.“
Eva je teď členkou spolku Dcery. Založily ho dcery bývalých politických vězňů. O těchto mužích se obvykle mluví jako o hrdinech. Když vzpomínají na léta v kriminálech, uranových dolech a u pomocných technických praporů, dávají k dobru drsné historky, smějí se a vycházejí z toho všeho jako stateční chlapi, kteří čelili zlu. Jenže mnohem méně se mluví o jejich manželkách, dcerách, synech, maminkách, příbuzných, kteří to taky pořádně odskákali. Nebyli v base, takže se to nezdá tak drastické. Jenže bylo. Jejich životy byly taky totálně zničené.
„Nejhorší bylo, že mi nikdo nic nevysvětlil. Vymývání mozků bylo obrovské, lidé běžně podepisovali, že podporují tresty smrti. Nikdo mi neřekl, proč je tatínek ve vězení,“říká.
Na návštěvu za ním mohla jen jednou ročně. Jezdila s druhou
babičkou a tetou. Cesta ze seve
ru Moravy do Ostrova nad Ohří trvala vlakem celou noc. V Ostrově vedle nádraží stály autobusy s označením Zájezd a odvážely od vlaků návštěvy pro vězně. Otce se nemohla dotknout, za sklem ho ani neslyšela, po každé straně stál dozorce. Ale hlavně, střetávaly se v ní dva pocity: Je to zločinec, kvůli němuž zemřela maminka a já se mám špatně. Ten druhý: Vrátí se, odveze mě od babičky, budeme se mít spolu dobře jako dřív.
„Jak jsem žila jen četbou knížek, představovala jsem si tatínka asi jako prince, který přijede na bílém koni a vysvobodí mě.“
NEVDĚČNÝ SPRATEK
Bohužel nebyla princeznou začarovanou ve zlém snu. Končila základní školu a dostala umístění do Dolního Benešova, kde se měla v armaturce učit na soustruhu. Úřady práce v padesátých letech žáky přímo rozdělovaly do učení. Že by dcera politického vězně šla studovat? Nakonec zjistila, že je v Ostravě volné místo v učebním oboru prodavačka. Když ale vyšlo najevo, kdo je otec, odmítli ji. Dcera politického vězně byla nežádoucí i jako prodavačka.
Nakonec se vyplatilo, že babička bývala tak přísná a rázná. Šla personalisty prostě seřvat. Dcera přece za otce nemůže! Kupodivu to zabralo. Eva se vyučila prodavačkou.
A pak se jednoho dne u nich doma objevil otec. Z vězení ho propustili dřív, po jedenácti letech. „Neměl kam jít, neměl byt, neměl nic. Jen ten oblek, ve kterém ho před jedenácti lety zatkli. Vždycky se směju, když si teď lidé stěžují, že jim exekutoři zabavují majetek, když se řeší, že každému musejí zůstat osobní věci. Tatínek neudělal nic a vzali mu všechno. Vrátil se v podstatě bezdomovec.“
Paradoxně začala nejhorší doba jejího života. Otec očekával, že ho přijmou, jenže babička ho hnala. Hádky, výčitky. Pro Evu to byl vlastně cizí člověk. Nevěděla, jak se k němu chovat. „Bylo to, jako když se lidé rozvádějí a chtějí, ať se dítě přikloní na něčí stranu. Babička si s tatínkem vyříkávala, kdo komu co provedl. Řekl, že se bude snažit si najít práci a bydlení a začneme nový život. Babička na to, že jestli k němu odejdu, potvrdí se, že jsem nevděčný spratek.“
Jak to mohlo skončit? Psychicky se zhroutila. Byla přesvědčená, že o ni nikdo nestojí, že ji nikdo nemá rád, že nemá žádnou perspektivu.
S odstupem to vidí takhle: „Táta se vrátil, když mu bylo pětačtyřicet. Vlastně byl ještě mladý. Já mu říkala, že se určitě ještě ožení. On se zlobil, že to by nikdy neudělal, že na maminku nikdy nezapomene. Pak jsme spolu nekomunikovali a po nějaké době poslal svatební oznámení. Mě to ranilo. Brala jsem to jako zradu. Nechápala jsem, že potkal paní, která měla podobnou zkušenost jako on. Taky byla ve vězení. Potřebovali jeden druhého, oporu. Dneska tomu rozumím. Až mnohem později jsem se dozvídala, jak špatně na tom byl.“
Lituje, že už spolu nedokázali navázat vztah. Že si všechno, co ví teď, neměli příležitost říct. Vdala se. Říká, že ji z jejích pochybností a trápení dostal až manžel, jeho rodina, to, že se jim narodili dva synové. Snažila se žít klidný život, věnovat se jen jim, nemyslet na minulost.
CO SE OMLUVIT?
Přišel listopad 1989. Říká, že si najednou připadala, jako by měla hlavu v papiňáku. Najednou se o tom, co se dělo v padesátých letech, začalo veřejně mluvit. Všechno se jí vracelo, mnohé věci do sebe zapadaly v souvislostech. Trávila spoustu času v archivech. Našla i dokumenty týkající se tatínka. Zjistila, že podobný osud potkal mnoho rodin. Až do začátku devadesátých let s nikým nemluvila o tom, co ji potkalo, jen s manželem. Teď to vypráví žákům, studentům. Nosí do škol dokumenty z té doby, rozsudek, je pečlivě připravená na otázky. Nic z toho nemá, lidé se mnohdy diví, proč tak marní čas.
„ Zpočátku jsem samozřejmě měla strach, ale už jsem si zvykla. Například už poznám, které děti se ke mně předem staví s nedůvěrou a jsou z komunistických rodin.“Cože? Že by rodiče dnešních školáků, tedy lidé, jimž není ani čtyřicet, vedli doma nějakou komunistickou výchovu? To snad ne.
„No, víte, mnohé děti doma slyší, že dřív všichni měli práci, že v obchodech bylo levněji, že všichni dostávali byty. Znám takové, které si představují, že dřív existovaly stejné supermarkety jako dnes, jen v nich bylo všechno levné. Tak jim přesně dokladuju, co se dalo koupit za sto korun, za co se posílalo do vězení, jak byl zabavován majetek. Nejvíc mě štve, že stále ještě o politických vězních slyším, že si to zavinili sami, kdyby mlčeli a neprovokovali, měli by klid.“
Dostává další nabídky ze škol, protože učitelé pochopili, že je něco jiného slyšet vyprávění kdysi malé holky, která přišla o všechno, než si číst v učebnici dějepisu o tom, co se dělo po únorovém převratu. Je členkou Konfederace politických vězňů, souhlasila, aby její vyprávění bylo uloženo v databázi Paměti národa.
„ Nevím, jestli to všechno k něčemu je, často pochybuju. Pak slyším, jak komunisti v televizi mluví o tom, že političtí vězni byli normální kriminálníci. Říkám si, co asi prožívá Jana Kánská, dcera Milady Horákové, když slyší: No vždyť se ta Horáková ke všemu sama přiznala, tak co? Stejně jako vymírají pamětníci holokaustu, zanedlouho vymřou ti, kteří pamatují, co se dělo v padesátých letech. A může se stát, že jednou převáží dojem, že za komunismu vlastně nebylo zle. Že se zapomene, jak ten režim ničil celé rodiny. Německo se za nacistické zločiny aspoň omluvilo, ale komunisté si dál řeční v parlamentu, tisknou různé brožurky, ale vydat papír, ve kterém by se veřejně omluvili a přiznali, kolik neštěstí způsobili, nikdy nedokázali.“