Rozhovor: spisovatel Kahuda
Undergroundový spisovatel Václav Kahuda, muž ostrých názorů a svérázného humoru, se stal novým předsedou Asociace spisovatelů.
Václav Kahuda vstoupil do české literatury razantně v devadesátých letech. Před třemi roky, po delší odmlce, se připomněl úspěšným a ceněným románem Vítr, tma a přítomnost, v němž reflektoval česká 90. léta i nakládání s komunistickou minulostí. Letos v lednu byl zvolen novým předsedou nedávno založené Asociace spisovatelů. Kahuda je brán jako pokračovatel hrabalovské tradice, ale kromě hospodských historek rád vypráví o výsledcích svého soukromého studia metod, za jakých funguje svět, což posléze promítá i do svých románů.
V souvislosti s vaším posledním románem Vítr, tma a přítomnost, což je taková kronika posledních českých dějin, se vám podsouvalo, že podléháte konspiračním teoriím. Jaký k nim máte vztah?
Mě spíš zajímá konspirační praxe. To, co se obvykle nazývá konspirační teorie, může být taková kouřová clona. Vždycky musíte posuzovat míru pravděpodobnosti. I když samozřejmě víme, že běžný člověk se ke spoustě dokumentů nedostane. Hodně čtu paměti vojáků, diplomatů, Američanů, Rusů i Čechů a Slováků. Když chcete někoho dezinformovat, tak základem dezinformace je lež. Ale musíte ji obalit pravdou, aby to bylo přesvědčivé a důvěryhodné. Takže se šíří spousta pravdivých věcí. Víte, co řekl Eisenhower? Díky světové válce získaly vojenské kruhy takovou moc, že by mohly ovlivňovat demokracii a režimy v celém světě. To je poslední projev prezidenta Dwighta Eisenhowera před odchodem z funkce, předtím, než předal moc Kennedymu. To asi nebude úplně konspirační teorie.
Došlo na Eisenhowerova slova?
V každém státě uvnitř operují určité mocenské skupiny, které jsou spojeny s průmyslem, s bankami. Ty skupiny se různě míchají, propojují a zase rozpojují. Volby, třeba amerického prezidenta, to je vygenerování nějakého statu quo těmito silnými hráči. Analytici zpravodajských služeb jsou bývalí vojáci, vzdělaní lidé, na to je potřeba talent. Ale z pohledu republikánských jestřábů je CIA vlastně levičácká organizace. Za druhé světové války prezident Roosevelt prohlásil, my do války musíme, protože Německo by v Rusku nakonec prohrálo. Vykrvácelo by na tom obrovském území. Rusko může neustále produkovat nové a nové lidi a nakonec by Rusové skončili na Havaji. Člověk na pozici amerického prezidenta nemá právo tohle ignorovat. Prostě nemá, protože by to dopadlo špatně. Neříkám, že vím všechno, ale zvažuju míru pravděpodobnosti.
Kdy jste se k těmto tématům dostal, už za komunismu?
Husák, to byla směšná gerontokracie, která pak skončila. Mě tyhle věci dřív nezajímaly, každý člověk žijící svými běžnými starostmi vlastně ani nemá šanci do toho proniknout. Pokud není historik nebo paranoik. Trochu jsem v devadesátých letech začal sledovat, co vylezlo za lidi okolo Havla. Sám Havel mi byl sympatický, ale co se objevilo kolem něj. Člověk sleduje ta drobná lidská selhání, ty systémové poruchy.
Obraťme se do minulosti. Vyšel jste z pražského undergroundového prostředí. Prý jste často chodil do kavárny Slavie. Tu mám spojenou přece jen s jinou scénou. Jak to tedy vypadalo ve Slavii v osmdesátých letech?
Tehdy působily kapely Plexis, Krásné nové stroje, Dybbuk a další podobné, na kterých jsem vyrůstal. Přicházel k nám se zpožděním punk, ten ryzí britský, nová vlna a tak. Z nějakého důvodu začali tihle lidé chodit do Slavie, která byla tolerantní a lidová. Navštěvovali ji lidé z různých sfér. Běžně jste tam viděli lidi v saku a pyžamových kalhotách, v hornických montérkách nebo v obarvených doktorských hadrech. Později začali tyto lidi ze Slavie vyhánět. Začaly se šroubovat ceny a tahle éra skončila. Býval to přitom prostor, kde někteří strávili půlku života, stačilo si tam dát konvici čaje a mohli jste tam sedět celé odpoledne.
Pohyboval jste se kolem několika kapel, zejména Tří sester. Táhlo vás to od začátku k literatuře, nebo jste směřoval i k muzice?
Já jsem poměrně amuzikální. První generace Tří sester byla taková romantická, taková elektronická Porta. Já spíš pasivní příjemce hudby. Samozřejmě se mi líbily texty, křičel jsem tam s nimi, recitoval jsem Ferlinghettiho, oni do toho preludovali. Mně byli blíž spíš folkaři, i když jsme se něčemu smáli. Potkávali jsme po hospodách vlasáče, pamětníky 70. let, kteří vzpomínali na to, jak je vyslýchali v Bartolomějské. Z toho jsme měli trochu legraci, my už jsme byli zcyničtělí kluci, kteří nikdy nedostali po tlamě, režim byl v té době už komický. Zároveň jsme se dostávali do doby, kdy kluci dostudovali, nastoupili první zaměstnání, usazovali se ve vztazích. Já šel dělat nočního hlídače, to mě naplňovalo.
Kde jste hlídal?
Byl jsem v Lobkovickém paláci na Hradě. V šatně jsem se potkával s pistolníky, šoféry, zahradníky. Tam padala spousta historek, člověk se potkával se zajímavými lidmi. Prezident Gustav Husák bydlel v zahradním domku. Jednou, když byl v Praze, zahradník tam sázel macešky. Husák prošel, zmizel někde v tújích, vtom přiběhl mladý kluk – ochranka, a křičí: „Neviděl jsi dědka?!“Zahradník mávnul. „Jo, támhle zaběhl!“A ochranka běží dál a křičí: „Dědku? Kde jsi, co to děláš?“Husák se přišoural a omluvně říká: „Já som neveděl...“A on ho seřval: „To nejde takhle, co kdyby se něco stalo?! Pojď sem.“Jak říkám, člověk tam toho zažil spoustu.
Stíhal jste tam taky psát?
Na Hradě jsem napsal svou první knihu, Příběh o baziliškovi, ostatně, můj šéf tam byl Vlastimil Vondruška, který tehdy působil jako ředitel historické části Národního muzea. Dnes je populárním autorem bestsellerů. Když mě viděl, že tam ťukám do stroje, přišel druhý den přípis, že je zakázáno ve vrátnici psát v pracovní době dopisy. Ale až tak jsem ho neznal, pod ním tam byli ještě další lidi,většinou daleko bizarnější figury. Tam bylo krásně, večer jsem si vždycky sedl na terasu, díval jsem se na Prahu, uvařil jsem si čaj a četl si třeba Nietzscheho nebo Ladislava Klímu. Taky jsem si tam vodil slečny, pro to měli vojáci Hradní stráže pochopení. Ale po pár letech mě to už táhlo pryč, tak jsem šel dělat hrobníka do Vokovic.
To už bylo kolem listopadové revoluce?
1. prosince 1989 jsem nastoupil do Pohřební služby. Ve velkém sále pražského strašnického krematoria jsem spoluzakládal Občanské fórum. Náměstci v tesilových oblecích tam hlasovali, byli první, co se hlásili. Svazáci, kteří chodili poctivě na schůze, s knírky, už měli účesy a la Puhdys, a tihle pak zakládali ODS, ti s největším máslem na hlavě. Tak to bylo samozřejmě už na konci druhé války, kdy se z konfidentů stávali příslušníci Revolučních gard. Zvýšená schopnost přežít, ten Kopčem je v nás furt. I když létáme do vesmíru, držíme si instinkty z doby kamenné. Pod poklidnou stabilitou tiká poločas rozpadu. To je třeba Letiště Václava Havla a podobné věci. Jistě, ať ho má, tak Otakar Brousek je dobrý herec, taky by určitě mohl mít Letiště Otakara Brouska...
Otakara Brouska mladšího.
To ne, to bych viděl spíš jen na Nádraží. Nebo Letiště ve Vodochodech! A co Jiří Lír, Zdeněk Řehoř, brýle z Bakalářů (smích)? Je to taškařice. Jak píše Kafka v Denících, když se dívá na dělnickou demonstraci z oken kanceláře dělnické úrazové pojišťovny: člověk s nimi soucítí, chápe je, ale uvědomuje si, že mezi nimi jsou už teď ti, kteří budou první proti nim zasahovat, kteří budou byrokraty a budou je zas utlačovat.
Což není nic nového pod sluncem. Historie se opakuje, což platí i o těch našich konspiracích.
To každopádně. Když čtete Kosmovu kroniku, 11. století, to je pořád dokola totéž, tenhle bere úplatky, papež bere úplatky. Když se pořádá výprava za papežem, karavana potřebuje vojsko, aby ji chránilo, a na všech územích, přes která jede, musí platit mýto, či vlastně výkupné, i ti vojáci potřebují nakrmit. Všechno stojí peníze. V rámci studia historie se musí jet po detailech, vzpomínkách diplomatů, důvěřovat historickým zdrojům, lidem, kteří už v osmdesáti nemají co tajit. Některé věci se samozřejmě neříkají, to si člověk vezme do hrobu. Chápu. Jak mi říkali na hřbitově, když jsem dělal hrobníka, tvoje paměť končí s bránou hřbitova.