Na vernisáži bunkru
Petra Hůlová
Miliardář Marek Kolínský, jenž v poslední době zbohatl především díky akvizicím několika čínských startupů, se o sobě i na tomto večírku zdráhá prozradit o moc víc než to, že jeho privátní bunkr se nachází u východních hranic šumavského národního parku. Jeho otázka, zda si kupuji dům na Novém Zélandu, je standardním kódem filtrujícím zasvěcené.
Tady na uzavřené akci „těch, co jsou připraveni“, je to dočista zbytečné. Jediným outsiderem jsem tu totiž bezpochyby já. Jediná takzvaně nemám kam jít. Kolínský s porozuměním dodává, že takových lidí je drtivá většina, a jistou omezenou asistenci bude v případě alespoň některých katastrof jistě nabízet stát.
Spolu s tím naznačuje, že v jeho bunkru už je bohužel plno. Beru si další sklenku šumivého vína. Ať už dojde ke kyberválce, k chaosu způsobenému klimatickou změnou, nedostatkem zdrojů nebo jadernou katastrofou, jeho Mefisto je od loňského prosince v neustálé pohotovosti. „Pětipatrový Mefisto zapuštěný do země splývá s terénem tak dokonale, že si jej nevšimne nikdo, byť by stál přímo před vchodem, který tu navíc nečeká,“dodává pyšně.
Bunkr Ondřeje Pácla, ředitele úspěšného bankovního domu a spolumajitele produkční firmy, původně analytika zabezpečovacích systémů kreditních karet, se oproti tomu nachází kousek od hranic se Slovenskem. Jak Pácl zdůrazňuje, nebýt slovenské, a především ukrajinské námezdní síly, stavba by byla nejméně o čtyři miliony dražší a stále by nebyla dostavěná. Stála jej údajně, díky horninám v terénu, jednou tolik, než předpokládal, přesto její budování nazývá „nejsmysluplnějším koníčkem posledních pěti let svého života“.
S Markem Kolínským se znal Ondřej Pácl od vidění již z jedné dozorčí rady, blíže se však seznámili před dvěma roky na kurzu přežití. Vyprávějí o něm s nadšením. Naučili se tam, jaké stromy mají v českém lese jedlou kůru, jak efektivně zabít a stáhnout zajíce, jak poznat prostor zamořený radioaktivitou či jak čelit dehydrataci: „Omezit pohyb na minimum, nevystavovat se přímému světlu a tekutiny doplňovat vlastní močí,“vyjmenovává Pácl.
Byl to právě kurz přežití, kde se podle všeho dala dohromady nejméně třetina návštěvníků večírku. V restauraci Přemysla Majznera se slaví dostavění bunkru další absolventky kurzu, Italočešky Aleny Plassi, obchodnice s realitami a dědičky známého textilního gigantu. Starší elegantní žena se silným italským přízvukem mi šeptá do ucha, že její dcera se loni umístila mezi prvními pěti v soutěži Podnikatelka roku, nový obchod že otevřeli v Urumči a ona sama že je necelý měsíc trojnásobnou babičkou.
O své sbírce luků hovoří Přemysl Majzner. Jeho pražská restaurace je údajně horkým koněm příští michelinské hvězdy. Sen o stavbě vlastního bunkru vyměnil za podnikatelský záměr – finanční spoluúčast v projektu „survival kondominia“. Patnáct plně vybavených apartmánů vytvořených na míru nejkatastrofičtějších scénářů, které si dokážete představit, je těsně před dokončením.
Alena Plassi, jež si u něj restauraci na dnešní večer objednala jako místo „vernisáže“svého bunkru, o němž očividně nikdo z přítomných neví, kde se nachází, se v úvodním projevu překvapivě věnuje nikoli katastrofám, ale vnoučatům. „O mě nejde, svěřuje se, ale nerada bych, aby mi Mia s Andrejem později právem vyčítali, že přestože jsem o riziku věděla, podnikla jsem na jejich záchranu jen tak zoufale málo. V našem postavení,“dodává, „se nemáme na co vymlouvat.“
Iveta Kolínská si otírá slzy, projev Aleny Plassi zapůsobil na všechny. Pak volá dceři, zda v pořádku dorazila ze skautu, Pácl i Majzner mají děti v oddílech také, i to patří, zdá se, k dobrému tónu. Hovor se následující hodiny točí kolem charakteru zásob potravin, efektivních generátorů energie a množství obslužného personálu do bunkru. Alena Plassi je odhodlána postarat se také o jejich partnery a děti, což Marek Kolínský označuje za humánní, ale nerealizovatelné. „Stydíme se za to, být realisty, a to se nám vymstí,“dodává Majzner, v případě ženského personálu je ochotný uvažovat o dětech, ale ne o partnerech.
Ze zvířat o těch, která mohou později významněji sloužit ke konzumaci. Co se týče věku klientů, rád by jej držel pod hranicí šedesáti let, kondominium by mělo fungovat i jako komunita schopná své vlastní sebeobrany. IQ jeho obyvatel by nemělo dosahovat méně než 95 a více než 120 inteligenčních bodů, extrémně inteligentní lidé nejsou podle Majznera dobrými týmovými hráči. A o to prý, v případě nečekané krize, půjde především. O solidaritu těch, co budou uvnitř.