Křižíkův potomek líčí kroniku bláznivých historek
Komorní album o deseti písních produkoval Armin Effenberger a svými skladbami na něj přispěli Ondřej Gregor Brzobohatý s Václavem Koptou, jazzman Matej Benko nebo Ondřej Soukup s Gabrielou Osvaldovou.
Producent Armin Effenberger mi nepřijde jako vaše obvyklá volba. Jak jste se k sobě dostali?
My jsme se vůbec neznali, ale doporučili mi ho ve vydavatelství. Z mého pohledu to byl trochu krok do tmy. Ale veškeré obavy se záhy rozplynuly.
Jak první krůčky vypadaly?
Byla to pro mě velká změna. Zvykla jsem si pracovat tak, že přijde nabídka písně už s nějakou aranží, ze které pak vychází i můj zpěv. Teď jsem ovšem zpívala pouze ke klavírnímu doprovodu a neměla se čeho chytit, aby všechny písničky nebyly na jedno brdo. Armin tam pak doplnil další nástroje.
Alena Slezáková redaktorka MF DNES
Na příjezd sovětských tanků si dvaadvacetiletý Rudolf Barta nepočkal – opustil vlast na Velikonoce 1968 a trochu si tím zkomplikoval život. Ti, kteří odjeli až po 21. srpnu toho roku, jako jeho bratr Jiří zvaný George, totiž získávali ve světě azyl jednodušeji. Nicméně Rudolf se dostal do Spojených států, kde se postupem času jakžtakž úspěšně etabloval. A co prožíval nejen tam, líčí v knížce Ručičky věžních hodin.
Vynálezci a vědci
Při čtení kouzelné kroniky maně naskakují v hlavě dvě věty. Zaprvé slavný výrok fyzika Nielse Bohra „vaše teorie není dost šílená na to, aby byla pravdivá“, zadruhé italské pořekadlo „není-li to pravda, je to alespoň dobře vymyšleno“. Ale Bartovy historky jsou často natolik šílené, že nepochybně pravdivé jsou. Třeba dětský zážitek z 50. let o policajtovi, který se na louce u jedné české obce snažil zadržet americký balon s letáky, ten se s ním vznesl do vzduchu a málem ho unesl na Západ. Nebo příběh Rudolfovy ženy, která se opalovala u jednoho jezera v horách Sierry Nevady, a když se probrala z krátkého spánku, lidé kolem ní hovořili česky. Žádný sen – prostě se tam objevila parta českých emigrantů na výletě.
Rudolf Barta pochází ze zajímavé rodiny. Z matčiny strany je prapravnukem Františka Křižíka a mimochodem se zdá, že jeho vztah k slavnému předkovi je poněkud ambivalentní: když jej nazývá Vynálezcem, je těžké rozhodnout, zda z něj mluví obdiv, nebo určitý despekt. Otcovskou linii tvoří významní přírodovědci, o tatínkovi Barta píše, že měl na kontě řadu patentů a díky tomu mohl poměrně snadno cestovat i do západních států. Neemigroval prý kvůli obavám, že venku by mu mohl být na překážku příliš vřelý vztah k alkoholu. V Čechách to tak nevadilo.
Pracoval u miliardářů
Mladý Rudolf se ovšem rodinné tradici vymkl. Studium chemie skrečoval a před odjezdem z Československa pracoval jako kulisák, v Americe se živil ledasčím, přípravou sendvičů v jedné hospodě počínaje. Nejpozoruhodnější Někde se zadařilo a použili jsme první nahrávku zpěvu. Když se nám nelíbila, nakonec jsem ji přezpívala. Ale myslím, že posluchač to nepozná.
Kdo vybíral autory písniček?
Já. A vznikalo to zajímavě. Například na dovolené na Kanárských ostrovech jsem potkala Ondřeje Soukupa. A řekla jsem mu, že by se měl pochlapit a vzhledem k mému věku je na čase, aby pro mě konečně udělal ještě jednu píseň. Také jsem oslovila Ondru Brzobohatého, který napsal dvě krásné věci na předchozí desku. Základ jinak tvořily písně od Armina, Honzy Dvořáka a Mateje Benka, jehož věci mě oslovily hned. Je to vynikající klavírista a skladatel a doteď ho neznám osobně. Ale pobývám často v Bratislavě, tak s ním budu muset jít na kafe.
Nahrávka má šansonové vyznění, ale nejde o klasický šanson. Je tohle žánr, po kterém jste toužila?
Říkala jsem si, že je to jedno z odvětví, do kterého můžu sáhnout. Trocha jazzu, trocha jazzrocku... a třeba si ještě někdy dám i standardy, pokud na ně bude čas.
Jazzové standardy vás lákají?
Hodně. Jazzovou muziku jsem vždycky milovala a moje začátky, to byly jazzové večery v Redutě s pianistou Luďkem Švábenským a Karlem je jeho vyprávění o dobách, kdy byl zaměstnán jako majordomus u kalifornských miliardářů s úzkými konexemi na filmový průmysl. A tak se ve vzpomínkách exulanta objevují Jack Lemmon, Fred Astaire, Gregory Peck či manželé Reaganovi.
A především český režisér Jan Němec, s nímž Bartu pojilo důvěrné přátelství a který pro knihu vymyslel název Ručičky věžních hodin; jejího vydání v Nakladatelství Lidové noviny se bohužel nedožil. Z mnoha příběhů, které se k němu vážou, alespoň jeden. Barta vyučoval češtinu na americké vojenské škole, kde využívali při výuce i filmotéku, a podařilo se mu přesvědčit nadřízeného, aby do ní koupil Němcův film Démanty noci. Škola zaplatila tisíc dolarů Velebným. A už ve škole jsem milovala Ellu Fitzgeraldovou.
Který žánr byste neuměla nebo nechtěla zpívat?
Rockovou hudbu bych asi nezvládala, o rapu ani nemluvě.
Uspořádáte k nové desce turné?
Chystáme několik velkých koncertů v rámci mých blížících se kulatin. Já si myslím, že není co oslavovat, ale všichni mě do toho tlačí. Odrazovým můstkem bude 13. dubna brněnské Bobycentrum, kde bude koncert natáčet i Česká televize. Pozvání přijalo několik hostů jako Leona Machálková, Jitka Zelenková nebo Honza Cina. S mistrem světa ve stepování Tomášem Slavíčkem uděláme společné číslo. Ze Slovenska dorazí skupina Fragile. Dne 24. června, v den mých narozenin, následuje další koncert na Karlštejně, kde jsem se před čtrnácti lety vdávala. 21. října zahrajeme v Bratislavě na zimním stadionu Ondreje Nepely a vyvrcholením bude 20. ledna 2018 pražská O2 arena.
Novým šansonům by ovšem slušel i komornější prostor, ne?
To je možné. Loni jsem měla koncert se Zdeňkem Mertou, jen klavír, kytara a já, a mělo to velký úspěch. Takže klidně, ničemu takovému se nebráním. Ostatně vystupuju i v normálních kulturních domech, ne jen v hokejových halách. a šéf běsnil: v tomto Němcově snímku se téměř nemluví.
Vtipné Bartovo povídání je jako nespoutaná řeka: tu se široce rozlévá do krajiny, tu se valí přes peřeje. A jako plynoucí voda je víc než souborem kapek, i kniha přesahuje popis jednoho lidského osudu. Odráží se v ní doba, na niž autor vzpomíná vesele, melancholicky a bez sentimentu. Když v roce 1978 už jako americký občan poprvé přijel do Prahy, slyší od otce, že emigrace synů mu zničila vědeckou kariéru. „Tati, jestli ti něco zničilo kariéru, tak to bylo tvoje pití – a Komunistická strana Československa,“odvětí syn. K tomu není co dodat.
Ručičky věžních hodin