Hořkosladká štafeta. Konečně se trefily, jen ty lyže nejely
Kouč Zdeněk Vítek mířil po závodě chodbou k buňkám a říkal: „Ocitli jsme se tak blízko. Bohužel, někdo čtvrtý být musí.“Potom se otočil a dodal: „Ale proč to musíme být zrovna my!“
Je v tom krutý kus sportovní ironie. Poprvé od Světového poháru v Oslu 2015, po čekání dlouhém devět závodů, se česká štafeta žen vyhla trestnému kolu. Gabriela Koukalová ji přebrala na pátém místě, jen pět vteřin od medaile. Zdálo se, že Češi drží trumfy v rukách.
Jenže pak, v kritické fázi závodu, když se s Francouzkou Dorinovou a Ukrajinkou Pidhrušnou utkala o stříbro a bronz, jí síly ubývaly – a lyže nejely dost rychle.
Tolikrát v minulých dnech lyže Čechy podržely. „Dnes ne,“přiznali Vítek i Koukalová. Chumelenice, jež dorazila do Hochfilzenu, jako by pomohla jiným. „Ukrajině i Francii jely o třídu líp než nám,“usoudila česká finišmanka.
Poté, co vybílila poslední stojku, vyrazila ještě na trať druhá za jasně vedoucími Němkami a s malým náskokem před dvěma pronásledovatelkami. Stále byla při chuti.
„Ať ty dvě nepustí za sebe,“udílel kouč Ondřej Rybář pokyny na trať. Ale přesně to se stalo. Dorinová i Pidhrušná se na ni přisály a Rybář měnil strategii: „Ať si jede to svoje, taktizuje a vyveze se za nima.“
Vyvážely se však sokyně za Češkou. „Už toho má plné zuby,“sledoval šéf svazu Jiří Hamza. Trenéři se ze střelnice hnali k cílové rovince, oči upřené na videostěnu.
„Gábině ucukly, to je zlé. Pojď, musíš se jich na přechodu udržet,“vybízel ji Rybář. Ne, nešlo to. Při sjezdu na stadion se mezera zvětšovala a čtvrté místo se stávalo realitou.
„Vidíte, že úspěch je na dosah, a najednou se vám vše rozplyne,“vykládala Koukalová. „Dnes si naše holky tu medaili zasloužily, předvedly úžasné výkony. Je mi líto, že nebylo v mých silách podržet to líp než v minulých závodech.“
Umístění, jež se před startem zdálo vzhledem k sestavě i potížím některých žen takřka nemyslitelné, se rázem jevilo sladkohořké.
Těžkou hlavu měl Vítek při tvorbě nominace, než poslal do boje nezkušeného benjamínka Jessiku Jislovou namísto Lucie Charvátové. Snad udrží ztrátu do minuty, přemítali Češi a obávali se vachrlaté stojky Jislové. A pak ani jednou nechybila! Předávala se ztrátou 38 vteřin. „Velká úleva,“usmívala se. Eva Puskarčíková po pomalejším rozjezdu a závěrečném kalupu vytáhla Češky na páté místo. Veronika Vítková, navzdory předchozí střelecké krizi, vždy druhým dobíjením uspěla a pozici uhájila, byť o svých posledních metrech říkala: „Totálně mi ztuhlo celé tělo, nedokázala jsem málem překládat nohy, bylo mi zle od žaludku. Ani nevím, jak jsem to Gábině předala.“
Dávno tak dobře štafetu nerozjely. Na předchozích čtyřech vrcholných akcích nabralo české kvarteto divokou střeleckou bilanci 2+10, 0+14, 3+11, 3+6. Teď jen 0+6.
Čtvrté místo je navíc nejlepším umístěním české ženské štafety na mistrovství světa od roku 1993!
Přesto, když si v chodbě k buňkám balily věci, měly ve tvářích výraz: Co si vlastně máme myslet?
„Před závodem bychom čtvrté místo braly všema deseti,“povídala Eva Puskarčíková. „Po tom vývoji jsme teď možná i zklamané. Ale úspěch to je, to rozhodně.“
Koukalová pro něj udělala totéž, co vždy. Vyždímala se na posledním úseku. Předzávodní debaty fanoušků, zda neměla raději pošetřit síly do hromadného závodu a nestartovat, rázně odbyla.
„To nikdy!“Všech dvacet nejlepších žen ze Světového poháru přece jelo. Copak měla zůstat na hotelu, dívat se na ně v televizi a pak přijít v neděli na start odpočatá?
„Jednou je to mistrovství světa. Tady se závody nevynechávají,“pronesla. „Holky bych v tom nenechala. Jednou jsme jeden tým a táhneme za jeden provaz.“
Včera se za něj vytáhly těsně pod stupně vítězů.