Zvířata, trochu jiní lidé

„Vím, co si myslíš. VÍM, ŽE SE MÝLÍŠ. A vím, že nevíš, že se mýlíš.“Schopnost pochopit, že někdo jiný může žít v omylu, je u lidí banální, u lidoopů však překvapila. Člověk přišel o další část jedinečnosti.

Terezce a Toníkovi ukážete krabičku plnou bonbonů. Potom pošlete Toníka pryč, před Terezkou bonbony nahradíte korálky a zeptáte se jí, co podle ní bude Toník v krabičce hledat.

Malé děti v tomto testu odpovídají, že korálky, protože si nedovedou představit, že někdo jiný neví to, co vědí ony samy. Někdy kolem čtvrtého roku věku se ale v mozku cosi propojí a Terezka odpoví správně. Chápe, že ví něco, co je Toníkovi skryto.

Podobný pokus nyní prokázal, že šimpanzi, bonobové i orangutani dovedou totéž. Podle dosavadních představ by přitom jejich mozky na tak náročnou úvahu stačit neměly.

Teorie mysli

Schopnost odlišit skutečný svět od jeho obrazu v cizí mysli je pokročilým projevem toho, čemu psychologové říkají „teorie mysli“. Bez ní bychom nebyli schopni vnímat duševní rozpoložení druhých, chápat jejich touhy a pocity. Připustit, že jejich znalosti a myšlenky se mohou lišit od těch našich.

Díky teorii mysli jsme schopni empatie, známe soucit. Ale také umíme lhát, podvádět, mystifikovat. „Tato schopnost stojí v základu nejrůznějších lidských sociálních dovedností,“říká psycholog Christopher Krupenye z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, který s kolegy testoval, jak na tom v tomto ohledu jsou naši nejbližší zvířecí příbuzní. Německo-americko-japonský tým své výsledky představil v časopise Science.

Už řada předchozích pokusů potvrdila schopnost lidoopů pochopit, že někdo jiný může mít jiné zkušenosti a záměry než oni sami. To samo o sobě by většinu vědců první poloviny minulého století šokovalo. Nové experimenty však ukázaly i to, že člověk není jediný tvor schopný pracovat s konceptem mylných informací v cizí hlavě. Vědci ukázali šimpanzům, bonobům a orangutanům krátké video. Člověk převlečený za lidoopa se schová v jedné ze dvou kupek sena, zatímco ho jiný člověk pozoruje. Poté pozorovatel odejde a převlečený figurant uteče. Pozorovatel se následně vrátí a hledá ho.

Zatímco lidoopi sledovali video, autoři experimentů zaznamenávali jejich oční pohyby, takže byli schopni zjistit, kterou část scény zvířata v jednotlivých fázích pokusu sledovala. Když pozorovatel přišel figuranta hledat, lidoopi nepozorovali dveře, jimiž figurant odešel, ale kupku sena, v níž se předtím skrýval. I když věděli, že už v ní není, došlo jim, že pozorovatel tuto informaci nemá a bude po něm pátrat právě v seně.

Testem prošla většina pokusných zvířat všech tří druhů. „Zcela jistě to zpochybňuje dosavadní předpoklad, že lidská mysl je unikátní a nadřazená mysli jiných živočichů,“říká spoluautor studie Satoši Hirata z Kjótské univerzity.

Zdá se, že schopnost připustit cizí omyl je evolučně stará nejméně 13 až 18 milionů let, protože jí nejspíš vládl i společný předek lidí, šimpanzů, bonobů, goril a orangutanů.

Kde se to zastaví?

Když primatoložka Jane Goodallová v 60. letech popsala, jak šimpanzi pomocí stébel dobývají termity z jejich úzkých chodbiček, její školitel, slavný antropolog Louis Leakey, prohlásil: „Musíme znovu definovat buď pojem nástroj, nebo pojem člověk, nebo šimpanze považovat za člověka!“

Od té doby zoologové popsali používání a někdy také cílenou výrobu nástrojů u některých ptáků, chobotnic, mořských vyder, delfínů, slonů, o lidoopech ani nemluvě.

Totéž platí o dalších vlastnostech a schopnostech považovaných původně za výlučně lidské, od závisti po strategické plánování. Už několik desítek let je jasné, že představa zvířat coby „naprogramovaných strojů“řídících se výlučně instinkty je neudržitelná a některé skupiny živočichů dokážou nevídané věci – například krkavcovití ptáci, označovaní někdy za „opeřené lidoopy“.

Jsme sice chytřejší než ostatní výhonky evolučního stromu života, ale ne o tolik chytřejší, jak si ve své pýše myslíme.